ECLI:CZ:US:2016:3.US.3671.15.1
sp. zn. III. ÚS 3671/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky INTERNATIONAL LOGISTIC GATEWAY s. r. o., sídlem Vlastimila Pecha 1267/6, Brno, zastoupené JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., advokátem, sídlem Cihlářská 643/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015 č. j. 23 Cdo 1993/2013-360, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2013 č. j. 7 Cmo 412/2012-291, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a společnosti Dacube, s. r. o., sídlem Mariánské náměstí 617, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítá též porušení čl. 2 odst. 3 Listiny.
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále též jen "krajský soud ") rozsudkem ze dne 3. 8. 2012 č. j. 19 Cm 204/2010-229 zamítl žalobu o zaplacení 69 440 USD s 7,75% úrokem z prodlení od 6. 8. 2010 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud prvního stupně zjistil, že stěžovatelka (jako žalovaná) se na základě objednávky vedlejší účastnice řízení (žalobkyně v řízení před obecnými soudy) ze dne 1. 12. 2009 zavázala obstarat přepravu zásilky - zboží zakoupeného u společnosti Amos Amerika Inc. v hodnotě 77 820 USD. Stěžovatelka přepravu zajistila, přičemž dne 3. 12. 2009 došlo při přepravě zboží na letiště v San Franciscu k loupežnému přepadení a odcizení části zakoupeného zboží v hodnotě 69 440 USD ke škodě vedlejší účastnice řízení. Před uzavřením smlouvy o zajištění přepravy zásilky (dne 27. 11. 2009) zaslala vedlejší účastnice řízení stěžovatelce e-mail, ve kterém požadovala, aby zásilka z Fremontu byla pojištěna. V řízení před soudem prvního stupně nebylo tvrzeno ani prokázáno, jakou výši mělo činit pojistné plnění, a že by vedlejší účastnice řízení zaslala stěžovatelce pro forma fakturu. Mezi účastníky proběhla dne 4. 12. 2009 v ranních hodinách komunikace, z níž soud prvního stupně dovodil, že vedlejší účastnice řízení věděla o tom, že zásilka před transportem pojištěna nebyla a že stěžovatelka sjednala pojištění až po jejím odcizení. Tato zjištění soud prvního stupně posoudil tak, že došlo k uzavření zasílatelské smlouvy, aniž by však byla sjednána povinnost zásilku pojistit, neboť ze strany vedlejší účastnice řízení nebyly splněny předpoklady pro uzavření pojistné smlouvy. I kdyby bylo možno e-mail ze dne 27. 11. 2009 považovat za objednávku pojištění, nelze podle soudu prvního stupně hodnotit tento úkon vedlejší účastnice řízení jako určitý a pro svoji neurčitost je tedy i neplatný. Předpokladem pro platné uzavření pojistné smlouvy je pro forma faktura (resp. relevantní doklad), která specifikuje předmět pojištění, tedy hodnotu přepravovaného zboží a jeho druh; ta však nebyla stěžovatelce zaslána. I když podle soudu prvního stupně na straně stěžovatelky došlo k porušení jejích právních povinností, neboť až poté, kdy nastala škodná událost na zásilce, uzavřela pojistnou smlouvu týkající se této zásilky, není toto porušení v příčinné souvislosti se vznikem tvrzené újmy vedlejší účastnice řízení.
3. K odvolání vedlejší účastnice řízení Vrchní soud v Olomouci (dále též jen "vrchní") napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil stěžovatelce, aby vedlejší účastnici řízení zaplatila částku 69 440 USD s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p.a. od 6. srpna 2010 do zaplacení (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a řízení odvolacího (výrok III). Odvolací soud zčásti zopakoval dokazování a doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně. Zjistil, že již 25. 11. 2009 probíhala prostřednictvím programu Skype jednání mezi účastníky o zásilce z Fremontu, která nebyla prvním jednáním mezi účastníky, neboť souběžně jednali o předcházející zásilce z Everteku. Při skypové komunikaci dne 27. 11. 2009 vedlejší účastnice řízení uvedla, že zásilku z Everteku pojistit nechce, ale zásilku další (z Fremontu) pojistit chce. Téhož dne stěžovatelka
e-mailem potvrdila ujednání, že zásilku z Everteku pojišťovat nebude, pojišťovat bude až zásilku z Fremontu, jak bude aktuální. Dne 1. 12. 2009 vedlejší účastnice řízení stěžovatelce e-mailem sdělovala připravenost zásilky k vyzvednutí ve Fremontu dne 2. 12. 2009, s dotazem na cenu i s pojištěním. V návaznosti na informaci o odcizení zásilky se vedlejší účastnice řízení dne 4. 12. 2009 Skypem "ujišťovala" o tom, že zásilka byla pojištěna, a zda byla pojištěna na 110 %, přičemž stěžovatelka na to sdělila, že pojištění zajišťuje vždy při předání dokladů a informací o letu, ovšem dále sdělila, že zásilku téhož dne "navíc" pojistila na 110 %. Z následující korespondence z 12. 1. 2010 až 15. 2. 2010 odvolací soud zjistil, že účastníci jednali o zajištění podkladů pro pojišťovnu. Stěžovatelka vyzývala vedlejší účastnici řízení k předložení objednávky přepravy a vyjádření souhlasu s cenou pojištění, s odkazem na e-mail ze dne 1. 12. 2009. Dne 3. 3. 2010 stěžovatelka informovala vedlejší účastnici řízení o neoprávněnosti jejího požadavku na náhradu škody, neboť jej pojišťovna nechce uznat, když zpětné pojištění není platné. Vedlejší účastnici řízení současně sdělila, že výslovně před realizací přepravy pojištění zásilky nesjednala. Dále odvolací soud zjistil, že v listině označené "Objednávka přepravy" z 1. 12. 2009 je zboží specifikováno objemovou váhou s odkazem na přiloženou fakturu, datem nakládky a vykládky, předpokládanou cenou přepravy s uvedením, že je požadováno pojištění a toto pojištění bude připočítáno k ceně přepravy. Soud konstatoval, že z praxe zavedené mezi stranami ohledně způsobu a formy uzavírání smluv (neformálním způsobem: e-mailem, přes Skype), vyplývá, že k přijetí návrhu vedlejší účastnice řízení na uzavření zasílatelské smlouvy docházelo na straně stěžovatelky konkludentně, tedy zajištěním přepravy. Ze zjištění vyplývá, že ve vztahu k zásilce z Fremontu bylo mezi účastníky jednáno o jejím pojištění, vedlejší účastnice řízení, formou pro vztahy mezi účastníky obvyklou, požadavek na pojištění této zásilky vznesla a stěžovatelka jej akceptovala. Stěžovatelka zásilku nepojistila, porušila tedy svoji smluvní povinnost a odpovídá za škodu, která v důsledku porušení povinnosti vedlejší účastnici řízení vznikla. Existence okolností vylučujících odpovědnost nebyla tvrzena ani prokázána. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o povinnosti vedlejší účastnice řízení předložit pro forma fakturu, neboť toto zjištění dovodil z výpovědi svědkyně, v jejíž kompetenci byla přeprava silniční, nikoliv letecká. Z jiných důkazů taková povinnost zjištěna nebyla. V souladu s ustanovením §379 obchodního zákoníku se dle odvolacího soudu vedlejší účastnice řízení důvodně domáhala proti stěžovatelce náhrady škody ve výši odpovídající ceně odcizeného zboží.
4. Stěžovatelka předložila dovolacímu soudu k vyřešení šest otázek hmotného práva, jejichž nastolení mělo vyvolat nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem:
1) zda s ohledem na znění ustanovení §603 odst. 3 obchodního zákoníku lze povinnost zasílatele k pojištění zásilky sjednat ještě před uzavřením smlouvy nebo příp. následným pokynem příkazce, tedy i jinak, než v samotné zasílatelské smlouvě, neboť jde o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena;
2) zda lze při zohlednění §35 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s §37 odst. 1 občanského zákoníku v rámci smlouvy sjednat platně závazek strany konkludentní akceptací návrhu, jenž není dostatečně konkrétní, resp. určitý, neboť jde o otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud zcela zjevně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu;
3) zda lze platně sjednat závazek pojistit věc v případě, kdy osobě, která se k pojištění věci zavazuje, není znám předmět pojištění ani jeho hodnota, dále zda je možné takový závazek vůbec splnit, a pokud ano, tak jakým způsobem, a aby dále vyřešil právní otázku, zda může dojít k porušení sjednané povinnosti k pojištění věci v případě, kdy osoba, která pojištění věci požaduje, nesdělí osobě, která se ke sjednání pojištění věci zavázala, včas potřebné údaje k pojištění věci, tedy předmět a hodnotu pojištění, neboť jde o otázky hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny;
4) zda v případě, že je vznik škody dovozován z porušení povinnosti pojistit věc, se její náhrada posoudí dle §379 obchodního zákoníku jako skutečná škoda odpovídající hodnotě věci při její ztrátě nebo odcizení, příp. hodnotě jejího poškození v případě poškození, nebo jako ušlý zisk, jehož výši je nutno určit podle toho, jaké plnění by se poškozenému od pojistitele v případě pojištění zásilky skutečně dostalo, neboť jde o otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu;
5) zda lze porušení povinnosti, spočívající v závazku ke sjednání pojištění věci, považovat ve smyslu §373 obchodního zákoníku za příčinu vzniku škody na věci, kterou způsobila jiná osoba - přímý škůdce, neboť jde o otázku hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně;
6) zda lze dle §373 a násl. obchodního zákoníku odpovědnost za škodu na ztracené nebo poškozené věci, kterou svým jednáním způsobila jiná osoba - přímý škůdce, přičítat osobě, která sice porušila povinnost nechat uvedenou věc pojistit, avšak sama ztrátu nebo poškození nepojištěné věci nezpůsobila, neboť jde o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
5. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu pro nepřípustnost. Nejvyšší soud posoudil stěžovatelkou nastolené otázky tak, že otázka č. 1 nezakládá přípustnost dovolání, neboť předpokládá situaci, která v posuzovaném případě nenastala, tj. sjednání povinnosti pojistit zásilku před uzavřením zasílatelské smlouvy, případně podání pokynu k pojištění až po uzavření smlouvy. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího, stěžovatelka obstarala přepravu zásilky v okamžiku, kdy již věděla, že vedlejší účastnice řízení požaduje pojištění předmětné zásilky. S poukazem na výkladová pravidla §266 odst. 1 obchodního zákoníku Nejvyšší uvedl, že skutečnost, že v e-mailové objednávce nebyl uveden požadavek pojistit zásilku, je podružná, neboť stěžovatelka z předchozí komunikace věděla, že vedlejší účastnice řízení pojištění zásilky vyžaduje a stěžovatelka tento požadavek akceptovala - projev vůle - objednávka - směřoval k uzavření zasílatelské smlouvy za podmínek dříve dohodnutých v komunikaci se stěžovatelkou, tedy včetně povinnosti stěžovatelky pojistit zásilku. Soud prvního stupně a odvolací soud zjistily, že k uzavírání zasílatelských smluv mezi účastníky docházelo konkludentně, obstaráním přepravy. Obstaráním přepravy v posuzovaném případě stěžovatelka tedy akceptovala ofertu vedlejší účastnice řízení se všemi jejími podmínkami. Povinnost sjednat pojištění zásilky tak byla součástí zasílatelské smlouvy.
6. Ve vztahu k otázce č. 2 Nejvyšší soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006 sp. zn. 29 Odo 573/2005 uvedl, že závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. V situaci, kdy stěžovatelka akceptovala návrh na uzavření zasílatelské smlouvy, obsahující požadavek pojistit zásilku, měla v souladu s §602 odst. 1 a §603 odst. 1 obchodního zákoníku jednat s odbornou péčí, tj. postupovat tak, aby byly co nejvíce chráněny zájmy, které jsou zasílateli známé, resp. sjednat podmínky přepravy odpovídající co nejlépe zájmům příkazce, které jsou zasílateli známé. Zájmem příkazce, o kterém zasílatel (stěžovatelka) věděl, bylo sjednání pojištění zásilky. V případě, že stěžovatelka neznala všechny údaje nutné k uzavření pojistné smlouvy, tj. zejména cenu zásilky, měla jako zasílatelka vedlejší účastnici řízení na nedostatečnost podkladů upozornit a vyžádat si doplnění. Jak vyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu, jejím následným chováním nebylo vyžádání podkladů ani upozornění na jejich nedostatečnost, po odcizení části zásilky naopak bez vyžádání dalších podkladů zásilku "navíc" pojistila na 110 %. Posuzovaný právní úkon neurčitý nebyl, neboť stěžovatelka nijak nepochybovala o obsahu svých povinností pojistit danou zásilku, není tudíž splněn předpoklad pro řešení nastolené otázky. Odvolací soud se tedy ani nemohl odchýlit od ustálené judikatury, neboť nastolená právní otázka není rozhodná pro řešení věci.
7. Obdobně posoudil Nejvyšší soud otázku stěžovatelky č. 3, tj. tak, že na jejím řešení posuzovaná věc nestojí, neboť stěžovatelka se v rozporu s požadavkem odborné péče ani nepokusila o odstranění jí tvrzených nedostatků.
8. Ve vztahu k otázce č. 4 Nejvyšší soud uvedl, že výše náhrady škody, která by přicházela v úvahu, pokud by šlo o ušlý zisk, by nebyla nijak menší než v případě náhrady skutečné škody. Otázka, zda jde o škodu nebo o ušlý zisk, není pro rozhodnutí ve věci významná, v obou případech by soud totiž přiznal vedlejší účastnici řízení žalovanou částku v její plné výši.
9. Namítaný rozpor s judikaturou u otázky č. 5 posoudil Nejvyšší soud jako zdánlivý, neboť stěžovatelka závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2204/2008 chybně interpretovala, což dále rozvedl.
10. Otázka č. 6 pak již byla Nejvyšším soudem řešena (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008 sp. zn. 32 Odo 1312/2005).
II.
Argumentace stěžovatelky
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že Nejvyšší soud se jí nastolenými právními otázkami, které zakládaly přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu, věcně nezabýval. Tímto postupem dovolací soud připravil stěžovatelku o možnost otevření cesty k meritornímu přezkumu jejího dovolání; v tom spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces. K tomu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k úpravě dovolání před novelou občanského soudního řádu, účinnou od 1. 1. 2013 (nález ze dne 11. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 948/15).
12. Skutečnost, že na vyřešení stěžovatelkou nastolených otázek (sub 4) napadené rozhodnutí odvolacího soudu skutečně záviselo, je podle stěžovatelky nejzřetelnější právě ve vztahu k prvním dvěma právním otázkám, neboť odvolací soud žalobě změnou rozhodnutí soudu prvního stupně vyhověl z toho důvodu, že dospěl k závěru, že údajně byla sjednána povinnost nechat zásilku pojistit, kterou měla stěžovatelka porušit tím, že zásilku pojistit nenechala, v důsledku čehož měla dle odvolacího soudu vzniknout vedlejší účastnici řízení škoda. K tomu stěžovatelka uvedla, že ze zasílatelské smlouvy povinnost nechat zásilku pojistit pro stěžovatelku nijak nevyplývala, resp. v samotné zasílatelské smlouvě tato povinnost sjednána nebyla, ačkoliv ustanovení §603 odst. 3 obchodního zákona jasně stanoví, že zasílatel je povinen zásilku pojistit, jen když to stanoví smlouva. Vedlejší účastnice řízení přitom netvrdila a ani neprokázala, že by v samotné smlouvě byla tato povinnost sjednána, když v této souvislosti pouze odkazovala na e-maily a skype konverzaci z doby před uzavřením smlouvy. Za této situace je dle stěžovatelky nepochybné, že vyřešení právní otázky, zda s ohledem na znění ustanovení §603 odst. 3 obchodního zákoníku lze povinnost zasílatele k pojištění zásilky sjednat ještě před uzavřením smlouvy nebo příp. následným pokynem příkazce, tedy i jinak, než v samotné zasílatelské smlouvě, je pro právní posouzení věci naprosto klíčové. Pokud by dovolací soud vyřešil tuto otázku tak, že povinnost k pojištění zásilky jinak než v zasílatelské smlouvě sjednat nelze, pak by rozhodnutí odvolacího soudu již jen z tohoto důvodu nemohlo obstát.
13. I pokud by bylo možné dovodit, že uvedeným způsobem (tedy ještě před uzavřením samotné zasílatelské smlouvy) obecně je možné sjednat povinnost zasílatele nechat zásilku pojistit, nelze podle stěžovatelky pominout další podstatný aspekt dané situace, jenž vyústil v právní otázku č. 2. Stěžovatelka v této souvislosti poukazovala na fakt, že z e-mailové zprávy vedlejší účastnice řízení ze dne 27. 11. 2009 (tedy z doby před uzavřením zasílatelské smlouvy), z níž jak odvolací, tak dovolací soud dovozují vznik povinnosti stěžovatelky nechat zásilku pojistit, nijak nevyplývá, jaký typ pojištění měl být požadován, jaké zboží vůbec mělo být předmětem pojištění, s jakými pojistnými riziky, v jaké výši má být sjednané pojistné plnění, zda měla být zásilka pojištěna pouze při letecké přepravě nebo i při jejím transferu na letiště apod., přičemž tyto údaje jsou k uzavření pojistné smlouvy nutné. Vedlejší účastnice řízení tak jednoznačně neprojevila vůli ke sjednání povinnosti stěžovatelky k pojištění zásilky dostatečně určitě, přičemž jakákoliv pomyslná akceptace uvedeného závazku ze strany stěžovatelky nebo případný souhlas konkludentní tuto neurčitost zhojit nemohl. Následkem neurčitosti právního úkonu je přitom dle §37 odst. 1 občanského zákoníku neplatnost takového právního úkonu.
14. Za "naprosto zcestný" považuje stěžovatelka názor Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí, že pokud stěžovatelka akceptovala návrh na uzavření zasílatelské smlouvy, obsahující požadavek pojistit zásilku, měla jednat s odbornou péčí, a v případě, že neznala všechny údaje nutné k uzavření pojistné smlouvy, měla jako zasílatel vedlejší účastnici řízení na nedostatečnost podkladů upozornit a vyžádat si doplnění. Stěžovatelka má za to, že by byla povinna vyžádat si potřebné pokyny nebo jejich doplnění pouze v případě, že by byla povinnost nechat zásilku pojistit ve smlouvě platně sjednána. Vzhledem k tomu, že absence jakýchkoliv údajů o požadovaném pojištění vedla v daném případě k absolutní neplatnosti sjednání takového závazku, nemohla stěžovatelce vůbec vzniknout povinnost postupovat v tomto ohledu s odbornou péčí. Dovolací soud ukládá stěžovatelce povinnost, kterou jí zákon neukládá, tj. povinnost odstraňovat nebo napravovat vady právního úkonu druhé smluvní strany a tím si rozšiřovat svůj vlastní závazek nad rámec toho, co bylo ve smlouvě platně sjednáno.
15. Stěžovatelka se domnívá, že nesprávná aplikace "podústavního" práva ze strany dovolacího soudu v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá dotčení na jejích základních právech. Tím, že odvolací ani dovolací soud nerespektovaly autonomii vůle a svobodné individuální jednání stěžovatelky a vedlejší účastnice řízení jako smluvních stran, ale naopak odmítly obranu stěžovatelky proti žalobě, spočívající v argumentaci o neexistenci jejího závazku nechat zásilku pojistit v důsledku neurčitosti projevu vůle na straně vedlejší účastnice řízení s poukazem na to, že stěžovatelka měla údajně povinnost tuto neurčitost odstraňovat, ačkoliv takovou povinnost jí zákon neukládá, došlo k porušení jejího práva činit vše, co mu zákon výslovně nezakazuje a nebýt nucen činit, co zákon výslovně neukládá podle čl. 2 odst. 3 Listiny.
16. Proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka namítá, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť tento soud se žádným způsobem nevypořádal s logickými rozpory, které z provedených důkazů vyplynuly, jakož ani s argumentací stěžovatelky, a to zejména o neurčitosti požadavku vedlejší účastnice řízení na sjednání pojištění [k tomu odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2186/14 a ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 854/09 (N 255/55 SbNU 463)]. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s tím, že zaměstnankyně stěžovatelky zásilku následně po jejím odcizení pojistila, přičemž dle pojistného listu se pojistné krytí vztahovalo na leteckou dopravu, tedy nezahrnovalo škodu vzniklou při silniční dopravě během cesty na letiště. Pokud škoda měla vzniknout porušením údajné povinnosti stěžovatelky nechat zásilku pojistit, pak její výše musí odpovídat nikoliv hodnotě odcizené části přepravovaného zboží, ale částce, na kterou by měla vedlejší účastnice řízení od pojišťovny nárok, pokud by zásilka byla pojištěna. Odvolací soud v této souvislosti nijak neřešil otázku, zda vedlejší účastnice řízení prokázala, že se povinnost pojištění zásilky měla vztahovat k pojištění zásilky pouze při samotné letecké přepravě nebo při jejím transferu na letiště, přičemž s ohledem na fakt, že zásilka nakonec pojištěna byla, avšak pouze pro leteckou přepravu, je zřejmé, že podle uzavřené pojistné smlouvy by nárok vedlejší účastnice řízení na pojistné plnění vůbec nebyl dán. S uvedenými logickými rozpory a s námitkami stěžovatelky, způsobilými založit opačné rozhodnutí ve věci, se odvolací soud žádným způsobem nevypořádal.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
17. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
19. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
20. Stěžovatelka primárně brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo její dovolání odmítnuto proto, že ani jedna ze stěžovatelkou nastolených otázek nezaložila přípustnost dovolání. Předpoklady přípustnosti dovolání jsou (taxativně) vymezeny v §237 občanského soudního řádu. Jde o situace, kdy dovolatel musí vymezit důvod dovolání, tj. právní otázku (otázky), na jejímž vyřešení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu a jejíž vyřešení zároveň pokládá za nesprávné (§241a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu), a dále musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237, viz výše uvedené body 1 až 4). Na podmínky přípustnosti dovolání ostatně poukazuje i odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
21. Jakkoli po přijetí novely občanského soudního řádu č. 404/2012 Sb. již není úvaha o přípustnosti dovolání natolik nepředvídatelná (resp. ponechaná zcela na volné úvaze Nejvyššího soudu), jako tomu bylo předtím, i nadále náleží posouzení, zda jde o rozhodnutí splňující podmínky přípustnosti dovolání vymezené v §237 občanského soudního řádu pouze dovolacímu soudu (srov. §239 občanského soudního řádu). Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť dle jejího názoru bylo jí podané dovolání přípustné, Ústavní soud se, s ohledem na své postavení, zaměřil na to, zda napadené rozhodnutí nevykazuje znaky protiústavnosti (např. libovůle, nedostatek odůvodnění či jiné ústavní úrovně dosahující vady, vytyčené ustálenou judikaturou Ústavního soudu, srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takové pochybení však v projednávané věci Ústavní soud nezjistil.
22. Dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání v hranicích daných ustanovením §237 občanského soudního řádu. Pokud v rámci uvedeného posuzování dospěl k závěru, že podmínky přípustnosti dovolání splněny nejsou, a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil, k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatelky došlo (srov. výtah z odůvodnění sub 5-10), nelze jeho rozhodnutí za porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces považovat [srov. např. nález ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09 (N 101/57 SbNU 305)]. Přestože současná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně značné nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání (§241a ve spojení s §237 občanského soudního řádu), takové nastavení podmínek koresponduje povaze dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jenž slouží výlučně k řešení právních otázek (ať již jde o otázky práva hmotného či procesního).
23. Nutno konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nad rámec nesouhlasu se závěry, k nimž shodně dospěl odvolací i Nejvyšší soud, nenabízí žádnou ústavně relevantní argumentaci. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, stejně jako ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, představuje posuzovaná ústavní stížnost de facto pouze pokračující polemiku stěžovatelky se závěry, k nimž obecné soudy dospěly v rovině práva podústavního. Požaduje-li stěžovatelka přehodnocení závěrů těchto soudů, staví tím Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud dospěl k závěru, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby argumentaci obsaženou v napadených rozhodnutích obecných soudů neakceptoval; námitky, které stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti, stejně jako v předcházejícím řízení, byly v napadených rozhodnutích řádně vypořádány. Na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ve spojení s odůvodněním odvolacího soudu postačí pro účely rozhodnutí o ústavní stížnosti odkázat.
24. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti "z opatrnosti" požaduje i zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, když odkazuje na jeho nepřezkoumatelnost, tuto námitku Ústavní soud neshledal jako relevantní. Dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru, než který svou argumentací podporovala stěžovatelka, a toto své stanovisko přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, je třeba takové odůvodnění považovat za dostatečné vypořádání stěžovatelčiných námitek. Ačkoliv je soud povinen své rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze na něm rozumně požadovat, aby detailně odpověděl na každou dílčí námitku. Absence přesné odpovědi na některý argument nezpůsobuje bez dalšího nepřezkoumatelnost či nezákonnost napadeného rozhodnutí. Podstatné je, zda se soud vypořádal se všemi základními námitkami, což v daném případě bylo splněno; k tomu je nutno přihlédnout též k doplňující argumentaci v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť řízení před obecnými soudy je třeba z hlediska kognice Ústavního soudu hodnotit jako jeden celek. V takovém případě nelze postup obecných soudů považovat za odporující kautelám řádně vedeného soudního řízení, jak se jich stěžovatelka dovolává.
25. Ústavní soud neshledal porušení ústavních práv, která stěžovatelka namítala. Proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu