ECLI:CZ:US:2016:3.US.3702.15.1
sp. zn. III. ÚS 3702/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Kušníra, zastoupeného Mgr. Danielou Hnídkovou, advokátkou, sídlem Podhorská 434/6, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. října 2015 č. j. 3 As 27/2015-24, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2014 č. j. 6 A 198/2010-38, a proti rozhodnutí ministryně spravedlnosti ze dne 29. června 2010 č. j. 787/2009-OJ-SO/21, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel, soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, požádal podáními ze dne 26. 2. 2010, 9. 3. 2010 a 27. 4. 2010 ze zdravotních a osobních důvodů o přeložení k výkonu funkce na jiný soud dle §71 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Ministryně spravedlnosti (dále jen "ministryně") rozhodnutím ze dne 29. 6. 2010 stěžovatelově žádosti vyhověla a přeložila jej od 1. 7. 2010 na Okresní soud v Jablonci nad Nisou (§73 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Rozhodnutí ministryně zaslal vedlejší účastník faxem dne 30. 6. 2010 Krajskému soudu v Ústí nad Labem; dne 1. 7. 2010 rozhodnutí současně se žádostí o předání (doručení) rozhodnutí stěžovateli zaslal poštovní přepravou Krajskému soudu v Ústí nad Labem k rukám jeho předsedy. Stěžovatel podáním ze dne 29. 6. 2010, jež bylo předáno k poštovní přepravě dne 30. 6. 2010 a doručeno ministryni dne 2. 7. 2010, vzal svou žádost o přeložení zpět. Vedlejší účastník přípisem ze dne 13. 7. 2010 sdělil stěžovateli, že k jeho pozdě podanému zpětvzetí již nelze přihlédnout. Stěžovatel si rozhodnutí o přeložení převzal dne 19. 7. 2010.
2. Stěžovatel podal proti rozhodnutí ministryně žalobu, kterou zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2014 č. j. 6 A 198/2010-38. Kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 10. 2015 č. j. 3 As 27/2015-24. Ztotožnil se se závěrem městského soudu, dle kterého je třeba vedlejším účastníkem dne 1. 7. 2010 učiněné odeslání rozhodnutí ministryně s žádostí o doručení stěžovateli, adresované k rukám předsedy krajského soudu, považovat za úkon směřující k doručení tohoto rozhodnutí ve smyslu §71 odst. 2 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád"), který současně určuje den vydání rozhodnutí. Vedlejší účastník jako ústřední orgán státní správy soudů v tomto případě doručoval písemnost sám, a to na pracoviště stěžovatele prostřednictvím předsedy krajského soudu - orgánu státní správy soudu (§119 odst. 1 a 2, §120 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Stěžovatel ve svých podáních jednoznačně neoznačil adresu pro doručování ve smyslu §19 odst. 3 správního řádu, neboť na prvních dvou žádostech o přeložení uvedl předně svou funkci soudce na Krajském soudu v Ústí nad Labem a poté uvedl bydliště, na třetí žádosti již uvedl jen svou funkci na tomto konkrétním krajském soudu a bydliště neuváděl. Dle Nejvyššího správního soudu bylo doručováno v souladu s §19 a §20 odst. 1 správního řádu do místa pracoviště, kde mohl být stěžovatel zastižen; ostatně ani případné zvolení doručovací adresy by nemělo přednost před ostatními způsoby doručování. Pokud tedy bylo rozhodnutí vydáno dne 1. 7. 2010, bylo stěžovatelovo zpětvzetí žádosti, doručené dne 2. 7. 2010, opožděné (§45 odst. 4 správního řádu). Zohlednit datum podání zpětvzetí k poštovní přepravě nelze, neboť nejde o úkon vázaný na lhůtu [§37 odst. 6, §40 odst. 1 písm. d) správního řádu]. Vada spočívající v nevyznačení doložky "Vypraveno dne" na rozhodnutí není vadou, jež by měla za následek nezákonnost; datum odeslání (vypravení) písemnosti prokazatelně vyplývá ze správního spisu.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Ústavní stížností ze dne 15. 12. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení shora označených dvou rozhodnutí správních soudů i rozhodnutí ministryně, a to z důvodu porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále porušení jeho práva na svobodnou volbu povolání dle čl. 26 odst. 1 Listiny, rovněž práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života dle čl. 10 odst. 2 Listiny, práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny a práva na rovné postavení účastníků řízení dle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
4. Namítl, že správní orgán nešetřil jeho oprávněné zájmy a nepřijal řešení, které by odpovídalo okolnostem daného případu (§2 odst. 3, odst. 4 správního řádu); postup stěžovatele při zpětvzetí žádosti nebyl vyložen v souladu s jeho vůlí a s přihlédnutím ke stěžovatelově zdravotní situaci. Zdravotní stav mu od 17. 6. 2010 do 24. 6. 2010 a v následujících dnech v důsledku operace očí neumožňoval učinit zpětvzetí žádosti o přeložení dříve; v té době byl v dlouhodobé pracovní neschopnosti a na pracovišti se nenacházel. Rozhodnutí ministryně nebylo dle stěžovatele dosud platně vydáno. Nesprávným je totiž závěr správních soudů, dle kterého z absence doložky "Vypraveno dne" na rozhodnutí ministryně nelze dovodit, že toto rozhodnutí nebylo vydáno [§71 odst. 2 písm. a) správního řádu]; správní soudy tímto závěrem bagatelizovaly pochybení správního orgánu a uplatnily tak státní moc mimo rámec zákona. Správní soudy dle stěžovatele rovněž nesprávně vyložily §19 odst. 3 správního řádu; vyvodily pro něj velmi nepříznivé důsledky z toho, že řádně neoznámil správnímu orgánu adresu pro doručování; ze správního spisu je však zřejmé, že stěžovatel byl dlouhodobě v pracovní neschopnosti.
III.
Formální předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení (nebo pravomocným rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Interpretaci a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Ve věci stěžovatele má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí správních soudů i rozhodnutí ministryně z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
9. Stěžovatelem napadené rozsudky soudů vycházejí z relevantních ustanovení zákona o soudech a soudcích a správního řádu, přičemž právní závěry v nich uvedené jsou dostatečným způsobem odůvodněny a nevybočují ani z ustáleného výkladu ustanovení zákona. Z tohoto hlediska je tedy nelze označit za svévolné či excesivní.
10. Ústavní soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, dle kterého soudy "uplatnily státní moc mimo rámec zákona", neboť nevyhověly jeho námitce o zásadním významu procesní vady, k níž došlo při odesílání rozhodnutí správním orgánem. Je třeba naopak uvést, že správní soudy měly v projednávané věci stěžovatele pravomoc rozhodovat [čl. 2 odst. 2 Listiny, §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní] a námitkou stěžovatele se řádně zabývaly; byly to právě správní soudy, které byly povolány k přezkumu zákonnosti rozhodnutí a postupu správního orgánu v dané věci. Z pouhého nevyhovění námitce stěžovatele nelze dovozovat překročení pravomoci těchto soudů; stěžovatel de facto brojí proti právním závěrům správních soudů. Vlastní věcná námitka stěžovatele o tom, že absence doložky "Vypraveno dne" na rozhodnutí ministryně má za následek nevydání rozhodnutí ve smyslu §71 odst. 2 písm. a) správního řádu, je jen opakovanou polemikou, se kterou se vypořádaly již oba správní soudy; jejich závěry neshledal Ústavní soud nezákonnými, nelogickými či dokonce protiústavními. Doložka "Vypraveno dne" je zákonem stanovenou náležitostí, avšak není výlučnou skutečností, na základě které lze dospět k závěru o vypravení rozhodnutí v konkrétním termínu; sám stěžovatel pak ani nezpochybňuje argumentaci soudů, že je možné datum vypravení rozhodnutí s žádostí o jeho doručení stěžovateli objektivně zjistit ze správního spisu. Opomenutí formálního naplnění litery zákona v projednávané věci nezaložilo právní nejistotu a nezkrátilo stěžovatele na jeho základních právech jím namítaných.
11. Správní soudy se dále přehledně a zákonu odpovídajícím způsobem vyslovily k otázce zákonnosti způsobu doručování, jenž správní orgán vůči stěžovateli užil. Stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybnil nijak skutková zjištění správních soudů a z nich vyvozený závěr, dle něhož stěžovatel v žádostech jednoznačně nesdělil správnímu orgánu adresu pro doručování ve smyslu §19 odst. 3 správního řádu, proto správní orgán vypravil rozhodnutí a doručoval je v souladu se zákonem (srov. zde bod 2.); stěžovatel toliko nesouhlasil s tím, že by mu nesdělení adresy pro doručování mělo jít, s ohledem na jeho zdravotní stav, k tíži. Taková argumentace je však poněkud odlišnou od té předestřené před správními soudy, navíc z ní ani nevyplývá, jakou konkrétní dobu údajná dlouhodobá pracovní neschopnost stěžovatele trvala (z jeho formulací lze jen usuzovat, že zřejmě trvala nějakou dobu již před operací očí). Přesto Ústavní soud k otázce doručování uvádí následující. Stěžovatel podal žádosti o přeložení ještě před jím tvrzenou indispozicí spojenou s operací očí a bylo na něm, jaké údaje pro doručování správnímu orgánu sdělí. Správní orgán poté zvolil jeden ze zákonem připuštěných způsobů doručování (§19 odst. 1 a 2 správního řádu); doručoval sám a stěžovateli bylo touto cestou úspěšně doručeno dne 19. 7. 2010. Ústavnímu soudu není zřejmé, jak měl tento zvolený způsob doručování, jenž zahrnuje i fázi vypravení rozhodnutí k takovému doručení, zasáhnout do stěžovatelem tvrzených základních práv. Podstatou právní úpravy doručování je seznámení adresáta s obsahem písemnosti, přičemž stěžovateli bylo rozhodnutí osobně (nikoliv fikcí) doručeno, což stěžovatel nezpochybnil. Správní soudy nevyvodily pro stěžovatele nepříznivé důsledky z toho, že neuvedl v žádostech jednoznačně adresu bydliště jako adresu pro doručování; toliko konstatovaly, že stěžovatel nepožádal o doručování na jednu výlučnou adresu ve smyslu §19 odst. 3 správního řádu, proto správní orgán mohl zvolit některý ze zákonem stanovených způsobů doručování. S ohledem na úspěšnost doručení ani neplyne, že by správní orgán zvolil způsob doručování zjevně nevhodný, resp. takový, jenž by byl v rozporu s materiálním pojetím doručování. Pokud by stěžovatel nebyl při tomto způsobu doručování skutečně dlouhodobě na pracovišti, bylo by na správním orgánu, aby zvolil dle okolností jiný (další) zákonem připuštěný a vhodný způsobu doručování. Výtky stěžovatele s ohledem na uvedené nenaznačují, že by se správní orgán při doručování a poté správní soudy ve svých úvahách promítnutých do rozsudků, dopustily porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
12. Námitka stěžovatele, dle které nemohl dříve vzít zpět svou žádost o přeložení, a to konkrétně v době indispozice od 17. 6. 2010 do 24. 6. 2010, je skutkovým tvrzením, jež se nedotýká zásadní a soudy řešené otázky momentu vydání rozhodnutí ministryně, ve vztahu ke kterému bylo třeba také hodnotit včasnost skutečně učiněného (a nikoliv jen zamýšleného) zpětvzetí. Nelze ani souhlasit s námitkou stěžovatele, dle které nebyl jeho postup při zpětvzetí žádosti vyložen v souladu s jeho vůlí; správní orgán ani soudy evidentně nezpochybňovaly stěžovatelem vážně a určitě učiněný (míněný) úkon - zpětvzetí žádosti o přeložení; to však nic nemění na tom, že se musely v souladu se zákonem zabývat právními účinky takového zpětvzetí.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu