ECLI:CZ:US:2016:3.US.3705.15.1
sp. zn. III. ÚS 3705/15
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka - ze dne 19. dubna 2016 sp. zn. III. ÚS 3705/15 ve věci ústavní stížnosti Jaroslavy Prokešové, zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem, se sídlem Křížová 18, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2015 č. j. 13 Co 364/2014-42, kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelčině odvolání tak, že se jí nepřiznává náhrada nákladů řízení zastaveného pro zpětvzetí její žaloby, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Agren Capital, spol. s r. o., se sídlem Pařížská 67/11, Praha, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2015 č. j. 13 Co 364/2014-42 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2015 č. j. 13 Co 364/2014-42 se ruší.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se žalobou ze dne 20. 9. 2013 podanou u Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "soud prvního stupně") proti vedlejší účastnici domáhala vyloučení movitých věcí z exekuce vedené JUDr. Tomášem Vránou, soudním exekutorem Exekutorského úřadu v Přerově (dále jen "soudní exekutor"), pod sp. zn. 103 Ex 67940/12.
2. V průběhu řízení vzala stěžovatelka žalobu zpět. Tento úkon zdůvodnila tím, že po podání žaloby byly věci, k nimž uplatňovala právo nepřipouštějící exekuci, usnesením soudního exekutora ze dne 12. 5. 2014 č. j. 103 Ex 67940/12-59 se souhlasem vedlejší účastnice vyškrtnuty ze soupisu.
3. Výrokem I usnesení soudu prvního stupně ze dne 5. 6. 2014 č. j. 4 C 204/2013-35 bylo řízení o žalobě stěžovatelky zastaveno, výrokem II bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a výrokem III o vrácení soudního poplatku ve výši 1 000 Kč. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §146 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "o. s. ř.").
4. Proti výroku II usnesení soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. V něm jednak uvedla, že dle jejího názoru ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. již nebylo platné a účinné, jednak uvedla, že soud prvního stupně zcela ignoroval ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. Právě situace předvídaná tímto ustanovením měla v dané věci nastat. Podle stěžovatelky to byla vedlejší účastnice, která zavinila zastavení řízení, neboť po podání žaloby sama u soudního exekutora iniciovala vyškrtnutí věcí ze soupisu.
5. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále také "odvolací soud") ze dne 28. 8. 2015 č. j. 13 Co 364/2014-42 byl výrok II napadeného usnesení soudu prvního stupně změněn tak, že stěžovatelce se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odvolací soud v prvé řadě uvedl, že nebylo možné přisvědčit argumentaci stěžovatelky o neplatnosti a neúčinnosti ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dále však dodal, že povinností soudu bylo zabývat se tím, zda byl dán důvod pro aplikaci ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud dospěl k závěru, že výlučně z procesního hlediska bylo příčinou zpětvzetí žaloby chování vedlejší účastnice, a stěžovatelka by tak měla mít právo na náhradu nákladů řízení. V této věci však podle jeho názoru nastaly okolnosti, které odůvodňovaly aplikaci §150 o. s. ř. ve prospěch vedlejší účastnice. K tomu uvedl, že z jednotlivých zjištění a chronologického sledu procesních úkonů v exekučním řízení bylo zřejmé, že vedlejší účastnice jako oprávněná nebyla o těchto úkonech informována a stejně tak nebyla informována o námitkách stěžovatelky. Vedlejší účastnice rovněž nebyla vyrozuměna o termínu soupisu movitých věcí, nemohla proto využít svého práva zakotveného v §326 odst. 7 o. s. ř., tedy být přítomna a případně prohlásit, že věci, jejichž vyloučení se stěžovatelka domáhala, nemají být sepsány. Vedlejší účastnice tak sice iniciovala zahájení exekučního řízení, o jeho průběhu však nebyla informována natolik, aby mohla ve vztahu k předmětným movitým věcem jeho průběhem disponovat. Vznik nákladů proto nezavinila. Podle odvolacího soudu bylo naopak v zájmu stěžovatelky, aby projevila aktivitu, tedy s vedlejší účastnicí ještě před podáním žaloby jednala a přesvědčila ji o tom, že má k předmětným věcem právo nepřipouštějící exekuci. Stěžovatelka tuto možnost nevyužila. Správnost tohoto závěru rovněž opřel o skutečnost, že vedlejší účastnice reagovala na žalobu vstřícně, a to návrhem na uzavření dohody o narovnání. Téhož efektu mohla podle odvolacího soudu stěžovatelka dosáhnout ještě před zahájením řízení.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Ústavní stížností ze dne 17. 12. 2015 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, a to z důvodu zásahu do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že již ve svém odvolání proti usnesení soudu prvního stupně argumentovala zaviněním zastavení řízení ze strany vedlejší účastnice. Ke zpětvzetí vylučovací žaloby došlo pouze proto, že vedlejší účastnice soudnímu exekutorovi sama navrhla vyškrtnutí věci ze soupisu. Stěžovatelka proto nechápe, proč je jí upíráno právo na náhradu nákladů řízení. Za úsměvné označuje odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, který uvedl, že jak u stěžovatelky, tak i u vedlejší účastnice je namístě aplikovat §150 o. s. ř. Stěžovatelka rozumí tomu, že v odůvodněných případech při citlivém zvažování důvodů hodných zvláštního zřetele se může v konkrétním případě jevit uložení povinnosti nahradit náklady řízení jako nepřiměřeně tvrdé. Dle jejího názoru však nikoliv v nyní projednávané věci, kdy vedlejší účastnice sídlí na jedné z nejlukrativnějších pražských adres. Rozhodnutí o tom, zda v konkrétním případě existují důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností, což podle názoru stěžovatelky odvolací soud opomněl vyzdvihnout. Nadto stěžovatelka uvádí, že odvolací soud měl při rozhodování o nákladech řízení přihlédnout nejen k dopadům na účastníka, kterému by případná povinnost hradit náklady byla uložena, ale rovněž k dopadům do majetkové sféry druhé strany. Rozpaky u stěžovatelky vyvolala i další argumentace odvolacího soudu. Podle něj to totiž měla být sama stěžovatelka, kdo měl projevit aktivitu a s vedlejší účastnicí o vyškrtnutí věcí ze soupisu jednat. S takovým mechanismem však stěžovatelka nesouhlasí. Stejně tak nesouhlasí s tvrzením, že vedlejší účastnice nebyla o průběhu exekuce dostatečně informována. Taková argumentace podle jejích tvrzení stěžovatelku nijak nezajímá a rovněž ji stěžovatelka nepovažuje za právně významnou. Domnívá se naopak, že vedlejší účastnice měla být ze strany soudního exekutora informována a měla to být právě ona, kdo měl vyvinout dostatečnou aktivitu a se stěžovatelkou jednat. Stěžovatelka bránila svůj majetek, a pokud by k projevení dostatečné aktivity ze strany vedlejší účastnice došlo, nemusela být věc řešena podáním vylučovací žaloby. Stěžovatelka závěrem opakuje, že to nebyla ona, kdo zavinil zastavení řízení. Naopak byly splněny oba předpoklady pro přiznání náhrady nákladů řízení, neboť svoji žalobu podala důvodně a ke zpětvzetí došlo pouze pro chování vedlejší účastnice.
8. Na základě uvedeného stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení odvolacího soudu.
III. Vyjádření účastníků
9. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval účastníka (odvolací soud) i vedlejší účastnici (Agren Capital, spol. s r. o.) k vyjádření k ústavní stížnosti, žádný z nich však svého práva nevyužil.
IV. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti a posouzení její opodstatněnosti
10. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozhodnutím dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z jejich rozhodnutí odůvodnění nevyplývají nebo pokud porušení některé z norem "podústavního" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
13. V nyní projednávané věci lze učinit závěr o nesprávné aplikaci podústavního práva a upření možnosti vyjádřit se k aplikaci příslušné právní normy.
14. Ústavní soud v prvé řadě považuje za důležité připomenout, že odvolací soud nijak nezpochybňuje tvrzení stěžovatelky, že k zastavení řízení došlo pro chování vedlejší účastnice. Naopak lze z odůvodnění dovodit, že odvolací soud správně řešil otázku, zda je v nyní souzené věci namístě aplikovat ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. Z obsahu přímo vyplývá jeho závěr, že vzato výlučně z procesního pohledu, bylo příčinou zpětvzetí žaloby stěžovatelky chování vedlejší účastnice, a stěžovatelka by tak měla mít právo na náhradu nákladů řízení (srov. stranu 3 napadeného usnesení). Proto část argumentace stěžovatelky, kterou zdůvodňovala zavinění zastavení řízení chováním vedlejší účastnice, nelze uznat.
15. Odvolací soud své rozhodnutí postavil na vyřešení jiné otázky, a to zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by výjimečně nemusel náhradu nákladů řízení přiznat, tedy zda jsou splněny předpoklady aplikace §150 o. s. ř. Právě k tomuto postupu se vztahuje závěr Ústavního soudu o zásahu do základních práv stěžovatelky.
16. Odvolací soud se při aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. dopustil dvou pochybení (viz body 17 a 18).
17. V prvé řadě je nutno uvést, že nejen z textu právní úpravy, ale rovněž i ze zavedené soudní praxe vyplývá obecný požadavek, že úvaha soudu, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení [k tomu srov. např. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)]. Součástí tohoto pravidla je mimo jiné posouzení, jaký je možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka, tj. nejen na straně žalované, ale i na straně žalující. V nyní souzené věci však odvolací soud toto posouzení zcela opomněl, a nesprávnou aplikací tak zasáhl do práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Takovým postupem by navíc mohl být způsoben paradoxní stav, kdy hodnota věcí, jejichž vyloučení žaloba stěžovatelky žádala, mohla být nižší než výše celkových nákladů řízení, které stěžovatelce vznikly.
18. K druhému pochybení odvolacího soudu Ústavní soud uvádí, že z ustálené rozhodovací praxe vyplývá právo účastníků vyjádřit se k případné aplikaci §150 o. s. ř. Ústavní soud ve vztahu k rozhodování o nákladech v odvolacím řízení již dříve judikoval, že "součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci §150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva" [srov. nález ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309); stejný závěr vyplývá i z nálezu ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 3550/13 (N 154/78 SbNU 335), z nálezu ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1593/15 (N 156/78 SbNU 353), z nálezu ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2994/14 (N 70/77 SbNU 73) a dalších]. V nálezu ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 46/13 (N 29/72 SbNU 337) Ústavní soud přímo uvedl, že "právo vyjádřit se k průběhu řízení a právo na předvídatelné rozhodnutí náleží k základním atributům práva na spravedlivý proces (§1, 5, 6, §18 odst. 1, §123 o. s. ř.), zejména jde-li o kontradiktorní řízení. Uvedené se přirozeně týká i rozhodování o nákladech řízení, zejména má-li být použito výjimečné ustanovení §150 o. s. ř., podle něhož, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Pro naplnění práva na spravedlivý proces je nezbytné, aby odvolací soud poučil účastníky o možném použití moderačního práva podle §150 o. s. ř., a v souladu s judikaturou Ústavního soudu tak poskytl žalovanému prostor, aby se k eventualitě aplikace citovaného ustanovení vyjádřil". I v nyní projednávané věci je možné učinit stejný závěr. Z Ústavním soudem vyžádaného spisu je zřejmé, že žádný z účastníků řízení aplikaci §150 o. s. ř. nenavrhl, resp. že odvolací soud rozhodl bez nařízeného jednání a žádnému z účastníků nedal prostor, aby se k takovému postupu vyjádřil. Došlo tak k závažnému porušení práva na spravedlivý proces, neboť odvolací soud znemožnil stěžovatelce uvést námitky a argumenty obsažené v ústavní stížnosti již v odvolacím řízení.
19. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud stěžovatelčině ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2015 č. j. 13 Co 364/2014-42 zrušil podle §82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.