ECLI:CZ:US:2016:3.US.3711.15.1
sp. zn. III. ÚS 3711/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Dětský ranč Hlučín, spolek, IČO 66144400, sídlem Celní 1996/10b, Hlučín, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou, sídlem Ovesná 7, Ostrava - Nová Bělá, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2015 č. j. 21 Cdo 3614/2015-266, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 16 Co 191/2014-191 a rozsudku Okresního soudu Opavě ze dne 4. června 2014 č. j. 6 C 97/2012-149, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a Davida Liebreicha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů (tj. Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - dále jen "krajský soud" - a Okresního soudu v Opavě - dále jen "okresní soud") s tvrzením, že se s nimi neztotožňuje, neboť v řízení - podle jeho názoru - došlo k vyhodnocení důkazů v extrémním rozporu s tím, co po skutkové stránce vyšlo v řízení najevo, a proto jimi bylo zasaženo do základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V úvodu ústavní stížnosti zrekapituloval enunciáty rozhodnutí vydaných ve sporu vyvolaným vedlejším účastníkem o neplatnost rozvázání pracovního poměru a posléze formuloval výhrady vůči nim. Následně konstatoval, že podle odvolacího soudu je pro posouzení věci stěžejní, zda stěžovatel porušil své povinnosti tím, že v rozhodné době nepřiděloval vedlejšímu účastníkovi práci, či nikoliv. Podle názoru odvolacího soudu okresní soud správně zjistil, že nadřízený vedlejšího účastníka ho "vyhodil" z areálu stěžovatele a ten fakticky nemohl vykonávat práci; v tomto směru odkázal na výpovědi svědků. Navíc dle odvolacího soudu nelze přehlédnout, že toto zjištění je v souladu s vůlí, kterou měl stěžovatel, když jeho vůle nadále nezaměstnávat vedlejšího účastníka zcela jasně vyplývá z výpovědi, která byla vedlejšímu účastníkovi doručována první den rozhodné doby. Zpochybňuje skutkový závěr, že nadřízený "vyhodil" vedlejšího účastníka z pracoviště s odkazem na výpověď jiného svědka a zpochybněním výpovědi jiné svědkyně poukazem na negativní zaujetí vůči stěžovateli, protože s ní byl rozvázán pracovní poměr. Soudy se s výpovědí svědka vypořádaly jen tak, že ji prohlásily za nevěrohodnou, a uvěřily dalším svědkům, kteří byli v řízení vyslechnuti. Podle stěžovatele jsou mezi jednotlivými důkazy takové rozpory, které nelze přehlížet a které mají za následek nespravedlivé rozhodnutí, k němuž dospěl soud prvního stupně, a další instance je pouze potvrdily. Poté stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (v trestních věcech), vztahující se k hodnocení důkazů a k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, a zdůraznil, že soudy naprosto pominuly rozpor výše uvedený, a proto nedošlo ke správnému zjištění skutkového stavu. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna tři napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:
Vedlejší účastník se žalobou u okresního soudu domáhal určení, že rozvázání pracovního poměru jeho okamžitým zrušením dne 23. 8. 2012 je neplatné, stěžovatel se žalobou nesouhlasil. Okresní soud provedl dokazování se zaměřením na legální podmínky okamžitého zrušení pracovního poměru, zejména na připravenost stěžovatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a na zjištění, že vedlejší účastník navzdory připravenosti stěžovatele si své pracovněprávní povinnosti neplnil, čímž by došlo k porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, a to zvlášť hrubým způsobem. Po provedeném dokazování uzavřel, že vedlejší účastník neporušil takovou povinnost, a to z důvodu, že stěžovatel neplnil svou povinnost přidělovat vedlejšímu účastníkovi práci, přičemž vedlejší účastník se opakovaně dostavoval na pracoviště za účelem dožadování se přidělování práce. Při hodnocení svědeckých výpovědí uvedl, že tři svědci potvrdili tvrzení vedlejšího účastníka, další svědek si na relevantní okolnosti nevzpomíná, proto jeho svědecká výpověď nemůže vyvrátit tvrzení ostatních svědků. Stěžovatel tento rozsudek napadl odvoláním, v němž namítal, že skutkový závěr o "vyhození" vedlejšího účastníka z pracoviště nemá oporu v provedeném dokazování. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, neboť soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav a jeho právní závěry jsou zcela namístě, tudíž prvostupňový rozsudek potvrdil. Následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost, protože rozhodnutí odvolacího soudu shledal souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Ve stručném odůvodnění (ve smyslu §243f odst. 3 občanského soudního řádu) vysvětlil stěžovateli nedostatečnou relevanci jeho dovolacích námitek, včetně toho, že jejich podstatou je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci.
III.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, které přísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť neshledal základní předpoklad opodstatněnosti individuální ústavní stížnosti, jímž je existence zásahu do základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva, konkrétně práva na spravedlivý proces, a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, v otázce neexistence zákonných předpokladů okamžitého zrušení pracovního poměru s vedlejším účastníkem. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů, přesněji, se závěry okresního soudu a krajského soudu, protože vůči důvodům odmítnutí jeho dovolání žádné argumenty nesnáší. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu