ECLI:CZ:US:2016:3.US.3716.15.1
sp. zn. III. ÚS 3716/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Měřičky, zastoupeného JUDr. Jiřím Janebou, advokátem, sídlem Divišova 882, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. října 2015 č. j. 4 Afs 186/2015-34, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2015 č. j. 46 Af 57/2013-59, proti rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 30. července 2013 č. j. 19611/13/5000-14303-711309, a ze dne 4. října 2013 č. j. 24720/13-5000-14102-707678 a č. j. 24719/13-5000-14102-707678, a proti platebním výměrům Finančního úřadu v Kolíně ze dne 25. září 2012 č. j. 170739/12/034912201693, č. j. 171075/12/034912201693, č. j. 171105/12/034912201693 a č. j. 171101/12/034912201693, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu v Kolíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovateli byla platebními výměry Finančního úřadu v Kolíně ze dne 25. 9. 2012 č. j. 170739/12/034912201693 a č. j. 171075/12/034912201693 doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009 a 2010, a platebními výměry z téhož dne č. j. 171105/12/034912201693 a č. j. 171101/12/034912201693 doměřena daň z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí roku 2009 a za 1. čtvrtletí roku 2010. Stěžovatelova odvolání proti citovaným platebním výměrům byla zamítnuta rozhodnutími Odvolacího finančního ředitelství ze dne 30. 7. 2013 č. j. 19611/13/5000-14303-711309, a ze dne 4. 10. 2013 č. j. 24720/13-5000-14102-707678 a č. j. 24719/13-5000-14102-707678. Žaloby stěžovatele směřující proti citovaným rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství spojil Krajský soud v Praze ke společnému projednání a rozsudkem ze dne 25. 6. 2015 č. j. 46 Af 57/2013-59 je zamítl pro nedůvodnost. Následnou kasační stížnost zamítl rozsudkem ze dne 8. 10. 2015 č. j. 4 Afs 186/2015-34 Nejvyšší správní soud. Správní soudy se ztotožnily se závěry finančních orgánů, dle kterých stěžovatel neoprávněně uplatnil v uvedených zdaňovacích obdobích výdaje dle §24 odst. 1 zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a odpočet daně dle §72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů; k uplatnění došlo v souvislosti s konkrétními dodávkami pohonných hmot od společností ZERS, spol. s r. o., ARDEA Trans CZ, s. r. o., SEA - net, spol. s r. o. (dále jen "společnosti"), avšak stěžovatel neprokázal splnění zákonných podmínek pro takové uplatnění, resp. neprokázal a ve správním řízení bylo vyvráceno, že k plněním došlo tak, jak bylo deklarováno na dokladech předložených stěžovatelem.
II.
Argumentace stěžovatele
2. Ústavní stížností ze dne 17. 12. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů a finančních orgánů, a to z důvodu porušení čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
3. Uvedl, že se finanční orgány i správní soudy omezily de facto na to, že stěžovatel nesplnil zákonné předpoklady pro vystavení a uplatnění daňových dokladů, neměl důvěřovat osobám - S. K., M. K. a R. H. - které mu pohonné hmoty a daňové doklady předávaly, a měl si u společností ověřit, že jsou skutečnými dodavateli pohonných hmot.
4. S tím však stěžovatel nesouhlasí a poukazuje na svou dobrou víru. Předně namítl, že opakovaně v předchozích řízeních tvrdil, že se stal obětí podvodu a nemohl vědět o nepravosti daňových dokladů; vedle daňového řízení proběhlo i řízení trestní, v němž byli S. K. a R. H. odsouzeni pro podvody v souvislosti s pohonnými hmotami; k tomuto trestnímu řízení a jeho významu pro stěžovatelovu věc však finanční orgány ani správní soudy nepřihlédly. Dále namítl, že ve věci nebylo zohledněno, že si dodavatele - společnosti uvedené na daňových dokladech - neověřoval, neboť již v minulosti obchodoval bez problémů se jmenovanými třemi osobami, obchodní zvyklostí bylo objednávat dodávky telefonicky a jako obvykle si tedy objednal u S. K. i sporné dodávky pohonných hmot, k faktickému dodání pohonných hmot došlo a stěžovatel za tyto dodávky zaplatil.
5. Stěžovatel uzavřel, že se dostal bez svého zavinění do stavu hmotné nouze a nemůže se srovnat s argumentací finančních orgánů a správních soudů, dle níž bylo zcela lhostejné, zda je vedeno trestního řízení vůči osobám, které jej podvedly; podvodné jednání uvedených osob svědčí o dobré víře stěžovatele.
III.
Formální předpoklady projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení (nebo pravomocným rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Posuzovaná ústavní stížnost v podstatě představuje pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo finančních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a provedených důkazů, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
9. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy správní soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165), ze dne 28. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 539/02 (N 131/37 SbNU 653) a ze dne 20. 7. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/04 (N 143/38 SbNU 117)].
10. Jestliže finanční orgány a posléze i soudy postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s vytýčenými zásadami pro dokazování a tyto důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily logicky odůvodněná skutková zjištění, není Ústavní soud oprávněn co do výsledku proces dokazování zpochybnit, zejména ne na základě jiného (vlastního nebo stěžovatelem předestřeného) hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. III. ÚS 3100/10).
11. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně odůvodnil, proč se ztotožnil se závěry krajského soudu a finančních orgánů, dle nichž stěžovatel nedostál své důkazní povinnosti a nemohly mu tak být uznány některé jím uplatňované nároky na odpočet daně (u daně z přidané hodnoty - "DPH") a některé jím uplatňované výdaje (u daně z příjmů).
12. Oba správní soudy poukázaly, a to v souladu se zákonem i předchozí judikaturou Nejvyššího správního soudu, na rozložení důkazního břemene v daňovém řízení a na podmínky pro uznání nároku na odpočet daně a pro uznání uplatněných výdajů (nákladů). Připomněly průběh daňového řízení a v něm provedené důkazy, přičemž se ztotožnily se závěry finančních orgánů, dle nichž stěžovatel předložil daňové doklady (faktury) a pokladní doklady vystavené uvedenými společnostmi jako dodavateli pohonných hmot, avšak provedenými důkazy bylo vyvráceno uskutečnění plnění v souladu s těmito doklady (tj. předání dodávek zboží stěžovateli uvedenými společnostmi, zaplacení ceny zboží uvedeným společnostem). Dle Ústavního soudu tyto závěry soudů nejsou v rozporu s provedeným dokazováním v daňovém řízení, naopak v něm mají logický a srozumitelný podklad. Soudy dále stěžovateli přehledně vyložily, z jakého důvodu nebylo dostatečné jeho tvrzení o faktickém uskutečnění předání dodávek pohonných hmot i peněz; stěžovatelem nebylo prokázáno, že by se tak stalo ve vztahu k jím deklarovaným společnostem (plátcům DPH). Finanční orgány a poté i správní soudy se věnovaly rovněž otázce přiznání stěžovateli nároku na odpočet a uznání jím uplatněných výdajů s ohledem na jeho tvrzení o podvodném jednání výše uvedených tří osob, s nimiž mělo předání pohonných hmot i peněz údajně probíhat; neopomenuly ani judikaturu Soudního dvora Evropské unie. Zabývaly se v této souvislosti argumentací stěžovatele o údajných obchodních zvyklostech spočívajících v neformálních postupech při objednávání zboží, o jeho dostatečné obezřetnosti při sporných transakcích a o "bezproblémové" spolupráci s výše uvedenými třemi osobami v minulosti. Ani zde Ústavní soud neshledal libovůli či nekonzistentnost úvah soudů, rozpor odůvodnění rozsudků se skutečnostmi vyplývajícími ze správního spisu (včetně tvrzení samotného stěžovatele), nebo exces jejich závěrů v dané věci oproti dosavadní soudní praxi.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu