ECLI:CZ:US:2016:3.US.3721.15.1
sp. zn. III. ÚS 3721/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Blaženy Sklenářové, zastoupené Mgr. Martinou Charvátovou, advokátkou, sídlem Horní náměstí 3, Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2015 č. j. 22 Cdo 2246/2015-152 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. února 2015 č. j. 57 Co 81/2015-75, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obce Hovězí, IČO 00303801, sídlem Hovězí 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto (správně má být "odmítnuto") její dovolání. Z obsahu poměrně nesystematicky uspořádané ústavní stížnosti lze zjistit, že se stěžovatelka v minulosti domáhala určení vlastnického práva k individualizovanému pozemku v kat. úz. Hovězí (a to k jedné polovině v jejím vlastnictví a ke druhé polovině náležející do dědictví). Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") byla její žaloba v roce 2004 pravomocně zamítnuta, avšak stěžovatelka tento rozsudek považuje za nedostatečný. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka popisuje vývoj právních vztahů k dotčeným pozemkům a konstatuje, že se neztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu. Posléze stěžovatelka navrhla zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu a nespecifikovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"; z usnesení dovolacího soudu Ústavní soud zjišťuje, že jde o usnesení ze dne 17. 2. 2015 č. j. 57 Co 81/2015-75) a vrácení věci zpět k řízení u okresního soudu.
II.
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013 sp. zn. 22 Cdo 3718/2011 (dostupného na www.nsoud.cz) vyplývá, že se stěžovatelka další žalobou domáhala, aby obecné soudy uložily vedlejší účastnici povinnost nechat zaměřit pozemek a viditelně označit hranice pozemku. Soud prvního stupně její žalobu zamítl, zamítavý rozsudek potvrdil odvolací soud, oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že stěžovatelčina žaloba není důvodná, neboť povinnost, která by měla být žalované jako vlastnici předmětného pozemku uložena, nemá oporu ve hmotném právu. Nejvyšší soud její dovolání odmítl, přičemž v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že jádrem problému je určení, kudy vede hranice pozemku, a připomenul, že touto otázkou se již zabýval, a nezbývá než opakovat, že musí být řešena žalobou na určení vlastnického práva. Výslovně uvedl, že pokud vznikne mezi vlastníky sousedních nemovitostí spor o hranice pozemku či parcely, je třeba sporný pozemek (jeho část) vymezit geometrickým plánem; vlastnictví takto identifikovaného pozemku může být předmětem soudního řízení (na tomto místě odkázal Nejvyšší soud na svoji předchozí judikaturu).
Z předloženého usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015 č. j. 22 Cdo 2246/2015-152 zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:
Řízení o stěžovatelčině žalobě na určení vlastnického práva podané v roce 2014 okresní soud usnesením ze dne 15. 12. 2014 č. j. 9 C 83/2014-62 zastavil shledav, že o věci již bylo pravomocně rozhodnuto. Krajský soud usnesení prvostupňového soudu potvrdil. V dovolání stěžovatelka namítala, že žalobu podala na výzvu Nejvyššího soudu obsaženou v usnesení ze dne 24. 3. 2013 sp. zn. 22 Cdo 3718/2011. Nejvyšší soud její dovolání odmítl jako nepřípustné (stěžovatelka nevymezila, v čem spatřila splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což je jeho obligatorní náležitost) a v odůvodnění upozornil, že si stěžovatelka jeho předchozí usnesení vyložila nesprávně, protože ji soud nevyzýval k opětovnému podání žaloby, ale že závěr tohoto rozhodnutí směřoval k tomu, že se stěžovatelka nemůže domáhat uložení povinnosti nechat zaměřit pozemek a hranice viditelně označit, protože taková žaloba nemá oporu ve hmotném právu, a jen pro úplnost dodal, že ačkoli nemůže být žalobní návrh formulován uvedeným způsobem, účastník má obecně možnost využít k ochraně svých práv žalobu na určení vlastnického práva.
III.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, které přísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť neshledal základní předpoklad opodstatněnosti individuální ústavní stížnosti, jímž je existence zásahu do základních práv nebo svobod stěžovatele.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by napadeným rozhodnutím, příp. v procesu mu předcházejícím, došlo k porušení jejích základních práv nebo svobod. Tvrzení, že stěžovatelka má za to, že usnesení Nejvyššího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení, když má za to, že věc nebyla řádně okresním soudem projednána, že nebylo provedeno žádné šetření, a to ani šetření na místě samém, za účelem vysvětlení celé věci, nemá žádnou ústavněprávní relevanci. K tomu Ústavní soud dodává, že obecné soudy řízení o stěžovatelčině žalobě na určení vlastnického práva z roku 2014 - v souladu s právní úpravou - zastavily, protože řízení o ní bránila překážka věci rozsouzené.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu