ECLI:CZ:US:2016:3.US.3724.15.1
sp. zn. III. ÚS 3724/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Jiřice, zastoupeného JUDr. Hanou Hrubešovou, advokátkou, se sídlem Husovo nám. 17, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2015 sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2014 sp. zn. 2 To 24/2014 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. září 2013 sp. zn. 5 T 28/2013 za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným pomocí ke zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle §173 odst. 2 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Soud současně rozhodl o vině a trestu dalších dvou spoluobviněných.
3. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením odvolání stěžovatele (jakož i spoluobviněných) proti tomuto rozsudku podle §256 trestního řádu (dále jen "tr. řád") zamítl.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl. Dovolání spoluobviněných odmítl podle téhož ustanovení, resp. s poukazem na §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy inkriminovaný skutek chybně posoudily coby pomoc k trestnému činu loupeže a že správně jej měly kvalifikovat jako pomoc k trestnému činu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k "§205 odst. 1, popř. odst. 3 tr. zákoníku", neboť mu nebyl prokázán úmysl ke spáchání násilného trestného činu.
6. Vytýká, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, jelikož nebylo - jak dovozuje - "objektivně" a mimo pochybnost prokázáno, že by spoluobvinění přišli do provozovny poškozeného s úmyslem dopustit se vůči němu fyzického násilí, resp. ani ve skutkové větě rozsudku se neuvádí, že by s jejich násilným jednáním vůči poškozenému byl "ztotožněn".
7. Dále upozorňuje, že spoluobviněné pouze "na místo činu přivezl a poté z místa odvezl", čemuž odpovídá i jeho "minimální finanční podíl", který z trestné činnosti získal.
8. Konečně se stěžovatel vymezuje proti aplikaci ustanovení §42 písm. p) tr. zákoníku při ukládání trestu, neboť ji považuje za nesprávnou. Připomíná, že byť v minulosti byl trestně stíhán, svůj poslední trest vykonal již v roce 2007. Dovozuje, že rozhodné okolnosti, zejména jeho podíl na spáchání skutku i doba, která uplynula od jeho posledního odsouzení, vylučují uložení trestu při zohlednění přitěžující okolnosti podle §42 písm. p) tr. zákoníku, a to tím spíše, že rozhodovací praxe soudů není v daných otázkách jednotná.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Přes odkazovaná ustanovení Ústavy a Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.
12. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
13. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
15. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů.
16. Soud prvního stupně na argumentované bázi konstatoval, že z jednání stěžovatele vyplývá, že na základě informací od obžalovaného Š. věděl, o jakou provozovnu jde, jaké jsou záměry, za jakých podmínek a kterých hodnot se mají obžalovaní B. a Č. zmocnit, že se takto účastní na spáchání uvedeného zločinu, dále si byl vědom, jak jsou obžalovaní B. a Č. vybaveni prostředky k použití fyzického násilí, měl od nich rovněž informaci o podmínkách zjištěných na místě při první návštěvě poškozeného; jednal tedy se záměrem, aby se obžalovaní B. a Č. zmocnili zboží a hotovosti ve zlatnictví. Soud dospěl k závěru, že stěžovatel chtěl, aby pachatelé způsobili škodu odpovídající značné škodě, a byl přinejmenším srozuměn s použitím násilí vůči poškozenému, v důsledku čehož byl u něj dán nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
17. Z řečeného vyplývá, že přijaté skutkové závěry mají v provedeném dokazování věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku nejsou ničím jiným než pokračující polemikou se soudy, které se s uplatněnými námitkami již ústavněprávně udržitelně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
18. K námitce stěžovatele stran nepřiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05), neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (čl. 39 Listiny). Taková situace by mohla nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a usnesení ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14). Žádné z uvedených pochybení Ústavní soud v projednávaném případě neshledal, neboť podle jeho zjištění byl stěžovateli uložen trest v rámci zákonné sazby, přičemž jeho výši soudy dostatečně odůvodnily. Stěžovatel tuto výhradu nyní ani nepodává jako námitku porušení ústavně zaručených práv, nýbrž coby pouhý nesouhlas s aplikací podústavního práva.
19. Dlužno připomenout, že soud prvního stupně a soud odvolací aplikovaly ustanovení §42 písm. p) tr. zákoníku, podle něhož soud jako k přitěžující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel byl již pro trestný čin odsouzen, přičemž soud je oprávněn podle povahy předchozího odsouzení nepokládat tuto okolnost za přitěžující. Poukázaly na to, že stěžovatel byl v minulosti mnohokrát soudně trestán, převážně pro majetkovou trestnou činnost. Jestliže vykonal zatím poslední z uložených trestů v roce 2007, neuplynula od výkonu trestu do spáchání posuzovaného trestného činu tak dlouhá doba (jednalo se o období pěti let), aby na předchozí odsouzení nebylo možno hledět jako na přitěžující okolnost recidivy podle §42 písm. p) tr. zákoníku, a proto uložený šestiletý trest odnětí svobody s výkonem ve věznici s ostrahou nepovažoval za nepřiměřeně přísný. Jinak řečeno, soudy z ústavněprávních hledisek udržitelně dovodily, že u stěžovatele nešlo v posuzovaném případě o exces z jeho jinak řádného způsobu života, nýbrž o další z řady jeho konfliktů se zákonem, které ukazují na jeho setrvalé sklony k protiprávnímu jednání.
20. Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně významném "omylu" není zjevně místa.
21. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
22. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu