ECLI:CZ:US:2016:3.US.3727.15.1
sp. zn. III. ÚS 3727/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Kostlánové, zastoupené Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou, sídlem Těšnov 5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2015 č. j. 26 Cdo 1687/2015-95, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2014 č. j. 30 Co 399/2014-64 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. května 2014 č. j. 26 C 66/2013-41, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 1, IČO 00063410, sídlem Vodičkova 681/18, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále právo na rovnost účastníků řízení zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny, a že byl porušen čl. 90 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V další části stěžovatelka podrobně popsala průběh jednotlivých fází řízení o její žalobě. Z popisu vyplývá, že se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost učinit jí nabídku na prodej konkretizovaného bytu za kupní cenu stanovenou dle zásad privatizace bytového fondu na Praze 1. K podání žaloby ji vedl spor s vedlejší účastnicí, kde jí stěžovatelka sdělila, že má zájem byt koupit, a vedlejší účastnice ji toto právo následně upřela, když trvala na názoru, že stěžovatelka je nájemkyní jen části administrativně rozděleného bytu a nesplňuje tak podmínky pro privatizaci. Obvodní soud rozsudkem ze dne 22. 5. 2014 č. j. 26 C 66/2013-41 žalobu zamítl, a to z důvodu, že stěžovatelka nepřijala nabídku (společně s dalšími oprávněnými) ve lhůtě šesti měsíců, že jí nevzniklo právo na převod bytu do osobního vlastnictví (správně má být jen "vlastnictví"), neboť vedlejší účastnice má právo se rozhodnout, zda a s kým smlouvu uzavře. Podle stěžovatelky bylo před obvodním soudem porušeno její právo na spravedlivý proces, protože vedlejší účastnice nebyla schopna předložit doklad o tzv. administrativním dělení bytu, když soud nepřihlédl k tomu, že nabídka na převod bytu nebyla vedlejší účastnicí odvolána ani vyzvána k užívání bytu společně s dalšími nájemci. Konkrétní porušení spatřuje v pochybení soudu, který nedostál své povinnosti vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, tudíž jde o vadu řízení promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") stěžovatelčině odvolání nevyhověl (srov. rozsudek ze dne 4. 11. 2014 č. j. 30 Co 399/2014-64), neboť názor obvodního soudu o absenci jejího nároku na převod bytu považoval za správný. Právo na spravedlivý proces porušil městský soud údajně tím, že ty samé skutečnosti, které řešil soud prvního stupně, posoudil po stránce skutkové i právní jinak (okolnosti vedoucí k zániku nabídky, užívání bytu a povaha tzv. administrativně rozděleného bytu). Proti rozsudku podala stěžovatelka dovolání, a to z důvodu nesprávného řešení právních otázek, které doposud nebyly Nejvyšším soudem řešeny; za ně považovala posouzení vlivu smrti jedné z původních nájemkyň na rozsah jejího nájemního práva, vymezení "administrativně rozděleného bytu", posouzení podmínek vzniku společného nájmu, nesprávné posouzení projevu vůle vedlejší účastnice ve vztahu k nabídce na prodej bytu. Dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 9. 2015 č. j. 26 Cdo 1687/2015-95 odmítl (byť stěžovatelka na několika místech ústavní stížnosti uvádí, že ho "zamítl"). Stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces a práva na rovnost účastníků řízení tím, že Nejvyšší soud založil své rozhodnutí na tvrzení, které nebylo nijak prokázáno, např. v tom, že nebyl vedlejší účastnicí předložen žádný doklad o tom, že jako veřejnoprávní korporace zákonným způsobem projevila vůli nebýt nabídkou danou stěžovatelce v roce 2003 a potvrzenou dopisem v roce 2005 vázána. Podle stěžovatelky porušil Nejvyšší soud její právo na spravedlivý proces i tím, že se odmítl zabývat argumentací týkající se administrativního rozdělení bytu, vzniku společného nájmu a přechodu nájmu, jelikož to údajně nemá vliv na povinnost vedlejší účastnice nabídnout stěžovatelce předmětný byt k odkoupení na základě nové nabídky. Na závěr ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud všechna tři napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti (ve faktografii potvrzující údaje obsažené v ústavní stížnosti):
Stěžovatelka se domáhá po vedlejší účastnici, aby jí učinila nabídku na prodej konkretizovaného bytu za kupní cenu stanovenou podle zásad privatizace bytového fondu na Praze 1, a to jako jeho nájemkyně. Vedlejší účastnice zpochybňovala její nájemní vztah k celému bytu, který je administrativně rozděleným bytem. Obvodní soud zjistil, že v roce 2003 byla učiněna nabídka na převod bytové jednotky třem oprávněným osobám. Stěžovatelka společně s manželem požádali o prodloužení stanovené šestiměsíční lhůty, třetí nájemkyně nabídku nepřijala. Dále konstatoval, že vedlejší účastnice byla nabídkou vázána šest měsíců, tj. do 12. 9. 2003, a protože nebyla oprávněnými uzavřena (správně mělo být "akceptována"), pozbyla účinnosti. Z toho dovodil, že stěžovatelka nemá právní nárok na uzavření smlouvy o převodu bytu dle nabídky vedlejší účastnice, proto žalobu zamítl. V odůvodnění se zabýval i rozsahem stěžovatelčina nájemního práva a uzavřel, že není nájemkyní celého bytu. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání s řadou námitek; městský soud její odvolání shledal nedůvodným. Především odvolací soud zdůraznil, že stěžovatelka v současné době nemá právní nárok na to, aby jí vedlejší účastnice převedla do vlastnictví bytovou jednotku, a tento názor podrobně odůvodnil (str. 5 rozsudku městského soudu). Dále se v odůvodnění městský soud zabýval i právním vztahem stěžovatelky k předmětnému bytu (str. 6-7). Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, protože shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a to jak v závěru, že vedlejší účastnice není nadále vázána dříve učiněnou nabídkou, která nebyla akceptována, tak v závěru, že vedlejší účastnice jako vlastník není povinna předmětnou bytovou jednotku převést do vlastnictví stěžovatelky (s odkazy na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu), přičemž není důvod tyto právní otázky posoudit jinak. V odůvodnění dále doplnil, že další stěžovatelčina argumentace, jež se týká administrativního rozdělení bytu, vzniku společného nájmu a přechodu nájmu, nemá na správnost rozsudku městského soudu vliv a nemůže založit povinnost vedlejší účastnice nabídnout stěžovatelce předmětný byt k odkoupení na základě nové nabídky.
III.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, které přísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť neshledal základní předpoklad opodstatněnosti individuální ústavní stížnosti, jímž je existence zásahu do základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv, zejména práva na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení, a konstatuje, že k jejich porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejícím jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, v otázce existence jejího nároku na převod předmětného bytu do vlastnictví. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí, a to zejména na usnesení Nejvyššího soudu (odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je sice stručné rozsahem, ale obsahem naprosto přiléhavé a vyčerpávající), odkazuje. K tomu Ústavní soud doplňuje, že je na stěžovatelce, aby respektovala rozsah své povinnosti tvrzení, vyplývající z uplatněného hmotněprávního nároku, a vzala na vědomí, že problematika administrativního rozdělení bytu, jakož i otázka rozsahu jejího nájemního práva, jsou otázkami, které by mohly mít právní význam pouze tehdy, pokud by vedlejší účastnice byla vázána svojí nabídkou na převod bytu. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává na stanovisku, že nabídka vedlejší účastnice nezanikla (str. 10 a 11 ústavní stížnosti), nemohl jí Ústavní soud přisvědčit, neboť vedlejší účastnice (byť veřejnoprávní korporace) má při převodu jednotek do vlastnictví postavení "klasické" právnické osoby soukromého práva. Z tohoto postavení vyplývá i zánik závaznosti nabídky samotným uplynutím zákonné šestiměsíční doby. Budiž i konstatováno, že stěžovatelce, jako nájemkyni, zůstalo zachováno právo na přednostní nabytí jednotky do vlastnictví (srov. §22 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb., nyní v podobě předkupního práva podle §1187 obč. zákoníku).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu