ECLI:CZ:US:2016:3.US.3737.15.1
sp. zn. III. ÚS 3737/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Hlavního města Praha, sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1 - Staré Město, a 2) společnosti ACTON, s. r. o., sídlem Šenovská 90/7, Praha 8 - Ďáblice, zastoupenými JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2015 č. j. 13 Co 378/2015-97, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Pavla Rady a Ireny Radové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Společnou ústavní stížností napadli stěžovatelé v záhlaví specifikované usnesení, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a navrhovali jeho zrušení.
2. V úvodu ústavní stížnosti informovali, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") vydal rozsudek, kterým jednak zastavil řízení, jednak uložil vedlejším účastníkům povinnost zaplatit stěžovateli č. 1 dlužné poplatky z prodlení ve výši 156 493,07 Kč, rozhodl o vrácení soudního poplatku a rozhodl o povinnosti vedlejších účastníků nahradit náklady řízení ve výši 25 003 Kč. Na základě odvolání vedlejších účastníků vydal městský soud usnesení napadené ústavní stížností, jímž změnil nákladový výrok tak, že se náhrada nákladů stěžovatelům nepřiznává, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Stěžovatelé zastávají názor, že městský soud i obvodní soud (pozn. aniž by napadli jeho rozsudek) svým postupem porušily čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), tj. právo na spravedlivý proces a dále čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. V další části ústavní stížnosti se stěžovatelé soustředili na průběh řízení po vydání rozsudku obvodního soudu, který napadli vedlejší účastníci odvoláním, jež neobsahovalo veškeré zákonem požadované náležitosti, tudíž byli vyzváni k jeho opravě, a to usnesením ze dne 6. 5. 2010 (tímto usnesením jim byla stanovena lhůta 20 dnů k odstranění vad a byli poučeni o následcích jejího nedodržení). Rozsudek nabyl právní moci dne 18. 4. 2010. Následně dne 13. 8. 2015 obdrželi stěžovatelé Protokol o jednání ze dne 17. 4. 2015 ve věci sp. zn. 7 C 118/2007, tedy ve věci, o které již bylo před 5 lety závazně a pravomocně rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně. K předmětnému jednání nebyli předvoláni a o jeho konání se tak dozvěděli ex post právě v okamžiku doručení onoho protokolu. Z něj vyplývá, že k jednání byli předvoláni pouze vedlejší účastníci, z nichž se dostavila jen vedlejší účastnice. Předmětem jednání bylo doplnění podaného odvolání, a stěžovatelé zdůrazňují, že bylo doplněno až po pěti letech. Vedlejší účastnice na jednání upřesnila rozsah podaného odvolání, když uvedla, že rozsudek napadá pouze co do výroku o nákladech řízení. Předmětem onoho soudního jednání bylo odstranění vad opravného prostředku proti rozhodnutí, které již bylo 5 let v právní moci.
5. Dne 2. 11. 2015 bylo právní zástupkyni stěžovatelů doručeno usnesení městského soudu. Stěžovatelé mu vytýkají, že městský soud posoudil odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně jako důvodné, čímž pochybil, když předmětem přezkumu učinil již pravomocné a vykonatelné rozhodnutí. V této věci bylo nutné podané odvolání odmítnout jako nepřípustné, a to právě s odkazem na právní moc napadeného rozhodnutí. Výrok o nepřiznání náhrady nákladů řízení odůvodnil městský soud odkazem na §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), když vzal za prokázané tvrzení vedlejších účastníků o tom, že proti nim je již vedeno několik exekučních řízení, že jsou jim z důchodů sráženy částky k uspokojení jiných věřitelů aj. Závěr odvolacího soudu považují za zcela nepřípustný, neboť tak dochází k porušení základního práva stěžovatelů vlastnit majetek.
6. Porušení ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení spatřují stěžovatelé v postupu soudu prvního stupně, když připustil zahájení odvolacího řízení, a to na základě odvolání, které nesplňovalo zákonem stanovené náležitosti a nebylo ze strany vedlejších účastníků včas a řádně doplněno. Za zcela nepřípustné a protiústavní považují stěžovatelé rovněž to, že soud prvního stupně za účelem doplnění podaného odvolání nařídil jednání, ke kterému stěžovatele nepředvolal, a zdůrazňují, že se jednání konalo pět let po podání odvolání ze strany vedlejších účastníků (na podporu svých tvrzení odkazují na vybrané nálezy Ústavního soudu). Usnesení městského soudu považují stěžovatelé za zcela překvapivé, byl jím porušen princip předvídatelnosti práva a legitimního očekávání stěžovatelů, protože městský soud rozhodl tak, že se náhrada nákladů řízení stěžovatelům nepřiznává, byť již jim byla soudem prvního stupně pravomocně přiznána.
II.
7. Ústavní soud vyžádal vyjádření městského soudu a vedlejších účastníků k ústavní stížnosti.
8. Městský soud po stručné rekapitulaci námitek stěžovatelů uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně nenabyl právní moci, o odmítnutí odvolání pro jeho vady rozhoduje odvolací soud, jemuž ale soud prvního stupně věc nepředložil. Místo toho se pokusil nedostatky odstranit během informativního výslechu a vyjasnil s vedlejší účastnicí kvantitativní stránku odvolání. Připustil, že soud prvního stupně použil nesprávný formulář - protokol o jednání, správně mělo jít o protokol o informativním výslechu, a že o termínu jeho konání měla být právní zástupkyně stěžovatelů vyrozuměna, ne však předvolána. Tato chyba neměla na výsledek řízení žádný vliv, zejména neměla ústavně právní rozměr. Situaci vedlejších účastníků považuje městský soud z nákladového hlediska za případ hodný zvláštního zřetele, a výjimečně proto změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že náhradu nákladů úspěšným účastníkům nepřiznal. Nesdílí právní názor stěžovatelů, že jejich poškození napadeným usnesením dosáhlo ústavněprávního rozměru, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta.
9. Vzhledem k tomu, že vyjádření městského soudu neobsahuje žádná nová tvrzení ani argumenty, nebylo nutné ho zasílat stěžovatelce na vědomí a k případné replice.
10. Vedlejší účastníci na výzvu Ústavního soudu k vyjádření nereagovali.
III.
11. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádné procesní prostředky k ochraně svého práva jim zákon neposkytuje.
IV.
12. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, vyplývá z judikatury Ústavního soudu.
13. Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 7 C 118/2007 Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou dne 14. 12. 2006 se první stěžovatel (pozn. druhý stěžovatel vystupoval na jeho straně) domáhal vůči vedlejším účastníkům zaplacení částky 37 744 Kč na dlužné nájemné, poplatku z prodlení ve výši 110 951,51 Kč a náhrady nákladů řízení. Po úpravě žaloby a po provedeném dokazování vydal obvodní soud dne 20. 1. 2010 rozsudek, kterým řízení co do jistiny zastavil (výrok I.), uložil vedlejším účastníkům povinnost zaplatit prvnímu stěžovateli částku 156 493,07 Kč na dlužných poplatcích (výrok II.), rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok III.) a o povinnosti nahradit náklady řízení (výrok IV.). Na první straně rozsudku je vyznačen údaj o nabytí právní moci: "PM 18. 4. 2010 výrok ad I., III + výrok II. PM 18. 4. 2010, náklady výrok IV. změna č. l. 97", datum vyznačení údaje uvedeno není. Proti rozsudku podali vedlejší účastníci odvolání a předložili potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Usnesením ze dne 6. 5. 2010 byli vedlejší účastníci vyzváni k odstranění vad odvolání a usnesením z téhož dne jim bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Dopisem ze dne 4. 6. 2010 požádala vedlejší účastnice soud o pomoc při odstranění vad odvolání. Ve spise následuje až pokyn soudní kanceláři ze dne 23. 3. 2015 k vyznačení právní moci a k předvolání vedlejší účastnice na jednání na 17. 4. 2015. Na tomto jednání vedlejší účastnice výslovně upřesnila, že podané odvolání směřuje do nákladů řízení. Na č. l. 90 versa je uveden pokyn soudní kanceláři k vyznačení právní moci výroku II. Dne 5. 8. 2015 požádala právní zástupkyně stěžovatelů o vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti; rozsudek jí byl doručen datovou schránkou dne 21. 8. 2015. Dne 13. 10. 2015 byla věc předložena městskému soudu, který následujícího dne vydal usnesení č. j. 13 Co 378/2015-97, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že se náhrada nákladů stěžovatelům nepřiznává (výrok I.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatelé byli ve sporu úspěšní, avšak s přihlédnutím k poměrům účastníků a okolnostem, které vedly k uplatnění nároku, aplikoval ustanovení §150 o. s. ř. Usnesení nabylo právní moci dne 5. 11. 2015.
14. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že hlavní námitka stěžovatelů je zaměřena vůči postupu městského soudu, který údajně rozhodoval o odvolání vedlejších účastníků v době, kdy výrok napadený dovoláním byl pravomocný. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu obvodního soudu (bod 13.), tato námitka není relevantní. Ze spisu nevyplývají důvody téměř pětileté nečinnosti obvodního soudu, čímž nastala situace, že výrok o náhradě nákladů řízení nabyl právní moci až dne 5. 11. 2015. Není tedy pravdivé tvrzení stěžovatelů, že městský soud podrobil přezkumu již pravomocné a vykonatelné rozhodnutí (bod 5.) a že usnesení městského soudu lze považovat za zcela překvapivé, porušující princip předvídatelnosti práva a legitimního očekávání stěžovatelů, protože městský soud rozhodl tak, že se náhrada nákladů řízení stěžovatelům nepřiznává, byť již jim byla soudem prvního stupně pravomocně přiznána (bod 6.). V postupu městského soudu tak nebránila překážka rei iudicatae.
15. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci §150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska tzv. podústavního práva [srov. nález ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309); stejný závěr vyplývá i z nálezu ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 3550/13, z nálezu ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1593/15, z nálezu ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2994/14 a dalších]. Stěžovatelé však v ústavní stížnosti žádnou námitku týkající se absence prostoru pro jejich vyjádření k aplikaci §150 o. s. ř. neuplatnili, brojili pouze proti jeho použití s odůvodněním, že bylo zahájeno vůči vedlejším účastníkům exekuční řízení (srov. str. 4 ústavní stížnosti, poslední odstavec).
16. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu