ECLI:CZ:US:2016:3.US.3743.15.1
sp. zn. III. ÚS 3743/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vlastimila Korbela, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Píclem, advokátem, sídlem Poštovní 1, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. října 2015 sp. zn. 10 Co 355/2015, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces. K věci uvedl, že je povinným v exekučním řízení,
v němž exekutor JUDr. Dalimil Mika, LL.M., usnesením ze dne 26. 8. 2015 č. j. 120 EX 1318/13-101 stanovil výslednou cenu nemovitých věcí a příslušenství na částku 1 850 000 Kč. Proti tomuto usnesení podal dne 11. 9. 2015 odvolání, v němž brojil proti stanovené ceně z důvodu časového odstupu od vyhotovení znaleckého posudku. Dne 5. 10. 2015 toto odvolání doplnil o zásadní výhrady a téhož dne ho doručil exekutorovi. Dne 13. 10. 2015 rozhodl krajský soud o předmětném odvolání usnesením sp. zn. 10 Co 355/2015 tak, že usnesení exekutora potvrdil. Stěžovatel z odůvodnění napadeného usnesení zjistil, že soud se vůbec nezabýval jeho výhradami uvedenými v doplnění odvolání. Proto se dotázal exekutora, zda doplněné odvolání přeposlal krajskému soudu, ten odpověděl, že doplněné odvolání bylo soudu doručeno dne 6. 10. 2015. Dále se stěžovatel dotázal krajského soudu (uvádí, že se tak stalo dne 5. 10. 2015, přičemž z listinných podkladů přiložených k ústavní stížnosti plyne, že dotaz učinil dne 21. 10. 2015), zda v době, kdy rozhodoval, tj. dne 13. 10. 2015, měl doplněné odvolání k dispozici. Krajský soud stěžovateli sdělil, že již nebude do rozhodnutí nic doplňovat, že již bylo rozhodnuto, tudíž na jeho dotaz přímo neodpověděl.
2. Z obsahu odůvodnění napadeného usnesení stěžovatel vyvozuje, že krajský soud neměl při svém rozhodování předmětné doplněné odvolání k dispozici, nebo je sice k dispozici měl, ale vůbec k němu nepřihlédl, a nijak se s ním nevypořádal. Stěžovatel má za to, že bylo spravedlivé po krajském soudu požadovat, aby měl odvolací senát po sedmi dnech po doručení doplněné odvolání k dispozici. Pokud ho neměl, tak porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, pokud ho měl k dispozici, ale nijak se s výhradami v něm uvedenými nezabýval, pak také porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
3. V další části návrhu stěžovatel informuje, že obvyklou cenu předmětných nemovitostí stanovil soudní znalec na 4 400 000 Kč, avšak jeho ideální polovinu ohodnotil na pouhých 1 850 000 Kč, místo aritmetické poloviny, která činila 2 200 000 Kč. Uvádí, že nejnižší podání bylo stanoveno na 1 233 300 Kč, připomíná, že jeho dluhy nepřevyšují částku 350 000 Kč, tudíž nejnižší podání převyšuje jeho dluhy 3,5krát. Z těchto údajů dovozuje, že jsou splněny podmínky pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
4. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a do meritorního rozhodnutí o ústavní stížnosti odložil jeho vykonatelnost.
II.
5. Z předložených listinných podkladů zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti. Exekutor usnesením ze dne 26. 8. 2015 č. j. 120 EX 1318/13-101 stanovil, kromě jiného, cenu stěžovatelova spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech ve výši 1 850 000 Kč. Tento výrok napadl stěžovatel odvoláním (podáním ze dne 11. 9. 2015), v němž vytýkal, že výrok vychází ze závěru ocenění uvedeného ve znaleckém posudku ze dne 26. 5. 2014, a namítal, že od vyhotovení posudku je současná cena nemovitostí v důsledku oživení realitního trhu výrazně vyšší. Podáním ze dne 5. 10. 2015 stěžovatel odvolání doplnil o výtky vůči znaleckému posudku (snížení aritmetického podílu není podloženo příklady uskutečněných prodejů spoluvlastnických podílů domů, uvedené příklady o prodeji spoluvlastnických podílů bytů nejsou vypovídající, upozorňuje na možný zájem solventní oprávněné, která je spoluvlastnicí druhé poloviny předmětných nemovitostí) a navrhl zadání
revizního znaleckého posudku. Krajský soud usnesením ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. 10 Co 355/2015 potvrdil usnesení soudního exekutora. V odůvodnění reprodukoval část textu stěžovatelova odvolání a konstatoval, že znalecký posudek má všechny náležitosti řádného znaleckého posudku a jeho závěry jsou zákonným podkladem pro vypracování usnesení o ceně nemovitostí. Stěžovatelovy námitky vyhodnotil jako obecné a dodal k nim, že konečná cena nemovitosti se ukáže právě v dražbě a její výsledek ukáže i namítané tržní vlivy.
III.
6. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471).
9. Z tohoto důvodu Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal z pohledu porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem krajského soudu nebylo vyloučeno ani omezeno takové stěžovatelovo základní právo.
10. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel předně namítá, že krajský soud v odvolacím řízení nezohlednil doplnění jeho odvolání. Ač nelze vyloučit, že v tomto punktu může mít stěžovatel pravdu, nešlo by o takové pochybení, které by znamenalo porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Z obsahu jeho podání ze dne 5. 10. 2015 vyplývá, že jeho námitky míří do znaleckého ocenění nemovitostí, stejně jako jeho obecná formulace obsažená v původním odvolání. Tudíž i pro ně platí vývod krajského soudu o náležitostech znaleckého posudku a jeho závěrech (věta druhá ve čtvrtém odstavci odůvodnění napadeného usnesení). Je vhodné ještě dodat, že při nuceném prodeji spoluvlastnického podílu nelze provádět jeho ocenění poměrem hodnoty celé věci a výše podílu, ale právě oceněním samotného spoluvlastnického podílu.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, a to s ohledem na posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu