ECLI:CZ:US:2016:3.US.3747.15.1
sp. zn. III. ÚS 3747/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dinh Dung Nguyen, t. č. ve vazbě ve Věznici v Teplicích, zast. Mgr. Umarem Switatem, advokátem, se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. listopadu 2015 č. j. 4 To 369/2015-270, a proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. října 2015 č. j. 4 T 164/2015-220, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 21. 12. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených usnesení, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy obsažené v čl. 2, čl. 8 odst. 2 a odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména zdůrazňuje, že postupem Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") byl zkrácen na svém právu na obhajobu tím, že jej okresní soud k dosavadní vazbě nevyslechl. To ostatně uznal i Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v záhlaví citovaném usnesení s tím, že mu nezbylo, než toto procesní pochybení okresního soudu napravit a umožnit stěžovateli realizaci jeho práv, která mu upřel okresní soud. Krajský soud proto stěžovatele v rámci konaného vazebního zasedání vyslechl, ovšem stejně jako okresní soud shledal existenci vazebních důvodů podle §67 písm. a) a písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl (stejně jako zamítl stěžovatelův návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka či návrh na nahrazení vazby přijetím peněžité záruky). Stěžovatel má ovšem za to, že uvedeným postupem krajského soudu nelze zhojit nezákonnost usnesení okresního soudu, který stěžovatele zkrátil na jeho právech tím, že jej nevyslechl k dalšímu trvání vazby. Nadto usnesení krajského soudu podle stěžovatele obsahuje nesprávné poučení v tom smyslu, že proti němu není opravný prostředek přípustný, což je podle stěžovatele v rozporu s ustanovením §74 odst. 1 trestního řádu. Nelze rovněž přehlédnout, že krajský soud rozhodoval v rámci stížnostního řízení v prvním stupni o návrhu stěžovatele na nahrazení vazby přijetím peněžité záruky nebo dohledem probačního úředníka. Proti této části rozhodnutí krajského soudu měla být ovšem opět přípustná stížnost, o níž by rozhodoval Vrchní soud v Praze.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Ke stěžovatelově argumentaci nutno především uvést, že stížnost proti rozhodnutí o vazbě není přípustná tehdy, směřuje-li do rozhodnutí, kterým již bylo o stížnosti rozhodnuto. Stížnost tak lze podat proti rozhodnutí o vazbě ve smyslu §74 trestního řádu, směřuje-li proti rozhodnutí soudu, který o vazbě rozhodoval v prvním stupni. S právě řečeným přitom není v rozporu situace, kdy o vazbě rozhodl soud, který je jinak v postavení soudu druhého stupně, byť samo rozhodnutí o vazbě bylo učiněno v prvním stupni [srov. k tomu přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1998 sp. zn. III. ÚS 162/98 (N 129/12 SbNU 235), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; za takové situace stížnost ve smyslu trestního řádu přípustná je. Ze samotného petitu ústavní stížnosti je přitom zřejmé, že o takový případ v právě projednávané věci přímo nejde, když důvodnost trvání vazby byla nejprve přezkoumávána okresním soudem a teprve poté ke stížnosti stěžovatele soudem krajským.
6. Krajský soud přitom podle Ústavního soudu postupoval správně, pokud stěžovatelovu stížnost projednal ve veřejném zasedání tak, aby se stěžovatel k (ne)důvodnosti trvání vazby mohl vyjádřit, když soud prvního stupně při hlavním líčení takovou možnost stěžovateli - chybně - nedal, čímž omezil jeho právo na "osobní slyšení" ve vymezených druzích vazebního rozhodování [srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (N 60/36 SbNU 647); 239/2005 Sb.]. Krajský soud tak podle Ústavního soudu materiálně naplnil jak právní názor obsažený v právě citovaném nálezu, tak také smysl ustanovení §73d trestního řádu, jež je reakcí na tento plenární nález Ústavního soudu. Podstatou práva slyšení je totiž možnost bezprostředně reagovat na průběh řízení před soudem. Stěžovatel takovou možnost dostal, soud však o nepřiměřenosti vazebního stíhání nepřesvědčil a ani v ústavní stížnosti stěžovatel pádné argumenty v této souvislosti nepřináší, toliko se vrací zejména k procesnímu pochybení okresního soudu. V tomto ohledu je vhodné připomenout ustálený závěr rozhodovací činnosti Ústavního soudu, dle nějž tento soud posuzuje spravedlnost (ústavnost) soudního řízení jako celku a zásah do základních práv tak musí vyplývat z neposkytnutí ochrany základním právům všemi jednajícími soudy či jinými orgány veřejné moci.
7. Nad tento rámec pak Ústavní soud ještě poznamenává, že byl-li stěžovatel skutečně přesvědčen o nesprávném poučení ze strany krajského soudu o nepřípustnosti stížnosti proti jeho usnesení, mohl stížnost podat, případně - právě s ohledem na jím tvrzené nesprávné poučení - mohl zároveň požádat o navrácení lhůty ve smyslu §61 trestního řádu [tuto možnost ve spojitosti s nesprávným nebo dokonce chybějícím poučením o opravném prostředku výslovně zmiňuje i uznávaná komentářová literatura Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1797].
8. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli garantovaná ústavním pořádkem.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu