ECLI:CZ:US:2016:3.US.3748.15.1
sp. zn. III. ÚS 3748/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radima Nováka, Ph.D., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou, sídlem Ovesná 356/7, Ostrava - Nová Bělá, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2015 č. j. 21 Cdo 2885/2015-250, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. srpna 2014 č. j. 15 Co 419/2013-225 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. srpna 2013 č. j. 13 C 173/2008-190, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, a společnosti Zebra Technologies CZ, s. r. o., sídlem Kolejní 2971/1, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel podal žalobu, jíž se domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, a to z důvodu absence podpisu vedlejší účastnice na její výpovědi, kterou stěžovateli dne 5. 3. 2008 předala. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 15. 8. 2013 č. j. 13 C 173/2008-190 žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 8. 2014 č. j. 15 Co 419/2013-225 tak, že prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Podle obou soudů bylo (naopak) prokázáno, že stěžovateli byla dne 5. 3. 2008 předána výpověď podepsaná vedlejší účastnicí (jejím oprávněným zaměstnancem Josefem Vavřičkou). Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 9. 2015 č. j. 21 Cdo 2885/2015-250 podle §243c odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatel měl v dovolání uplatnit jiný dovolací důvod, než který lze uplatnit podle §241a odst. 1 o. s. ř., a sice zpochybnil toliko skutková zjištění odvolacího soudu a nesouhlasil s hodnocením provedených důkazů odvolacím soudem.
II.
Argumentace stěžovatele
2. Ústavní stížností ze dne 21. 12. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí soudů, a to z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
3. Stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu, že nesprávně odmítl jeho dovolání a odepřel mu tím přístup k dovolacímu soudu, neboť dovolání přípustný dovolací důvod obsahovalo. Přesně v něm totiž vymezil otázku procesního práva, při jejímž řešení se podle stěžovatele krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudku ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2682/2013. Krajský soud totiž vystavěl své rozhodnutí na pouhé pravděpodobnosti skutečnosti, kterou tvrdil vedlejší účastník. Stěžovatel tedy nezpochybňoval toliko skutková zjištění krajského soudu, jak je v usnesení Nejvyššího soudu uvedeno.
4. Proti rozsudkům nižších soudů stěžovatel namítl, že nebylo prokázáno, že by mu byla skutečně dne 5. 3. 2008 doručena výpověď opatřená podpisem (oprávněného zaměstnance) vedlejšího účastníka. Stěžovatel má naopak za to, že v řízení prokázal předložením listinného důkazu - nepodepsané výpovědi ze dne 7. 12. 2007, že mu vedlejší účastník skutečně dne 5. 3. 2008 doručil výpověď nepodepsanou, a tedy postrádající zákonem vyžadovanou písemnou formu, proto je výpověď neplatná. Listinný důkaz - výpověď ze dne 7. 12. 2007, předloženou vedlejším účastníkem - označil za nevěrohodný. Není podle něj pravdou, že mu vedlejší účastník již v roce 2007 dal k dispozici koncept výpovědi (datované dnem 7. 12. 2007) a koncept dohody o rozvázání pracovního poměru, obojí bez podpisu vedlejšího účastníka s tím, aby se k nim stěžovatel vyjádřil. Tento údajný koncept výpovědi proto ani nemůže být listinou, kterou stěžovatel poté předložil soudům jako originál mu doručené výpovědi dne 5. 3. 2008. Není rovněž pravdou, že by jej vedlejší účastník urgoval před 5. 3. 2008 k vrácení uvedených konceptů a vyjádření se; nevrácení konceptů stěžovatelem navíc zajisté nevylučovalo možnost vedlejšího účastníka rozvázat se stěžovatelem řádně pracovní poměr. Pokud by i bylo možno považovat za prokázané, že vedlejší účastník stěžovateli již v roce 2007 skutečně koncept výpovědi předal, není tím však doloženo, že výpověď předaná stěžovateli dne 5. 3. 2008 byla skutečně podepsána vedlejším účastníkem. Výpovědi svědků Josefa Vavřičky a Michaely Studeníkové označil stěžovatel za nevěrohodné, výpověď svědkyně Renaty Šťastné označil za pouhou reprodukci, jež není výsledkem smyslového vnímání této svědkyně. Stěžovatel uzavřel své výtky tím, že skutková zjištění nižších soudů jsou v rozporu s provedenými důkazy a nevyplývají z nich, a současně právní závěry těchto soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud hodnotil splnění předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Ve věci stěžovatele má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí soudů z ústavněprávního hlediska obstojí, a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
8. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem nepředstavovalo protiústavní odepření stěžovateli přístupu k dovolacímu soudu. Ústavní soud si vyžádal spis městského soudu sp. zn. 13 C 173/2008, a z dovolání zjistil, že stěžovatel se sice skutečně snažil formulovat jeho text tak, aby navodil možnou přípustnost dovolání podle první z alternativ uvedených v §237 o. s. ř. (uvedl, že krajský soud se v otázce procesního práva odchýlil od judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2682/2013), avšak podstatou (vlastním obsahem) jeho dovolání je pouze polemika se skutkovými závěry nižších soudů a jejich hodnocením provedených důkazů. Stěžovatel sice tvrzený důvod přípustnosti dovolání opřel o to, že poukázal na formulaci rozhodnutí krajského soudu, podle které krajský soud určitou (rozhodnou) skutečnost považoval za "více než pravděpodobnou" (což je podle stěžovatele míra pravděpodobnosti/jistoty nedostatečná právě podle uvedeného předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu), avšak je zřejmé, že stěžovatel přisoudil citované formulaci krajského soudu význam (významový obsah) právě a jen podle svého vlastního hodnocení důkazů ve věci a podle svých vlastních skutkových závěrů, jež se liší od závěrů zaujatých městským a krajským soudem. Podle Ústavního soudu tedy Nejvyšší soud svým názorem, podle nějž stěžovatel v dovolání předestřel nikoliv právní otázku, nýbrž primárně polemiky skutkové, a uplatnil tak jiný dovolací důvod než který lze uplatnit podle §241a odst. 1 o. s. ř., nepostupoval libovolně a v rozporu s obsahem soudního spisu, a nevybočil ani z mezí ústavnosti.
9. Za zjevně neopodstatněné považuje Ústavní soud také námitky stěžovatele směřující proti rozhodnutí krajského a městského soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko líčí svou vlastní skutkovou verzi a hodnocení v řízení provedených důkazů, a to odlišně od hodnocení a závěrů ze strany obou soudů. Jde tedy o pouhou polemiku se skutkovými závěry (a na ně navazujícími právními závěry) soudů, k jejichž běžné revizi však není Ústavní soud povolán. K zásahu ze strany Ústavního soudu do činnosti soudů může dojít pouze v případech jejich vybočení z mezí ústavnosti; takový exces však v dané věci nebyl shledán. Z vyžádaného spisu naopak vyplývá, že oba soudy se věcí řádně zabývaly, provedly potřebné dokazování, z něhož učinily skutková zjištění, která dostatečně přehledně a srozumitelně vyložily v odůvodnění svých rozsudků. Skutkové a právní závěry obou soudů zjevně nejsou výrazem svévole, a nelze říci, že by byly v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Skutečnost, že stěžovatel má ve věci odlišný názor, ještě nepředstavuje (neznamená) porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ze strany krajského a městského soudu.
10. Z důvodů výše uvedených shledal Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu