ECLI:CZ:US:2016:3.US.3749.14.1
sp. zn. III. ÚS 3749/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: A) CORRI DESIGN, s. r. o., IČ 27588386, se sídlem Vojtíškova 1828, 148 00 Praha 4 -Chodov a B) pana Jia Jianyao, obou právně zastoupených Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem Na Pankráci 30a/404, 140 00 Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 2014 č. j. 4 Co 45/2014-322, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2013 č. j. 35 Cm 25/2009-307, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2011 č. j. 14 Cmo 69/2011-199 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2011 č. j. 35 Cm 25/2009-183, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Pavla Zvěřiny, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 28. 11. 2014, napadají obchodní společnost CORRI DESIGN, s. r. o. (dále rovněž "stěžovatelka A" nebo "žalobkyně") a pan Jia Jianyao (dále rovněž "stěžovatel B") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a domáhají se jejich zrušení tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva na spravedlivý proces, resp. na soudní a jinou právní ochranu, garantovaná v článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje:
U Městského soudu v Praze probíhal od roku 2008 pod sp. zn. 35 Cm 25/2009 obchodněprávní spor mezi žalobkyní a žalovaným Pavlem Zvěřinou. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 5.519.386,- Kč jako náhrady škody, kterou jí měl žalovaný jako jednatel společnosti způsobit porušením svých povinností. Pan Jia Jianyao s poukazem na ust. §131a obchodního zákoníku usiloval o to, aby ve sporu figuroval jako společník žalobkyně.
V průběhu komplikovaného soudního sporu učinili účastníci řízení spornými řadu hmotněprávních a procesních otázek, týkajících se, kromě merita sporu o náhradu škody, též toho, kdo je společníkem obchodní společnosti, který ze dvou jednatelů obchodní společnosti (Pavel Zvěřina či David Brigl) je oprávněn disponovat předmětem sporu, činit procesní úkony a přibírat právního zástupce, komu mají být soudem doručovány písemnosti apod.
Ve věci bylo vydáno několik procesních a meritorních soudních rozhodnutí, jejichž obsah zde není třeba podrobně reprodukovat, neboť je účastníkům řízení před Ústavním soudem dostatečně znám. Na tomto místě lze připomenout toliko ta rozhodnutí, jež jsou předmětem nynější (v pořadí již druhé) ústavní stížnosti:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2011 č. j. 35 Cm 25/2009-183, bylo rozhodnuto, že řízení se nezastavuje. Proti tomuto rozhodnutí se odvolal žalovaný.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2011 č. j. 14 Cmo 69/2011-199 bylo prvostupňové rozhodnutí změněno tak, že řízení vedené Městským soudem pod sp. zn. 35 Cm 25/2009 se zastavuje.
Obě tato výše označená rozhodnutí napadli stěžovatelé dne 19. 12. 2011 ústavní stížností, o níž bylo rozhodnuto usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2012 sp. zn. III. ÚS 3776/11, tak, že ústavní stížnost byla odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), protože v době podání ústavní stížnosti nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Současně s podáním ústavní stížnosti totiž stěžovatelé podali dne 19. prosince 2011 proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2011 č. j. 14 Cmo 69/2011-199 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2011 č. j. 35 Cm 25/2009-183 u Městského soudu v Praze žalobu pro zmatečnost s odvoláním se na §229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2013 č. j. 35 Cm 25/2009-307 byla žaloba pro zmatečnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2011 č. j. 14 Cmo 69/2011-199 zamítnuta (výrok I).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 2014 č. j. 4 Co 45/2014-322 odvolání proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze odmítl podle ust. §208 odst. 1, §218a o. s. ř. pro opožděnost. Odvolací soud konstatoval, že usnesení soudu prvního stupně napadené odvoláním bylo doručeno zástupci žalobkyně do datové schránky dne 19. 12. 2013, takže lhůta k podání odvolání skončila dne 3. 1. 2014 (pátek). Předmětné odvolání, jak vyplývá ze "Záznamu o ověření elektronického podání", doručeného na elektronickou podatelnu Městského soudu v Praze (č. l. 310 spisu), však bylo do datové schránky soudu prvního stupně doručeno až dne 6. 1. 2014. Z těchto zjištění odvolací soud vyvodil, že odvolání bylo opožděné.
III.
Ústavní soud nejprve konstatuje, že ústavní stížnost trpí několika vadami: Ačkoliv rubrum podání uvádí, že ústavní stížnost směřuje proti čtyřem soudním rozhodnutím (uvedeným v záhlaví tohoto usnesení), petitem se stěžovatelé domáhají zrušení toliko dvou z nich, která považují za meritorní, a sice usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2011 č. j. 14 Cmo 69/2011-199 a dále usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2011 č. j. 35 Cm 25/2009-183. Taková nejednoznačnost ústavní stížnosti je velmi nežádoucí, neboť zatemňuje skutečný záměr stěžovatelů.
K nyní projednávané ústavní stížnosti ze dne 27. 11. 2014 je přiložena plná moc pro advokáta ze dne 15. 12. 2011, která byla pravděpodobně vystavena v souvislosti s dřívější ústavní stížností sp. zn. III. ÚS 3776/11.
Nyní projednávaná ústavní stížnost obsahuje jen velmi nedostatečnou ústavněprávní argumentaci s odkazem na číselné označení příslušných článků Listiny a Úmluvy; těžiště argumentace spočívá v polemice s interpretací příslušných ustanovení obchodního zákoníku a občanského soudního řádu, provedenou obecnými soudy. Taková argumentace však je nedostatečná k tomu, aby dosáhla ústavněprávní úrovně.
IV.
Stěžovatelé konkrétně napadají vadný průběh řízení o žalobě pro zmatečnost, zejména pak odmítavé usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2014 č. j. 4 Co 45/2014-322. Porušení základních práv odvolacím soudem spatřují zejména v údajně nesprávném posouzení včasnosti jimi podaného odvolání. Připouštějí sice, že do datové schránky soudu prvního stupně bylo odvolání doručeno až dne 6. 1. 2014, tedy po patnáctidenní lhůtě, zdůrazňují však, že právní zástupce odeslal odvolání elektronicky již dne 3. 1. 2014 v 0:00:00 hod., což pokládají za včasné podání. Protože prý jde o procesní lhůtu, považují takto podané odvolání za včasně podané, protože tato lhůta prý "je včasným odesláním zachována, bez ohledu na okamžik doručení".
Stěžovatelé v ústavní stížnosti rovněž oponují závěrům soudu prvního stupně o nenaplnění zmatečnostního důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; tento soud, podle jejich názoru, se prý nevypořádal s průběhem řízení o žalobě o náhradě škody. Právní zástupce stěžovatelky prý stěžovatelku A) zastupoval jen do určitého okamžiku řízení, pak mu však byla plná moc k zastupování stěžovatelky vypovězena jednateli stěžovatelky, přičemž tato výpověď byla soudem nesprávně akceptována.
V.
Ústavní soud se nejprve zabýval zkoumáním naplnění formálních podmínek stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") pro podání ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2011 č. j. 14 Cmo 69/2011-199 a ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2011 č. j. 35 Cm 25/2009-183, je ústavní stížnost nepřípustná a opožděná.
Nepřípustná je ústavní stížnost proto, že stěžovatelé nevyčerpali řádně všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V posuzovaném případě stěžovatelé v řízení o podané žalobě pro zmatečnost nepostupovali perfektně, neboť nepodali odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí včas. Opožděně podané odvolání nelze považovat za řádné vyčerpání opravného prostředku (obdobně viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3046/12, dostupné stejně jako všechny dále citované judikáty Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
Bylo by v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a zásahem do kompetence obecných soudů, pokud by Ústavní soud přezkoumával napadená rozhodnutí v situaci, kdy stěžovatelé nevyužili řádně všechny zákonné opravné prostředky k tomu, aby dosáhli změny napadených rozhodnutí.
Ústavní stížnost proti oběma shora uvedeným rozhodnutím je navíc opožděná. Stěžovatelé chybně odvíjejí dvouměsíční lhůtu k podání ústavní stížnosti (§72 dost. 2 zákona o Ústavním soudu) ode dne doručení odmítavého usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 2014 č. j. 4 Co 45/2014-322, vydaného v řízení o žalobě pro zmatečnost. Takový úsudek by však byl správný jen tehdy, pokud by stěžovatelé uplatnili žalobu pro zmatečnost "řádně", jak Ústavní soud ostatně výslovně vyjádřil již ve svém odmítavém usnesení ze dne 6. 4. 2012 sp. zn. III. ÚS 3776/11. Počátek lhůty pro podání ústavní stížnosti je třeba v posuzovaném případě odvozovat od doručení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2011 č. j. 14 Cmo 69/2011-199; doba vydání druhoinstančního odmítavého rozhodnutí v řízení o žalobě pro zmatečnost je z tohoto aspektu irelevantní.
VI.
Ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2013 č. j. 35 Cm 25/2009-307, kterým byla zamítnuta jejich žaloba pro zmatečnost a ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 2014 č. j. 4 Co 45/2014-322, kterým bylo odmítnuto jejich odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé pokládají za protiústavní zásah do svých základních práv to, že Vrchní soud v Praze údajně vadně posoudil včasnost jimi podaného odvolání. Stěžovatelé tvrdí, že odvolání podali včas, jestliže je v elektronické formě odeslali dne 3. 1. 2014 (tj. v poslední den lhůty pro odvolání) v 0:00:00 hod. a dovozují, že doba doručení odvolání do datové schránky soudu prvního stupně dne 6. 1. 2014 je pro posouzení včasnosti odvolání irelevantní.
Je zřejmé, že stěžovatelé touto námitkou zpochybňují to, jak obecný soud interpretoval ust. §57 odst. 3 o. s. ř. ("Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit.").
Stěžovatelé v ústavní stížnosti rovněž oponují závěrům soudu prvního stupně o nenaplnění zmatečnostního důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ústavní soud však námitky stěžovatelů nepokládá za relevantní z hlediska ústavního práva a nemůže jim přitakat.
Je nutné zdůraznit, že Ústavní soud již mnohokrát upozornil ve své judikatuře, že není povolán k přezkumu zákonnosti rozhodnutí obecných soudů v rovině podústavního práva, ale jeho výlučným a specifickým úkolem je zajistit, aby napadenými rozhodnutími nebo postupem nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není další instancí obecného soudnictví a až na výjimky extrémních pochybení nepřezkoumává výsledky dokazování před obecnými soudy.
K polemice stěžovatelů s právními závěry obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace podústavního práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem kasačního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by excesivně vybočovala z pravidel logického výkladu nebo z ustálené judikatury a tím zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97). K takovému interpretačnímu pochybení v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Nad rámec řečeného Ústavní soud dodává:
Při posuzování problematiky doručování elektronické korespondence prostřednictvím datových stránek je za dnešního právního stavu nutno přihlédnout k nové právní úpravě, kterou obsahuje zákon ze dne 17. července 2008 č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů. Relevantní je rovněž právní úprava, obsažená v procesních předpisech (v občanském soudním řádu, v trestním řádu, ve správním řádu, v soudním řádu správním), jakož i ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 23. prosince 1991 č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů.
Je skutečností, že současná právní úprava je roztříštěná, nepřehledná a obsahuje nejednoznačně definované termíny (např. pojmy "dodání" a "doručení"), což vyvolává i literární odbornou polemiku (srov. např. Korbel, F., Prudíková, D.: Změny v systému doručování po 1. červenci 2009. Mimořádná příloha. Právní rozhledy, č. 17/2009; Vlk, V.: Dva problémy s datovými schránkami. Bulletin advokacie č. 7-8/2012; Petrová, V: Datové schránky pohledem advokátní koncipientky. Bulletin advokacie č. 11/2012; Sokol, T.: Ještě jednou k datovým schránkám. Bulletin advokacie č. 12/2012; Jirsa, J.: Datové schránky, advokáti a soudy. Právní fórum č. 3/2012; Macková, A.: Elektronická komunikace v právním řádu. Právní fórum. č. 9/2012).
Ústavní soud však soudí, že za daného stavu tyto otázky, jakkoli kontroverzní, nedosahují ústavněprávní dimenze a nehodlá do jejich řešení vstupovat, protože jsou řešitelné interpretací v rámci rozhodovací činnosti obecných soudů, event. jiných orgánů veřejné moci. Zdokonalení současné právní úpravy je pak záležitostí legislativních orgánů, do níž by Ústavní soud vstoupil až tehdy, pokud by shledal rozpor s ústavními předpisy.
Lze rovněž připomenout, že otázkou doručování prostřednictvím veřejné datové sítě (datových schránek), se Ústavní soud opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí. V nálezu ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 3518/11 Ústavní soud souhlasil s názorem Nejvyššího správního soudu (viz jeho usnesení ze dne 15. 7. 2010 č. j. 9 Afs 28/2010-79, dostupné na www.nssoud.cz), že pro posouzení včasnosti podání není rozhodný ani okamžik odeslání datové zprávy, ani okamžik, kdy se do datové schránky soudu přihlásí oprávněná či pověřená osoba, nýbrž okamžik dodání datové zprávy soudu. Shodně viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 335/12 a ze dne 14. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2446/11.
VII.
Protože Ústavní soud nezjistil stěžovateli tvrzená porušení ústavně zaručených práv, ústavní stížnost odmítl, zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný, zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu