ECLI:CZ:US:2016:3.US.3750.15.1
sp. zn. III. ÚS 3750/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obce Skorkov, IČO 70541981, sídlem Skorkov 32, zast. JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Vyšehradská 21, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2015 č. j. 22 Cdo 347/2015-420, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2014 č. j. 29 Co 467/2014-366 a proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. dubna 2014 č. j. 18 C 253/2013-338, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a PhDr. Milana Smutného a Mgr. Drahomíry Smutné, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva garantovaná Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") v ustanovení čl. 36 odst. 1 a následujících, a to zejména právo na spravedlivý proces, zejména pak jeho integrální složky, předvídatelnost soudního rozhodnutí, právo provést k důkazu takové důkazní prostředky, které budou prokazovat tvrzení účastníka řízení, princip jednotnosti řízení, dále právo vlastnit majetek (podle čl. 11 odst. 1 Listiny), právo legitimního očekávání, právo na zákonného soudce a právo na poučení a jemu odpovídající poučovací povinnost soudů.
2. V úvodu k věci stěžovatelka uvedla, že Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") zamítl její žalobu, kterou se domáhala určení, že je vlastníkem konkrétního pozemku v katastrálním území Skorkov. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, Nejvyšší soud její dovolání odmítl.
3. Následně polemizuje s přístupem Nejvyššího soudu při hodnocení objektivní povahy dobré víry a přezkumem její existence, přičemž v této souvislosti namítá, že soud v nalézacím řízení bez důvodu opominul, že stěžovatelka byla bez důvodných pochybností přesvědčena o tom, že jí právo k pozemku náleží, že obecné soudy zcela opominuly jakkoli rozhodnout o navržených důkazních prostředcích, které právě dobrou víru a způsob užívání prokazovaly (tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces, kdy stěžovatelce bylo zamezeno uplatnit svá práva, zvláště pokud byla porušena poučovací povinnost soudů). Přitom zdůrazňuje, že pozemek udržovala jako veřejnou komunikaci, dokonce i na základě výzvy vedlejších účastníků, k tomu navrhla řadu důkazních prostředků, avšak soud prvního stupně je neprovedl, nijak se k nim nevyjádřil, nerozhodl o jejich neprovedení, stěžovatelku náležitě nepoučil, což nezhojil ani odvolací soud. Připomíná rozsah poučovací povinnosti soudu, postup při zamítnutí důkazů a další předpoklady vydržení vlastnického práva k pozemku (nikoliv k pozemní komunikaci). Uvádí, že vykonávala faktické panství nad částí pozemku, měla jej v oprávněné držbě a vykonávala všechny atributy spojené s výkonem vlastnického práva. Důkazní řízení bylo vedeno s důrazem na splnění dvou základních podmínek vydržení, a to plynutí vydržecí doby a držbu předmětu. Obecné soudy správně dospěly k závěru, že doba vydržení byla stěžovatelkou splněna, k prokázání předmětu držby navrhla řadu důkazů, které však nebyly provedeny, je však přesvědčena, že předmětnou část pozemku vydržela.
4. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
5. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 18 C 253/2013 zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti: Stěžovatelka se žalobou podanou u okresního soudu domáhala určení, že je vlastníkem konkrétního pozemku (v průběhu řízení určeného geometrickým plánem) v kat. území Skorkov s odůvodněním, že k předmětnému pozemku vydržela vlastnického právo, a to s ohledem na jeho dlouhodobé (v řádu několika desítek let) veřejné užívání jako cesty (spolu s dalším pozemkem v jejím vlastnictví). Vedlejší účastníci navrhovali zamítnutí žaloby zpochybňováním tvrzení o vydržení. V průběhu řízení stěžovatelka rozšířila žalobu na uložení povinnosti žalovaným vyklidit předmětný pozemek, při jednom z ústních jednání soud změnu připustil (později došlo ke zpětvzetí této části žaloby) a následně poučil stěžovatelku podle §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu. Na závěr dalšího ústního jednání byli účastníci poučeni podle §118b občanského soudního řádu. Dokazování probíhalo v průběhu ústních jednání, při místním šetření, listinnými důkazy a dalšími důkazními prostředky. Např. v průběhu ústního jednání dne 26. 3. 2014 předložila stěžovatelka 6 listin a k důkazu byl sdělen jejich obsah (přitom stěžovatelka tvrdí, že důkaz těmito listinami nebyl proveden - str. 6 ústavní stížnosti, poslední řádek). Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 23. 4. 2014 č. j. 18 C 253/2013-338 žalobu zamítl. Okresní soud připustil trvání dobré víry stěžovatelky po stanovenou vydržecí dobu, avšak neshledal požadovaný druhý předpoklad vydržení, a to držbu předmětného pozemku; tento závěr odůvodnil zjištěním, že na pozemku není komunikace, proto nelze vydržet vlastnické právo k tomuto pozemku v důsledku jeho užívání a udržování jako komunikace. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání s tvrzením, že soud nepřihlédl při rozhodování ke všem tvrzeným skutečnostem a nevzal v úvahu všechny předložené důkazy, že podmínky vydržení splnila. Krajský soud po přezkoumání napadeného rozsudku i jemu předcházejícího řízení dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, proto prvostupňový rozsudek rozsudkem ze dne 22. 10. 2014 č. j. 29 Co 467/2014-366 potvrdil. V odůvodnění nejprve zcela nadbytečně přepsal celé rozhodnutí okresního soudu (sic!), teprve na str. 11-13 zařadil vlastní hodnocení věci, v němž vyjádřil souhlas se závěry okresního soudu. Odvolacím námitkám se věnoval na str. 13 s konstatováním, že soud prvního stupně ve věci provedl rozsáhlé a podrobné dokazování, včetně místního šetření. Podle krajského soudu žádný z provedených důkazů neprokázal, že byly naplněny podmínky pro vydržení vlastnického práva stěžovatelky k předmětné části pozemku vedlejších účastníků. Ještě doplnil, že vydržení nelze založit na porušování povinností stěžovatelky, která v rozporu s péčí řádného hospodáře místo vedle vedoucí obecní cesty, kterou nechala zpustnout, užívala jako "cestu" pozemek vedlejších účastníků. Na závěr připomenul, že je pojmově vyloučeno vydržení vlastnického práva pozemku s cestou, ale pouze věcného břemene užívání cesty. Následné stěžovatelčino dovolání (z jeho obsahu by bylo možné dovodit, že přípustnost dovolání spatřuje v odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky podmínek vydržení, byť na deváté straně dovolání tvrdí nutnost judikaturního odklonu) Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 9. 2015 č. j. 22 Cdo 347/2015-420 odmítl. V odůvodnění odkázal na řadu dřívějších rozhodnutí, z nichž vyplývá, že odvolací soud posoudil otázku vydržení v souladu s ustálenou judikaturou, neboť samotné přesvědčení stěžovatelky o tom, že užívá-li část pozemku ve vlastnictví vedlejších účastníků jako veřejnou cestu ještě neznamená, že je držitelkou věcného práva (další její námitky zaměřené na nemožnost aplikovat zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, hodnotil jako nepřípustné novoty, protože byly uplatněny až v dovolání).
III.
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, které přísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť neshledal základní předpoklad opodstatněnosti individuální ústavní stížnosti, jímž je existence zásahu do základních práv nebo svobod stěžovatelky.
8. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 7.) - ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv, zejména práva na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení, a konstatuje, že k jejich porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, v otázce naplnění předpokladů vydržení vlastnického práva k individualizovanému pozemku. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Stěžovatelčiny argumenty ohledně vydržení se prolínají, stejně jako tvrzení o porušení jejích základních práv. O nekoncepčnosti textu ústavní stížnosti svědčí např. tvrzení na deváté straně ústavní stížnosti: "Pokud obecné soudy odmítly poskytnout právu stěžovatelky na ochranu jejího vlastnického práva - resp. právo vlastnické právo na základě zákona nabýt - pak porušily právo stěžovatelky na zákonného soudce, dopustily se nepřípustní diskriminace stěžovatelky." Ústavní soud shledal, že důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí, a to zejména na rozsudek okresního soudu odkazuje. K tomu Ústavní soud doplňuje, že je na stěžovatelce, aby respektovala zákonné předpoklady vydržení, v dané věci corpus possesionis, neboť je rozdíl v držbě pozemní komunikace a v držbě pozemku.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu