ECLI:CZ:US:2016:3.US.3751.15.1
sp. zn. III. ÚS 3751/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti J. O., zastoupeného JUDr. Josefem Tobiškou, advokátem, sídlem Jeřábkova 5, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2015 č. j. 8 To 220/2013-976 a proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. dubna 2013 č. j. 3 T 403/99-949, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Dne 21. 12. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z přiložených rozhodnutí, vyplývá, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 10. 2003 č. j. 3 T 403/99-714 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona a trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákona, za což byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu trestu a peněžitý trest.
3. V záhlaví citovaným usnesením okresního soudu bylo posléze rozhodnuto tak, že stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení se zamítá, neboť nebyly shledány důvody obnovy podle §278 trestního řádu. Důkazní prostředky, které byly předloženy ze strany stěžovatele, totiž podle soudu pouze upřesňují a dokreslují finanční situaci v předmětné době, zejména co se týká společností Top Břeclav s. r. o., když stěžovatel v rámci návrhu na povolení obnovy jen opakuje a upřesňuje svou původní obhajobu tak, jak byla předestřena v rámci původního hlavního líčení. Listiny, které byly v rámci posuzovaného řízení předloženy soudu, nejsou listinami okresnímu soudu dříve neznámými, část těchto listin je již založena ve spise a listiny nové pouze upřesňují určité skutečnosti, které však rovněž byly okresnímu soudu známy v rámci původního rozhodování. Hlavní východisko, totiž, že stěžovatel založil společnost Top Šohaj Břeclav s. r. o., a vyvedl do ní podstatnou část aktiv původní společnosti Top Břeclav s. r. o., když tato společnost kvůli tomuto kroku stěžovatele nebyla schopna dostát svým závazkům, stěžovatel ani ve svém návrhu na obnovu nezpochybňuje a toliko ospravedlňuje důvody, proč tak učinil.
4. S těmito závěry se posléze ztotožnil i Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"), když v záhlaví citovaným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu. Nad rámec odůvodnění okresního soudu ještě poznamenal, že sám stěžovatel označuje listiny spojené s jeho návrhem na povolení obnovy jako listiny, které byly před soudem již provedeny, ovšem jen po zrušení prvého meritorního rozhodnutí v této věci a v navazujícím řízení již znovu provedeny nebyly. Jestliže ale tyto listinné důkazy byly v původním řízení dokonce před soudem provedeny, nemohou tedy v žádném případě představovat takové skutečnosti, které by byly soudu dříve neznámé a které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi nebo důkazy už dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí, než jaké bylo učiněno pravomocným rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 10. 2003 č. j. 3 T 403/99-714. Ostatně svědkyně Anna Křížanová, která by měla být podle stěžovatele znovu vyslechnuta, již dne 20. 3. 1995 vyšetřovateli popsala jednání stěžovatele, kdy jí oznámil, že majetek i zaměstnanci, které si vybral z majetku společnosti Top Břeclav s. r. o., již této společnosti nepatří, a v personálním stavu společnosti zůstaly jenom ženy na mateřské dovolené a ty osoby, které měly slabší pracovní morálku. Když jmenovaná svědkyně za těchto okolností požadovala k převzetí majetku vypracovat delimitační protokol, stěžovatel to odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. S ohledem na tyto závěry obecných soudů stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že soudy v rámci řízení o povolení obnovy neprovedly důkaz výslechem Anny Křižanové, která v původním řízení před soudy zamlčela existenci pohledávek společnosti Top Břeclav s. r. o., za jejími věřiteli, což znamená, že jmenovaná společnost tak měla podle stěžovatele i po založení nové společnosti dostatek majetku k plnění svých dluhů.
6. Stěžovatel rovněž odmítá, že by ve vztahu k původní společnosti jakkoliv překročil svá jednatelská oprávnění v rozporu se zákonem a společenskou smlouvou. Je sice pravda, že při jednání všech společníků dne 28. 12. 1992 nebyla přítomna A. Gottliebová jako majoritní společnice společnosti Top Břeclav s. r. o., ta ale proti tomuto postupu, jak je doslova v ústavní stížnosti uvedeno, nikterak neprotestovala, z čehož stěžovatel dovozuje, že jeho jednání a právní úkony, které činil za společnost Top Břeclav s. r. o., v hodnotách několika milionů korun bez schválení valnou hromadou a bez schválení A. Gottliebovou, byly zcela běžné, a proto se nemohl dopustit zaviněného porušení povinností statutárního orgánu společnosti Top Břeclav s. r. o.
7. Stěžovatel si rovněž uvědomuje, že ústavní stížností napadená rozhodnutí byla přijata v souladu se zákonem v neveřejném zasedání, nicméně tato jsou podle něho tak nedostatečně odůvodněna, že stěžovatelova věc měla být v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny projednána veřejně a ve stěžovatelově přítomnosti.
8. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby krajskému soudu a okresnímu soudu uložil zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil splnění předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud vyhodnotil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. mimo jiné zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
12. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu orgánů veřejné moci a v jejich rozhodnutích neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, jelikož odůvodnění napadených rozhodnutí jsou dostatečně přesvědčivá. Ústavní soud nenašel žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatele.
13. Z výše uvedené rekapitulace podle Ústavního soudu vyplývá, že stěžovatel nepředložil žádné nové důkazy (respektive nepoukázal na nově najevo vyšlé skutečnosti) ve smyslu podmínek pro povolení obnovy řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu.
14. Bude-li se Ústavní soud striktně držet stěžovatelem uvedených skutečností, pak lze jistě vyjít z toho, že sám stěžovatel v ústavní stížnosti připomíná, kterak se společníci původní společnosti v prosinci roku 1992 sešli, aby řešili špatnou finanční situaci společnosti. V tomto kontextu společnosti Top Břeclav s. r. o., příliš neprospělo, že z ní stěžovatel vyvedl aktiva a perspektivní zaměstnance, jestliže hodnota pohledávek, které stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje, je omezena možnostmi domoci se jejich uhrazení, nehledě na časové hledisko takové finanční operace, značně ovlivňující perspektivu jejich využití. Proto lze souhlasit se závěrem okresního soudu, že podstatné pro naplnění skutkových podstat trestných činů kladených stěžovateli za vinu je vyvedení aktiv z původních společností, což stěžovatel ani v ústavní stížnosti nerozporuje.
15. Přirozeně také nemůže obstát, že stěžovatel sice využíval svého jednatelského oprávnění v rozporu se společenskou smlouvou, ale ve společnosti Top Břeclav s. r. o., to podle jeho tvrzení bylo běžné. Sám stěžovatel konečně v ústavní stížnosti uznává, že soudy projednaly v souladu se zákonem jeho návrh na obnovu řízení v neveřejném zasedání a tedy zákonnost takového postupu nelze podmiňovat tím, zda rozhodnutí v něm vydaná jsou nebo nejsou řádně odůvodněna; s ohledem na tento argument stěžovatele Ústavní soud toliko poznamenává, že z ústavněprávního hlediska je odůvodnění obou ústavní stížností napadených rozhodnutí dostatečné.
16. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na výše vylíčené aspekty nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli garantovaná ústavním pořádkem.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
18. Ústavní soud současně odmítl návrh stěžovatele, aby účastníci řízení byli povinni uhradit stěžovateli náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť to citované zákonné ustanovení ex lege výslovně vylučuje s ohledem na výsledek řízení o této ústavní stížnosti, která byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu