ECLI:CZ:US:2016:3.US.3754.15.1
sp. zn. III. ÚS 3754/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Jaroslava Sládka - BELAREPO, zast. JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2015 č. j. 32 Cdo 2576/2015-453, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2015 č. j. 4 Cmo 74/2014-410 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2013 č. j. 13 Cm 270/2004-362, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti CIUR, a. s., sídlem Malé náměstí 142/3, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
2. K věci uvedl, že rozsudkem městského soudu ze dne 1. 2. 2010 č. j. 13 Cm 270/2004-255 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici 871 803 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, na základě kterého byl usnesením vrchního soudu ze dne 25. 1. 2012 č. j. 4 Cmo 146/2011-300 rozsudek městského soudu zrušen. Poté rozhodl městský soud rozsudkem napadeným ústavní stížností opět o uložení povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici požadovanou sumu, po stěžovatelově odvolání vrchní soud rozsudek potvrdil a jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl. Podle stěžovatele porušily obecné soudy svými rozhodnutími jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a čl. 11 odst. 1 Listiny, tj. právo vlastnit majetek.
3. Jednotlivá tvrzení o porušení základních práv stěžovatel následně odůvodňuje. Namítá, že soudy neposkytly ochranu jeho majetkovým právům a v rozporu se zásadou "pacta sunt servanda" mu uložily povinnost poskytnout vedlejší účastnici s odkazem na uzavřenou smlouvu peněžité plnění, ke kterému se stěžovatel ve smlouvě nezavázal. Ve smlouvě o díle se stěžovatel zavázal zaplatit cenu za dílo, jehož parametry a vlastnosti si ve smlouvě výslovně dojednal a objednal, a pouze za takové dílo se zavázal zaplatit cenu díla. Přestože zhotovitel takovéto dílo stěžovateli nedodal, soudy mu přesto přiznaly právo na zaplacení ceny díla. Formuluje zcela konkrétní námitky k protiústavnosti posouzení otázky, zda bylo dílo řádně provedeno (podle stěžovatele nikoliv, neboť nebylo zhotoveno z konkrétních částí specifikovaných ve smlouvě, že stavební nepřipravenost budovy nemá vliv na povinnost zhotovitele předat objednateli řádné dílo, dílo bylo naprogramováno tak, aby fungovalo jen po dobu několikanásobně kratší, než je záruční doba díla) a k nerespektování právního názoru odvolacího soudu, tzv. "opomenutý důkaz" (neprovedení znaleckého posudku díla ve stavu v době ukončení prací zhotovitelem). Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká protiústavnost jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání (vymezení právních otázek).
4. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
5. Z předložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice podala u městského soudu vůči stěžovateli žalobu, kterou se domáhala zaplacení částky 871 803 Kč s příslušenstvím. Požadavek odůvodnila tím, že 9. 7. 2003 uzavřel stěžovatel, jako objednatel, se zhotovitelem smlouvu o díle, jejímž předmětem bylo dodání a montáž vzduchotechnického zařízení v provozovně stěžovatele za cenu ve výši 1 362 860 Kč bez daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), přičemž stěžovatel zaplatil zálohu ve výši 750 000 Kč. Po zhotovení a předání díla zhotovitel vyúčtoval objednateli doplatek ceny díla 612 860 Kč a DPH z celkové ceny díla ve výši 258 943 Kč, tj. celkem 871 803 Kč. Pohledávku zhotovitel postoupil vedlejší účastnici. Stěžovatel navrhoval zamítnutí žaloby, protože vedlejší účastnice nepředložila důkaz o protokolárním předání díla a protože dílo bylo provedeno vadně, nevznikla zhotoviteli pohledávka na úhradu doplatku. Městský soud prováděl dokazování, včetně důkazu znaleckým posudkem, a dospěl k závěru, že zhotovitel dílo zhotovil a že bylo funkční. Zda dosahovalo požadovaných výkonů nelze zjistit vlivem okolností ležících na straně stěžovatele (nezajistil, aby objekt dosahoval předepsané tepelné ztráty, a provedl přímé zásahy do díla, které měly podle závěru znalce významný vliv na funkčnost a výkon zařízení), čímž zmařil možnost přezkoumat výkonnost zařízení a následky toho musí jít proto výhradně k jeho tíži. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které vrchní soud shledal opodstatněným, avšak z jiných důvodů, než stěžovatelem uváděných. Seznal, že nelze prozatím zodpovědět otázku, zda bylo dílo zhotovitelem řádně ukončeno, neboť znalec neposuzoval zhotovitelem provedené dílo, ale dílo poznamenané zásahy objednatele. Další otázkou je, do jaké míry je možné a zda je to vůbec možné, navodit stav, který zde existoval v době ukončení prací zhotovitele, aby bylo možno dospět k závěru o dokončenosti či nedokončenosti díla. Jisté ale je, že objednatel dílo užívá, či jej po jistou dobu reálně užívat mohl a rovněž do díla významným způsobem zasahoval, a to aniž by byl jeho vlastníkem a aniž by dílo zaplatil. Dále se vrchní soud zabýval významem řádného ukončení díla, jakož i významem vadného provedení díla a upozornil, že městský soud nehodnotil důsledky odstoupení objednatele od smlouvy o díle. Absenci posouzení těchto otázek vyhodnotil vrchní soud jako vadu řízení, a proto prvostupňový rozsudek zrušil, a soudu uložil, aby postupoval naznačeným způsobem a ve věci opětovně rozhodl.
6. V další fázi řízení městský soud doplňoval dokazování (srov. str. 5 a 6 odůvodnění rozsudku), např. ohledně možnosti uvést dílo do stavu v době zhotovení (ztotožnil se s názorem vedlejší účastnice, že po téměř 10 letech provozu, po odstranění měřící a regulační jednotky stěžovatelem, to není možné), a navázal v něm na předchozí zjištění. Opětovně připomenul, že to byl stěžovatel, který zmařil možnost přezkoumat výkonnost zařízení a že následky toho musí jít výhradně k jeho tíži. Stěžovatelovo odstoupení vyhodnotil jako neplatné, neboť od smlouvy neodstoupil bez zbytečného odkladu poté, kdy se o tomto porušení dověděl a nebyl prokázán stěžovatelem tvrzený důvod pro odstoupení (str. 7 dole). Na základě skutkových zjištění a právních závěrů uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici doplatek ceny díla s příslušenstvím. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání s řadou výhrad. Vrchní soud však dospěl k závěru, že stěžovatelovo odvolání není důvodné. Kromě jiného zrekapituloval svoje závěry z usnesení, kterým rušil původní rozsudek městského soudu, a vyhodnotil, že městský soud poté postupoval v jím formulovaných intencích, a s jeho závěry se ztotožnil. Rozsudek městského soudu vyhodnotil jako věcně správný, a proto ho potvrdil.
7. Rozsudek vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že rozsudek vrchního soudu závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za relevantní považoval otázky, zda lze za řádně provedené dílo považovat dílo, které není složeno (zhotoveno) z konkrétních částí, které byly přesnou specifikací ve smlouvě výslovně vymíněny a sjednány smluvními stranami; zda lze za řádně provedené dílo považovat dílo, které je úmyslně a cíleně naprogramováno tak, aby fungovalo jen po dobu několikanásobně kratší, než je záruční doba díla; a zda je soud prvního stupně vázán závazným právním názorem odvolacího soudu a zda je tímto názorem vázán i sám odvolací soud. Poté vymezil okolnosti, které podle jeho názoru vedly k nesprávnému právnímu posouzení věci (např. pominutí faktu, že součástí díla byla dvě tepelná čerpadla, která však byla odlišná od těch, jež byla smluvními stranami vymíněna ve smlouvě, vyjádřil nesouhlas se závěrem, že výměnou řídící jednotky znemožnil přezkoumání, zda bylo předmětné dílo provedeno řádně, a tvrdil, že údajná stavební nepřipravenost jeho provozovny nemohla mít vliv na povinnost zhotovitele předat mu řádně zhotovené dílo. Namítl též, že soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor vrchního soudu vyjádřený v usnesení ze dne 25. ledna 2012 č. j. 4 Cmo 146/2011-300. Nejvyšší soud hodnotil otázky, které by měly vést k přípustnosti dovolání, a konstatoval, že první dvě jsou založeny na skutkových okolnostech, které nejsou zahrnuty ve skutkových zjištěních odvolacího soudu, proto nemohou být rozhodné pro formulaci právní otázky způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu. Též třetí otázku vyhodnotil jako nezpůsobilou založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se jí nezabýval a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost.
III.
8. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471).
11. Z tohoto důvodu přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska argumentů stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Základem stěžovatelovy argumentace je tvrzení o porušení práva na soudní ochranu při posuzování řádnosti, resp. vadnosti provedení díla. Z obsahu ústavní stížnosti (zejména str. 3 až 7) je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy v otázce hodnocení, zda dílo bylo provedeno řádně a zda, v této souvislosti, vznikl zhotoviteli nárok na doplacení ceny díla. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel tyto argumenty před nimi již v průběhu řízení uplatňoval. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí, a to zejména na rozsudek městského soudu, odkazuje. Přisvědčit nelze ani stěžovatelově námitce, že městský soud nerespektoval právní názor odvolacího soudu, že neprovedený znalecký posudek představuje tzv. opomenutý důkaz. Vrchní soud totiž neuložil soudu prvního stupně, aby účastníkům řízení přikázal uvést dílo do stavu, v jakém bylo v době, kdy na něm zhotovitel ukončil práce, ale hodnocení tohoto stavu podmínil odpovědí na otázku, do jaké míry je možné a zda je to vůbec možné, navodit stav, který zde existoval v době ukončení prací zhotovitele. V další fázi řízení bylo zjištěno, že po téměř deseti letech provozu to není možné (bod 6.), a s ohledem na důvody nebylo nutné, aby tvrzení o nemožnosti nechal soud posoudit a přezkoumat soudním znalcem (jak namítá stěžovatel na str. 8 i.p. ústavní stížnosti). Jestliže za tohoto stavu věci soudy uložily stěžovateli povinnost doplatit cenu díla, uložily ji v souladu s právními předpisy, a proto nemohlo dojít ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho práva vlastnit majetek.
13. Ústavní soud neshledal ani žádnou protiústavnost v postupu Nejvyššího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání. Při využití dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, třeba vždy respektovat aktuální právní úpravu jeho přípustnosti. Teprve poté, kdy Nejvyšší soud vyhodnotí, že dovolání je přípustné, lze přistoupit k posouzení jeho důvodnosti, tj. zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V předmětné věci však stěžovatel nevymezil ani jednu z otázek, která by mohla být subsumována pod některý ze čtyř okruhů přípustnosti dovolání (srov. §237 občanského soudního řádu), v takové situaci proto odmítnutí jeho dovolání nemohlo vést k porušení práva na soudní ochranu.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu