ECLI:CZ:US:2016:3.US.3758.15.1
sp. zn. III. ÚS 3758/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Jána Vorobela, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2015 č. j. 30 Cdo 708/2015-71, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Dne 21. 12. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že v dané věci šlo o otázku zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která byla stěžovateli způsobena v období nesvobody, neboť byl uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách; výkon vojenské služby byl totiž v rozporu s jeho svědomím a náboženským vyznáním. I v právě projednávané věci přitom jde o případ, jenž typově odpovídá sporům, kterými se Ústavní soud již opakovaně zabýval a kdy judikatura Ústavního soudu prošla značným vývojem [tento je pak souhrnně naznačen ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (297/2014 Sb.), a mimo jiné také v usnesení ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 737/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
3. V projednávaném případě přitom Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že nárok stěžovatele na přiměřené zadostiučinění nemůže být přiznán ani podle výroku II. citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, neboť nárok stěžovatele byl již v době podání žaloby podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), promlčen. Stěžovatel totiž nechal nastoupit účinky uplynutí šestiměsíční tzv. subjektivní promlčecí lhůty ve smyslu §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v návaznosti na shora uvedené nesouhlasí s tím, aby se na jeho případ aplikovala věta první odst. 3 §32 zákona č. 82/1998 Sb., podle níž se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Stěžovatel totiž odkazuje na §36 téhož zákona, který zní: "Odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy." K tomu pak bez jakékoliv hlubší argumentace odkazuje na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu, kde o promlčecí lhůtě ve smyslu §32 odst. 3 citovaného zákona uvažováno nebylo, a poukazuje na to, že dochází k nerovnosti osob ve shodném právním postavení, což je porušením čl. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. mimo jiné zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
8. V nyní projednávaném případě ale Ústavní soud konstatuje, že v postupu Nejvyššího soudu a v jeho rozhodnutí neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, jelikož odůvodnění jeho rozhodnutí je dostatečně přesvědčivé. Ústavní soud nenašel žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatele.
9. K právě uvedenému Ústavní soud musí v prvé řadě poznamenat, že stěžovatelova ústavní stížnost neobsahuje takřka žádnou, natožpak ústavněprávní argumentaci. Skutečnost, že se judikatura Ústavního soudu k dané problematice vyvíjela, nemůže být sama o sobě protiústavní, když nadto daný vývoj byl zohledněn právě v citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu. Stěžovateli začala běžet promlčecí lhůta 16. září 2011, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z doby nesvobody (až teprve tehdy byl tedy plně rehabilitován). Žalobu podle zákona č. 82/1998 Sb. stěžovatel podal až 1. listopadu 2012, tedy po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty. Rozhodnutí, jimiž byla stěžovateli způsobena újma, byla vydána před účinností zákona č. 82/1998 Sb., ovšem nebýt tohoto zákona, neexistoval by jiný vnitrostátní předpis, podle něhož by bylo možné přiměřené zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu přiznat. Není tak zkrátka možné, aby se na stěžovatelův případ aplikovala jen ta ustanovení citovaného zákona, která jeho nároku konvenují, a naopak ta, která uplatnění jeho nároku brání, nikoliv (nevznikl tak prostor pro postup navrhovaný právním zástupcem stěžovatele, tj. vydání sjednocujícího stanoviska o promlčecí lhůtě v případě náhrady nemateriální újmy). Ostatně sám stěžovatel vůbec v ústavní stížnosti nevysvětluje, proč časový prostor v období od září roku 2011 k uplatnění svého nároku nevyužil a nechal nastoupit účinky promlčení.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovateli ústavním pořádkem.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu