ECLI:CZ:US:2016:3.US.3760.15.1
sp. zn. III. ÚS 3760/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky BRIO czech s. r. o., IČO 24137731, sídlem náměstí 14. října 1307/2, Praha 5, zastoupené JUDr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, sídlem Na Dolech 15, Jihlava, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 8. října 2015 č. j. 54 Co 70/2015-119, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, jako účastníka řízení, a Petra Dvořáka, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka napadla ústavní stížností v záhlaví specifikovaný rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen "krajský soud") v přesvědčení, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces a zásada právní jistoty, jejíž nedílnou součástí je jak požadavek předvídatelnosti práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci, když skutková zjištění, ke kterým krajský soud dospěl, jsou ve výrazném rozporu s provedeným dokazováním a se skutkovými zjištěními, ke kterým dospěl soud prvního stupně.
2. K věci stěžovatelka uvedla, že rozsudkem krajského soudu byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 10. 2014 č. j. 12 C 170/2013-85, a to tak, že žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky ve výši 31 320 Kč s příslušenstvím, se zamítá. V odůvodnění dospěl krajský soud k závěru, že zprostředkovatelská smlouva nebyla dle tvrzení stěžovatelky a závěru soudu prvního stupně uzavřena ústně a její znění písemně stvrzeno dne 14. 11. 2012, nýbrž že byla uzavřena až dne 20. 11. 2012. Tedy že v době podpisu uznávacího prohlášení závazek vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce ze zprostředkovatelské smlouvy neexistoval, a po uzavření zprostředkovatelské smlouvy již (nově) nevznikl, neboť stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi již (nově) uzavření (další) úvěrové smlouvy nezprostředkovala. Současně krajský soud dospěl k závěru, že přiznání žalované částky v případě neexistence zprostředkovatelské smlouvy, tj. z důvodu bezdůvodného obohacení vedlejšího účastníka, není možné s ohledem na rozpor s dobrými mravy, který krajský soud spatřoval v postupu stěžovatelky a společnosti poskytující úvěr vůči vedlejšímu účastníkovi, tj. ve způsobu jednání vůči vedlejšímu účastníkovi, které bylo dle krajského soudu výsledkem dohody stěžovatelky a společnosti poskytující úvěr, jejímž hlavním smyslem bylo neopodstatněné rozmnožení právních vztahů za účelem navýšení zisku na úkor vedlejšího účastníka, když stěžovatelka mu vybrala pouze jednu konkrétní společnost, za zprostředkování úvěru měl hradit odměnu stěžovatelce pouze vedlejší účastník a vedlejšímu účastníkovi nebylo předloženo více možností, mezi nimiž by si mohl zvolit tu nejvýhodnější.
3. Dále stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s argumenty krajského soudu ohledně otázky uzavření zprostředkovatelské smlouvy a vznesla námitku vůči jeho postupu, když v průběhu odvolacího řízení neseznámil účastníky se svým odlišným právním názorem od názoru okresního soudu a nedal jim příležitost se k němu vyjádřit, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 3844/12. Další námitky míří do hodnocení svědeckých výpovědí.
4. Následně stěžovatelka polemizuje s hodnocením jejího případného nároku na plnění z titulu bezdůvodného obohacení, zejména s tím, zda v rámci zprostředkování bylo její povinností obstarat zájemci více nabídek, a zdůrazňuje, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s běžnou obchodní praxí, ale zejména s ustálenou judikaturou, když zprostředkovatel má nárok na spravedlivou odměnu (pozn. v této záležitosti odkazuje stěžovatelka na dva nálezy Ústavního soudu, v nichž ovšem byl posuzován nárok na odměnu ustanoveného obhájce - jde tedy o situaci zjevně odlišnou). Vyčítá krajskému soudu, že se nezabýval tím, zda stěžovatelka byla vůbec schopna přeložit vedlejšímu účastníkovi více nabídek; bez provedeného dokazování tak nemohl hodnotit její postup jako rozporný s dobrými mravy a tím porušil její právo na spravedlivý proces.
5. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
II.
6. Z předložených podkladů zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti.
7. Stěžovatelka se žalobou u okresního soudu domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit jí částku 31 320 Kč s příslušenstvím. Tvrzený nárok jí vznikl na základě smlouvy o zprostředkování úvěru uzavřené dne 14. 11. 2012. Vedlejší účastník, kromě jiného, nepopíral uzavření smlouvy o zprostředkování, ale zpochybňoval den jejího uzavření, podle jeho tvrzení se tak stalo až dne 20. 11. 2012. Po provedení podrobného dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2014 č. j. 12 C 170/2013-85 žalobě vyhověl. Vzal za prokázané, že došlo k uzavření zprostředkovatelské smlouvy (v občanskoprávním režimu, nikoliv obchodněprávní smlouvy o zprostředkování), avšak konstatoval, že k uzavření smlouvy v ústní formě došlo již v okamžiku, kdy se účastníci shodli na typu zprostředkovávané smlouvy a na provizi, tj. ještě před 14. 11. 2012. Okresní soud připomenul, že vedlejší účastník svůj závazek ze zprostředkovatelské smlouvy nesplnil ani přesto, že svůj závazek zaplatit stěžovatelce uvedenou částku uznal co do důvodu a výše, a to písemně dne 14. 11. 2012.
8. Vedlejší účastník napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, v němž argumentoval, že v řízení prokázal, že uznaný dluh nikdy nevznikl, že stěžovatelka a poskytovatelka úvěru byly dva ekonomicky a personálně propojené podnikatelské subjekty, což umožnilo, aby za jednu činnost zaplatil dvakrát, kterýžto postup považuje za rozporný s dobrými mravy.
9. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek, jemu předcházející řízení, opětovně vyslechl dva svědky, dokazování doplnil o výslech dalšího svědka a na tomto základě dospěl k závěru, že odvolání lze mít za důvodné. Vzal za prokázané, že dne 14. 11. 2012 uznal vedlejší účastník svůj dluh z důvodu nezaplacené provize ze smlouvy o zprostředkování uzavřené dne 14. 11. 2012, téhož dne jednak podepsal písemné vyhotovení smlouvy o zprostředkování, jednak uzavřel smlouvu o hypotéčním úvěru. Po zopakování výslechu dvou svědků a po výslechu svědka navrženého již v řízení před soudem prvního stupně, zaujal krajský soud odlišný skutkový závěr, než okresní soud. Opačně vyhodnotil důvěryhodnost výpovědí některých svědků, údajně zainteresovaných, za správný nepovažoval závěr o tom, že smlouva byla uzavřena v ústní formě již v době před 14. 11. 2012, naopak dovodil, že zprostředkovatelská smlouva byla uzavřena až v písemné formě dne 20. 11. 2012, tj. podpisem zástupce stěžovatelky. Z tohoto důvodu, v okamžiku prohlášení vedlejšího účastníka o uznání dluhu, jeho závazek ze zprostředkovatelské smlouvy dosud neexistoval. Krajský soud se posléze zabýval hodnocením, zda stěžovatelka nemá vůči vedlejšímu účastníkovi jinou pohledávku, a to na vydání bezdůvodného obohacení, které by mu vzniklo plněním stěžovatelky bez právního důvodu. Vyjádřil podiv nad tím, že při přesahu nabídky nebankovních subjektů poskytujících půjčky měl za zprostředkování úvěrové smlouvy stěžovatelce platit výhradně vedlejší účastník. Způsob jednání úvěrující společnosti s vedlejším účastníkem přes prostředníka (zprostředkovatele) v osobě stěžovatelky vedl k jeho závěru, že byl výsledkem dohody dvou společností, jejímž hlavním smyslem bylo neopodstatněné rozmnožení právních vztahů za účelem navýšení zisku na úkor vedlejšího účastníka, jako osoby v obdobných vztazích zjevně neorientovaného. Vedlejší účastník tak měl platit stěžovatelce 30 000 Kč za zprostředkování uzavření úvěrové smlouvy a úvěrující společnosti (vedle smluvního úroku) i 15 000 Kč jako poplatek za sjednání smlouvy; takový postup se krajskému soudu jevil jako rozporný s dobrými mravy. Z uvedených hledisek vyhodnotil žalobu jako nedůvodnou a rozsudkem napadeným ústavní stížností změnil rozsudek okresního soudu a žalobu zamítl.
III.
10. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkol spočívá v přezkumu ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Po seznámení se s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud se, v souladu s jeho pozicí, zabýval ústavní stížností jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces a zásady právní jistoty, jejíž nedílnou součástí je jak požadavek předvídatelnosti práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci, a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadeným meritorním rozsudkem krajského soudu nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelčino právo. Stěžovatelka vystupovala v řízení před obecnými soudy v pozici žalobkyně, domáhající se zaplacení provize z údajně uzavřené zprostředkovatelské smlouvy. Z procesního hlediska ji tak tížila povinnost tvrzení a povinnost důkazní, úzce spojené s nepříznivými následky jejich nesplnění. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěl krajský soud právě v posouzení předpokladů nezbytných pro posouzení důvodnosti nároku. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v tomto punktu pouhou polemikou se závěry krajského soudu ohledně hodnocení okamžiku uzavření zprostředkovatelské smlouvy a navazujících právních následků. Skutečnosti, na jejichž základě krajský soud rozhodl ve věci samé rozhodnutím, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje a kvituje snahu krajského soudu o spravedlivé uspořádání poměrů mezi účastníky.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu