ECLI:CZ:US:2016:3.US.3762.15.1
sp. zn. III. ÚS 3762/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Gerda Hahna a Daniela Hahna, oba zastoupeni JUDr. Josefem Jurčou, advokátem, sídlem Husova 28, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015 č. j. 33 Cdo 3402/2015-111, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2015 č. j. 11 Co 10/2015-76 a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 2. října 2014 č. j. 7 C 218/2013-44, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a města Kravaře, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé napadli společnou ústavní stížností v záhlaví specifikovaná rozhodnutí obecných soudů, a to usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud"), jakož i blíže neidentifikované rozhodnutí Městského úřadu Kravaře, a požadovali jejich zrušení pro porušení "základního ústavního práva" (pozn. bližší konkretizace porušení základního práva v ústavní stížnosti chybí).
2. Z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že stěžovatelé uzavřeli dne 11. 7. 2007 s vedlejším účastníkem smlouvu o směně pozemků. Vedlejší účastník údajně směnnou smlouvu nedodržel a stěžovatelé obdrželi pozemek o 766 m2 menší. Protože nedošlo ke smírnému řešení, obrátili se stěžovatelé na okresní soud, který žalobu zamítl, na základě odvolání krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž se - podle stěžovatelů - vůbec nezabýval předloženými důkazními prostředky. Stěžovatelům jde o naplnění směnné smlouvy, přitom oba soudy daly zapravdu vedlejšímu účastníkovi.
II.
3. Z předložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé uzavřeli s vedlejším účastníkem dne 11. 7. 2007 směnnou smlouvu, na jejímž základě došlo k převodu vlastnického práva ke dvěma pozemkům ve spoluvlastnictví stěžovatelů na vedlejšího účastníka a k převodu vlastnického práva k jednomu pozemku ve vlastnictví vedlejšího účastníka do podílového spoluvlastnictví stěžovatelů. S určitým časovým odstupem stěžovatelé namítali, že jimi nabytý pozemek je o 766 m2 menší, než pozemky převedené vedlejšímu účastníkovi. Tento rozdíl odůvodňoval vedlejší účastník změnou výměr pozemků po provedené digitalizaci (původní výměra vycházela z pruského katastru).
4. Dne 15. 11. 2013 se stěžovatelé domáhali žalobou u okresního soudu vůči vedlejšímu účastníkovi vydání rozhodnutí, jímž by soud určil, že směnná smlouva se zrušuje z důvodu rozdílných skutečných výměr směňovaných pozemků s výměrami uvedenými ve směnné smlouvě, a navrhli, aby soud vydal rozhodnutí, aby směnná smlouva byla naplněna. Okresní soud nejprve připomenul podmínky úspěšnosti určovací žaloby, charakterizoval naléhavý právní zájem a shledal, že se stěžovatelé nedomáhají určení existence nebo neexistence závazkového právního vztahu (práva), ale určení, že se směnná smlouva zrušuje, přičemž otázka zrušení směnné smlouvy je otázkou předběžnou. Okresní soud prováděl dokazování listinnými důkazy, z nichž konstatoval skutková zjištění a posléze připomenul, že nebyl osvědčen naléhavý právní zájem na požadovaném určení, nezaobíral se věcně projednávanou věcí. Uvedl, že pro absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení se nezabýval argumenty snesenými stěžovateli, nehodnotil provedené listinné důkazy, protože požadovaným určením, že se zrušuje směnná smlouva nelze narovnat vlastnické vztahy mezi účastníky; z tohoto důvodu rozsudkem ze dne 2. 10. 2014 č. j. 7 C 218/2013-44 žalobu zamítl.
5. Stěžovatelé napadli rozsudek okresního soudu odvoláním, na jehož základě krajský soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2015 č. j. 11 Co 10/2015-76 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. V odůvodnění - po rekapitulaci předchozí fáze sporu - také charakterizoval podmínky určovací žaloby a její předpoklady a vyhodnotil, že okresní soud vycházel ze správného právního názoru, že na takto podané žalobě není dán naléhavý právní zájem. Pokud stěžovatelé v odvolání vytýkali okresnímu soudu, že neprovedl navrhované důkazy, vyhodnotil, že za situace, kdy soud žalobu zamítl z důvodu neprokázání naléhavého právního zájmu na podané určovací žalobě, nebylo zapotřebí provádět dokazování.
6. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 9. 2015 č. j. 33 Cdo 3402/2015-111 odmítl jako nepřípustné, protože dovolatelé nepředložili žádnou konkrétní otázku, která by (ve stručnosti vyjádřeno) mohla vést k přípustnosti dovolání.
III.
7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obecných soudů napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkol spočívá v přezkumu ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Např. výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. V daném případě je zcela zřejmé, že rozhodnutí napadená stěžovateli z ústavněprávního hlediska obstojí, přičemž do jejich základních práv nebylo zasaženo.
9. Podstatou sporu stěžovatelů a vedlejšího účastníka je otázka realizace směny vlastnického práva k pozemkům, z čehož by se dalo usuzovat, že se stěžovatelé budou dovolávat ochrany svého základního práva vlastnického garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), příp. budou brojit proti závěrům soudů o absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, které by mohlo znamenat porušení práva na spravedlivý proces plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé, ač vykazují řádné zastoupení kvalifikovaným právním zástupcem - advokátem, nic takového netvrdí. Stěžovatelé musí vzít na vědomí, že soudní uplatnění hmotněprávních nároků je závislé na volbě adekvátních procesních prostředků (na tomto místě Ústavní soud připomíná, že již v řízení před soudem prvního stupně a také v dalších fázích vývoje sporu byli stěžovatelé zastoupeni osobou s právnickým vzděláním, od níž by bylo možné očekávat patřičnou odbornou pomoc). Z tohoto pohledu je nepochopitelná jejich úporná snaha zaměřená na dosažení určovacího výroku o zrušení směnné smlouvy, když je nezpochybnitelnou notorietou, že na takovém určení nemohou mít naléhavý právní zájem; prioritní bylo ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (pozn. od 1. 1. 2014 ve smyslu §80 občanského soudního řádu) určení práva nebo právního vztahu. Okresní soud i krajský soud se s touto záležitostí jednoznačně správně vypořádaly a stěžovatele i řádným způsobem, bohužel bez výsledku, poučily.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu