ECLI:CZ:US:2016:3.US.3764.15.1
sp. zn. III. ÚS 3764/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele Róberta Hanuše, zast. JUDr. Zdeňkem Matisem, advokátem, sídlem Táboritská 811/20, Poděbrady, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. září 2015 č. j. 24 Co 252/2015-149, a proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. prosince 2014 č. j. 12 C 327/2013-100, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Antonie Petráčkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") a požadoval jejich zrušení s tvrzením, že soudy pro zcela hrubé závady porušily jeho právo na spravedlivý proces.
2. Z úvodu ústavní stížnosti vyplývá, že krajský soud potvrdil jako věcně správný rozsudek okresního soudu a změnil výrok o náhradě nákladů řízení. Rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal zaplacení částky 81 815 Kč vůči vedlejší účastnici. Pohledávka, podle stěžovatelova tvrzení, vznikla zčásti bezdůvodným obohacením vedlejší účastnice, neboť za ni uhradil její dluhy vymáhané
v exekučním řízení, a zčásti v důsledku její povinnost nahradit mu škodu. Následně stěžovatel podrobně popsal průběh jednotlivých fází vývoje soudního sporu a osvětloval důvody vzniku jeho nároku. V závěru ústavní stížnosti informoval o záměru podat dovolání a návrh na obnovu řízení. K ústavní stížnosti přiložil i kopie dvou podání doručených okresnímu soudu obsahující návrh na povolení obnovy řízení a "bianco" dovolání.
3. Z přiložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem ze dne 12. 12. 2014 č. j. 12 C 327/2013-100 zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 81 815 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit České republice náklady řízení, jejichž výše bude určena samostatným usnesením. Na základě stěžovatelova odvolání rozhodoval o věci krajský soud, který rozsudkem ze dne 17. 9. 2015 č. j. 24 Co 252/2015-149 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že doplnil pariční lhůtu, jinak rozsudek prvostupňového soudu potvrdil. V poučení o opravných prostředcích informoval o tom, že lze podat dovolání (nesprávně krajský soud uvedl, že proti "usnesení"), o podmínkách přípustnosti, o lhůtě, o místě podání a o povinném zastoupení advokátem.
4. Před tím, než Ústavní soud může přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je jeho povinností zkoumat, zda jsou splněny požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z tohoto hlediska Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost, jinak zákonné požadavky splňující, je nepřípustná.
5. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu uvedeného ustanovení není naplněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě případného kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (např. dovolání). Jiný postup představuje riziko, že Ústavní soud do probíhajícího řízení zasáhne, což mu vzhledem k jeho postavení nepřísluší. Z toho plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co dovolací řízení bude skončeno, a naopak, do tohoto okamžiku, je nutné ústavní stížnost považovat za nepřípustnou. Taková situace nastala v dané věci, neboť řízení o dovolání, směřující proti rozhodnutí, jež bylo současně napadeno i předmětnou ústavní stížností, dosud skončeno nebylo.
6. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
7. Vzhledem k výsledku rozhodnutí o ústavní stížnosti se Ústavní soud již nezabýval žádostí, kterou podal právní zástupce stěžovatele o ustanovení "adv. zástupce" stěžovateli na náklady státu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2016
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj