ECLI:CZ:US:2016:3.US.3766.15.1
sp. zn. III. ÚS 3766/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Horského, zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 29. října 2015 č. j. 10 D 253/2010-80, Nd 123/2015, za účasti Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Domažlicích (dále jen "okresní soud"). K věci uvedl, že dne 26. 5. 2015 podal u okresního soudu návrh na dodatečné projednání dědictví, kterým se domáhal, aby v dědickém řízení po jeho matce byl dodatečně projednán majetek náležející do jejího společného jmění s manželem. Napadeným usnesením bylo dědické řízení podle §175h občanského soudního řádu zastaveno. Okresní soud rozhodnutí odůvodnil závěrem, že dle sdělení dědiců byl veškerý majetek výlučným vlastnictvím manžela zůstavitelky, osobní automobil byl vlastnictvím syna manžela zůstavitelky. Proti usnesení nelze podat odvolání, proto mu nezbývá, než se domáhat svých práv podáním ústavní stížnosti.
2. Podle názoru stěžovatele bylo napadeným usnesením zasaženo do jeho ústavně zaručeného základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to ústavně nekonformní interpretací a aplikací právních předpisů při rozhodování soudu prvního stupně, zejména při hodnocení důkazů, a hlavně nedostatečným odůvodněním.
3. Stěžovatel zpochybňuje závěr okresního soudu o tom, že zde není žádný další majetek, který by náležel do společného jmění zůstavitelky a jejího manžela, a domnívá se, že z jím předložených důkazů (např. výpisy z katastru nemovitostí) nepochybně vyplývají skutečnosti prokazující, že manžel zůstavitelky majetek nabyl za trvání manželství se zůstavitelkou a měl by tedy být na návrh stěžovatele vypořádán. Stěžovatel tak má za to, že soud nedostál své povinnosti ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu ohledně hodnocení důkazů. Uvedený postup soudu není v napadeném usnesení dostatečně odůvodněn a vykazuje tak znaky libovůle, což je důvod pro zrušení napadeného usnesení.
4. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a usnesení zrušil.
II.
5. Z předloženého usnesení okresního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel požádal o dodatečné projednání dědictví ohledně majetku, který zůstavitelka údajně měla s pozůstalým manželem ve společném jmění manželů. Jejich společné jmění bylo vypořádáno usnesením okresního soudu, které nabylo právní moci dne 12. 10. 2010. Podle sdělení dědiců po manželovi zůstavitelky byl majetek jeho výlučným a nikdy nebyl součástí společného jmění jeho a zůstavitelky; osobní automobil nebyl ve vlastnictví ani zůstavitelky ani jejího manžela, ale jiné osoby. Z těchto důvodů okresní soud dodatečné projednání dědictví po zůstavitelce zastavil.
III.
6. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471). Právě tvrzení, že napadené usnesení vykazuje znaky libovůle, protože z něj nejsou zřejmé důvody rozhodnutí, je základem stěžovatelovy ústavněprávní argumentace.
9. Z tohoto důvodu Ústavní soud napadené rozhodnutí okresního soudu přezkoumal z hlediska argumentů stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel formuluje tvrzení o existenci společného jmění zůstavitelky a jejího manžela, přičemž dědicové manžela zůstavitelky tvrdí, že majetek byl jeho výlučným; jde tedy o rozporná tvrzení. Předložení výpisů z katastru nemovitostí dokládající, že manžel zůstavitelky nabyl majetek za trvání manželství se zůstavitelkou, ještě není důkazem o tom, že by tyto věci byly v jejich společném jmění. Stěžovatel musí respektovat skutečnost, že dědické řízení je svou povahou řízení nesporné a jeho účelem není řešit skutkově sporné otázky mezi jeho účastníky, ani v jejich vztahu ke třetím osobám. Konstantní a známá judikatura obecných soudů dává dostatečný návod na volbu adekvátních právních prostředků, které mohou být v takové situaci využity. Protože okresní soud neměl najisto postaveno, že zůstavitelka byla vlastnicí (event. spoluvlastnicí v rámci společného jmění) další věci, musel řízení o dodatečném projednání dědictví zastavit. Tento krok byl zákonným důsledkem, a proto napadeným usnesením nemohlo dojít k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu