ECLI:CZ:US:2016:3.US.3770.15.1
sp. zn. III. ÚS 3770/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Kožejové, zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem, sídlem Jaklovecká 18, Ostrava - Slezská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015 č. j. 30 Cdo 1762/2015-252, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka podala žalobu, jíž se domáhala přiznání zadostiučinění 700 000 Kč za nehmotnou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 28 Cm 180/2002, a dále se domáhala náhrady škody 10 366 Kč za nesprávný úřední postup (škoda měla být způsobena tím, že odvolací soud stěžovatelce v uvedené věci sp. zn. 28 Cm 180/2002 uložil povinnost nahradit v této výši náklady řízení žalovanému). Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 8. 10. 2013 č. j. 34 C 275/2010-140 žalobu zamítl. Ve vztahu k namítaným průtahům řízení se mu jevilo jako dostačující konstatovat porušení práva stěžovatelky na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě; peněžité zadostiučinění s ohledem na okolnosti případu nepřiznal. Pro přisouzení částky 10 366 Kč neshledal žádný důvod. Stěžovatelka podala odvolání v rozsahu uplatňovaného nároku 700 000 Kč. Krajský soud rozhodl rozsudkem ze dne 2. 4. 2014 č. j. 8 Co 277/2014-174, tak, že prvostupňový rozsudek ohledně částky 606 250 Kč potvrdil a ohledně částky 93 750 Kč jej změnil tak, že uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce tuto částku. Vyšel ze shodného skutkového stavu jako prvostupňový soud, avšak měl za to, že je na místě přiznat stěžovatelce peněžité zadostiučinění za délku řízení 7 let a 3 měsíce tak, že jí dle "ustálené praxe" přiznal za každý kalendářní rok trvání řízení 15 000 Kč, za prvé dva roky však vždy jen polovinu této částky (tj. 7 500 Kč) a za tři měsíce vždy poměrnou měsíční částku z dané výchozí sumy. Neviděl zvláštní důvody pro snížení či zvýšení této základní výchozí částky; na straně stěžovatelky shledal opakovaná zapříčinění délky daného řízení.
2. Stěžovatelka podala dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 10. 2015 č. j. 30 Cdo 1762/2015-252, pro vady odmítl dle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Uvedl, že dovolání neobsahuje náležitosti dle §241a odst. 2 o. s. ř., neboť nevymezuje, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka podle dovolacího soudu pouze uvedla, že se krajský soud odchýlil od "ustálené odvolací praxe", aniž by tuto rozhodovací praxi konkretizovala. Dle dovolacího soudu nestačí pouze citace §237 o. s. ř., aniž by stěžovatelka uvedla, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se krajský soud odchýlil, a která konkrétní právní otázka má být Nejvyšším soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně (poukázal na svá rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, 29 Cdo 2488/2013 a 29 Cdo 2394/2013).
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Ústavní stížností ze dne 22. 12. 2015 se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, a to z důvodu porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a rovněž porušení jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
4. Vytkla Nejvyššímu soudu, že se jejím dovoláním nezabýval meritorně. Uvedla, že se v dovolání domáhala navýšení částky přiznaného zadostiučinění na celkovou částku 375 000 Kč, neboť krajským soudem přiznaná částka je nepřiměřeně nízká ve vztahu k významu předmětu (výsledku) řízení a důsledkům délky řízení pro stěžovatelku. V tomto směru tedy měla za to, že se okresní a krajský soud odchýlili od ustálené judikatury. Podle stěžovatelky v dovolání jasně a konkrétně uvedla, v čem spatřuje dovolací důvod a od které ustálené judikatury se soudy odchýlily. Judikatura Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva je k dané problematice rozsáhlá, avšak všechna vychází ze zásady nutnosti individuálního posouzení každého případu, a to zejména s ohledem na důsledky délky řízení v životě účastníka řízení. Stěžovatelka předpokládá, že Nejvyšší soud zná svou rozhodovací činnost a nebylo její povinností uvést v dovolání konkrétní jednotlivá rozhodnutí; opačný výklad je formalismem. Nejvyšší soud měl vyhodnotit, do jaké míry okolnosti jejího případu (zejména kritérium dopadu délky řízení na život stěžovatelky) odůvodňují navýšení částky, která je jinak standardně přiznávána ve výši 15 000 Kč za každý kalendářní rok řízení. Stěžovatelka dodala, že Nejvyšší soud na jedné straně žádá po stěžovatelce, aby uvedla konkrétní spisové značky judikátů, avšak na straně druhé považuje za dostatečně určité dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu, který bez jakéhokoliv odkazu na konkrétní rozhodnutí soudů jen odkázal na "ustálenou soudní praxi" a přiznal stěžovatelce standardní částku 15 000 Kč za každý rok řízení.
III.
Formální předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny práva nebo svobody účastníka tohoto řízení chráněné předpisy ústavního pořádku, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Stěžovatelčina ústavní stížnost je do značné míry z hlediska obsahu i vymezení rozhodné materie podobná s předchozími ústavními stížnostmi, které rovněž vzešly z řízení, v nichž byla vydána usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání pro neodstranění vady spočívající v nevymezení důvodu přípustnosti dovolání v zákonné lhůtě; tyto ústavní stížnosti přitom Ústavní soud odmítl (viz např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 nebo ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 610/16). Od závěrů o odmítnutí ústavních stížností, vyslovených v předchozích svých rozhodnutích, nevidí Ústavního soud důvod se nyní odchýlit, a proto na ně pro stručnost odkazuje.
8. Stěžovatelka namítá, že její dovolání řádně poukazovalo na rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s dosavadní judikaturou soudu dovolacího, pročež má za to, že dostála zákonnému požadavku vymezit předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud však stěžovatelce zjevně ve svém usnesení vytknul vadu spočívající v tom, že nekonkretizovala žádná předchozí rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž má být údajně rozhodnutí krajského soudu v její věci v rozporu. V důsledku toho tedy nemohl být ani naplněn požadavek vymezení, v čem spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.).
9. Takový závěr Nejvyššího soudu nepředstavuje zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Stěžovatelka se dovolávala prvního z případů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.; zákon v takovém případě stanovuje povinnost specifikovat relevantní právní otázku a vysvětlit, proč byla odvolacím soudem zodpovězena nesprávně vzhledem ke konkrétní ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Skutečnost, že by tak stěžovatelka v dovolání učinila, z jejího dovolání však neplyne a stěžovatelka to ani v ústavní stížnosti netvrdí; naopak je přesvědčena o tom, že žádnou konkrétní předchozí judikaturu dovolacího soudu v rámci tohoto důvodu přípustnosti dovolání uvádět nemusela, neboť tu má Nejvyšší soud znát sám, zejména je-li tato judikatura obsáhlá. K tomu lze uvést, že to byla stěžovatelka, kdo podal dovolání z důvodu odchýlení se odvolacího soudu od ustálené judikatury soudu dovolacího. Pokud tedy stěžovatelka dospěla k takovému názoru, musela si být vědoma konkrétní judikatury Nejvyššího soudu, která jejímu názoru nasvědčuje a podporuje jej. Bylo na stěžovatelce, aby tuto relevantní judikaturu dovolacího soudu také uvedla ve svém dovolání. V ústavní stížnosti, shodně jako v dovolání, však stěžovatelka pouze obecně poukazuje na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu bez bližšího upřesnění.
10. Namítá-li stěžovatelka přepjatý formalismus dovolacího soudu, znaky tohoto nežádoucího postupu Ústavní soud neshledal, neboť zmíněné požadavky plynou přímo ze zákona a pro případ interpretačních nejasností ustanovení §241a o. s. ř. existovala již v době podání dovolání dostatečně návodná judikatura, díky které stěžovatelka mohla podat dovolání bez vad.
11. Vytýká-li stěžovatelka Nejvyššímu soudu, že na jedné straně žádal po stěžovatelce, aby uvedla konkrétní spisové značky judikátů, avšak na straně druhé považoval za dostatečně určité napadené rozhodnutí krajského soudu, který bez jakéhokoliv odkazu na konkrétní rozhodnutí soudů jen odkázal na "ustálenou soudní praxi" a přiznal stěžovatelce standardní částku 15 000 Kč za každý rok řízení, je nutno připomenout, že dovolací soud odmítl stěžovatelčino dovolání pro jeho vady a nijak se nezabýval a nehodnotil obsah a odůvodnění rozsudku krajského soudu.
12. Z důvodů výše uvedených shledal Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu