ECLI:CZ:US:2016:3.US.3784.15.1
sp. zn. III. ÚS 3784/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Davida Svobody, zastoupeného JUDr. Martinem Týlem, advokátem, sídlem Škroupova 561, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015 č. j. 29 Cdo 1393/2015-238, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. září 2014 č. j. 18 Co 356/2014-182 a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. května 2014 č. j. 127 C 124/2011-145, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a společnosti SaKOTA CZ, s. r. o. sídlem Nad Primaskou 526/35, Praha 10, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jejich postupem došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. K věci uvedl, že vedlejší účastnice se po něm žalobou domáhala zaplacení částky 220 861 Kč, protože jako jednatel společnosti Euro Paper, spol. s r. o., v likvidaci, jí způsobil škodu tím, že nepodal insolvenční návrh na tuto společnost před 6. 1. 2010, kdy již byla v úpadku. Okresní soud žalobě vyhověl, když dospěl k závěru, že provedenými důkazy, tj. insolvenčním spisem a sdělením insolvenční správkyně, bylo prokázáno, přestože insolvenční řízení vedené s úpadcem ke dni rozhodnutí neskončilo, že přihlášená pohledávka vedlejší účastnice nemůže být uspokojena ani zčásti. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž namítal neúplně zjištěný skutkový stav, protože nebyly provedeny jím navržené důkazy, a nesprávné právní závěry, neboť ve věci nebyly splněny všechny předpoklady odpovědnosti stěžovatele za škodu, když vedlejší účastnici žádná škoda nevznikla; bylo tak namístě žalobu zamítnout pro předčasnost. Krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když dospěl k závěru, že je možné na základě důkazů určit výši škody způsobené vedlejší účastnici, neboť tato odpovídá celé výši její pohledávky. Závěr o tom, že tato pohledávka nebude vůbec uspokojena, považoval za logický závěr vycházející z reálné hodnoty a prodejnosti movitých věcí. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci, což spatřoval v tom, že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, tj. že stav insolvenčního řízení před vydáním rozvrhového usnesení dovoluje stanovit závěr o výši škody způsobené vedlejší účastnici. Stěžovatelovo dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
3. Argumenty o protiústavnosti napadených rozhodnutí stěžovatel rozdělil do dvou pasáží. Nejprve formuluje námitky vůči postupu Nejvyššího soudu při odmítnutí jeho dovolání. Stěžovatel připomenul, že přípustnost dovolání dovozoval z toho, že odvolací soud se při řešení otázky, kdy je možno věřiteli přiznat nárok na náhradu škody dle §99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z konkrétní judikatury dovodil, že výši škody způsobené věřiteli porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka lze určit i dříve než až v souvislosti s rozvrhovým usnesením, a v případě, že podkladem pro závěr o výši škody je zpráva insolvenčního správce, tato musí vyloučit možnost uspokojení věřitelovy pohledávky v insolvenčním řízení v rozsahu, v němž se domáhá náhrady škody. Navrhovatel je přesvědčen, že v jeho věci žádná taková zpráva insolvenčního správce neexistovala. Odkazuje na svědeckou výpověď insolvenční správkyně, která při jednání odvolacího soudu uvedla, že "nelze vyloučit poměrné uspokojení zjištěných věřitelů". Na tomto základě stěžovatel tvrdí, že pro odmítnutí jeho dovolání nebyl dán důvod, protože se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále polemizuje s Nejvyšším soudem, že nebrojil proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, ale že jde o právní otázku v případě posouzení, kdy je možnost věřiteli přiznat nárok na náhradu škody dle §99 insolvenčního zákona (a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13).
4. V další pasáži návrhu stěžovatel brojí proti rozsudku krajského soudu ve spojení s rozsudkem okresního soudu, přičemž v tomto případě porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Konkrétně je přesvědčen o tom, že závěr odvolacího soudu o tom, že podle sdělení insolvenční správkyně nebude pohledávka vedlejší účastnice v řízení uspokojena, je logickým závěrem vycházejícím z reálné hodnoty a prodejnosti movitých věcí zahrnutých v majetkové podstatě dlužnice, dobytnosti pohledávek dlužnice a očekávané výše nákladů spojených s insolvenčním řízením, je v naprostém rozporu s dokazováním provedeným odvolacím soudem. Upozorňuje na svědeckou výpověď jednatele insolvenční správkyně dne 22. 9. 2014 a na průběžnou zprávu ze dne 18. 9. 2014 předloženou insolvenčnímu soudu dne 23. 9. 2014, která k důkazu provedena nebyla. Ač ze svědecké výpovědi jednoznačně vyplynulo, že nelze vyloučit poměrné uspokojení zjištěných věřitelů, odvolací soud dospěl k závěru, že v okamžiku rozhodnutí soudu již lze určit výši škody způsobené vedlejší účastnici. I odvolací soud připustil, že svědek ve své výpovědi naznačil možnost uspokojení vedlejší účastnice, nelze považovat za podstatný spekulativní závěr o tom, že by byla uspokojena v rozsahu max. 2% její pohledávky; za podstatné považuje stěžovatel to, že i odvolací soud připouští možnost (částečného) uspokojení vedlejší účastnice. Jelikož nelze určit výši takového uspokojení, bylo namístě žalobu pro předčasnost zamítnout. A protože pochybení odvolacího soudu nenapravil dovolací soud, namítá stěžovatel, v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2015 sp. zn. II. ÚS 3496/13, že tím nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody navrhovatele.
5. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
6. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 127 C 124/2011 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
7. Vedlejší účastnice se žalobou u okresního soudu domáhala vůči stěžovateli vydání rozsudku, kterým by mu byla uložena povinnost zaplatit jí částku 220 861 Kč jako náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stěžovatele, v postavení jednatele společnosti Euro Paper, spol. s r. o., v likvidaci, podat návrh na zahájení insolvenčního řízení z důvodu předlužení. Stěžovatel uplatněný nárok neuznal a namítl, že nejsou splněny předpoklady pro vyvození jeho odpovědnosti. Okresní soud řízení usnesením ze dne 3. 10. 2013 č. j. 127 C 124/2011-97 přerušil do skončení insolvenčního řízení vedeného proti úpadci Euro Paper spol. s r. o., v likvidaci. Na základě odvolání vedlejší účastnice krajský soud usnesením ze dne 26. 11. 2013 č. j. 23 Co 537/2013-104 změnil usnesení okresního soudu tak, že řízení se nepřerušuje. V odůvodnění, kromě jiného, uvedl, že nejsou dány důvody pro přerušení řízení, a soud prvního stupně bude nucen o nároku rozhodnout, přičemž posoudí, zda jsou dány předpoklady odpovědnostního vztahu, a připomenul, že výši škody lze určit i dříve než v souvislosti s rozvrhovým usnesením. Následně na výzvu okresního soudu insolvenční správkyně sdělila, že je "prakticky jisté, že přihlášené pohledávky nezajištěných věřitelů a tedy i žalobce nebudou uspokojeny ani částečně". Přípisem ze dne 5. 5. 2014 sdělila, že z dosavadního průběhu insolvenčního řízení a stavu majetkové podstaty je prakticky jisté, že přihlášené pohledávky nezajištěných věřitelů, včetně žalobce, nebudou uspokojeny ani částečně i poté, co Komerční banka, a.s., vzala svou přihlášku zpět. Po provedeném dokazování vydal okresní soud dne 12. 5. 2014 rozsudek č. j. 127 C 124/2011-145, kterým žalobě vyhověl. V odůvodnění konstatoval, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že stěžovatel jako jednatel úpadce porušil povinnost stanovenou §98 odst. 2 insolvenčního zákona a nepodal insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, kdy se měl při náležité pečlivosti dozvědět o úpadku společnosti, a uzavřel, že provedené důkazy postavily na jisto, že je vyloučeno, aby pohledávka vedlejší účastnice byla uspokojena. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, v němž namítal např. rozpor mezi sdělením insolvenční správkyně ze dne 5. 5. 2014 a stavem majetkové podstaty, a dále neprovedení jím navrhovaných důkazů. Krajský soud doplnil dokazování průběžnou zprávou insolvenční správkyně a výpovědí společníka insolvenční správkyně, který uvedl, že za optimální konstelace, tzn. např. snížení nákladů na archivaci, lepšího zpeněžení apod. nelze vyloučit poměrné uspokojení zjištěných věřitelů. Poté vydal dne 29. 9. 2014 rozsudek č. j. 18 Co 356/2014-182, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, neboť odvolání stěžovatele není důvodné. Situaci vyhodnotil tak, že je nepochybné, že sdělení insolvenční správkyně, podle něhož pohledávka vedlejší účastnice, jakožto nezajištěné věřitelky, nebude v tomto řízení vůbec uspokojena, nebylo nepodloženým tvrzením, které by odporovalo obsahu insolvenčního spisu, ale je naopak logickým závěrem vycházejícím z reálné hodnoty a prodejnosti movitých věcí zahrnutých v majetkové podstatě dlužnice, dobytnosti pohledávek dlužnice a očekávané výše nákladů spojených s vedeným insolvenčním řízením. Závěr soudu prvního stupně, podle něhož je možné na základě sdělení insolvenční správkyně a obsahu insolvenčního spisu určit výši škody způsobené vedlejší účastnici, neboť tato odpovídá celé výši její pohledávky, vyhodnotil jako správný. Dále reagoval na námitku stěžovatele, že nelze zcela vyloučit, že se objeví nový majetek, či že náklady spojené s insolvenčním řízením podstatně klesnou, a tudíž není zcela vyloučeno, že by k poměrnému uspokojení nezajištěných věřitelů mohlo dojít, a vyhodnotil ji jako obecnou spekulaci, jež se nezakládá na žádných konkrétních skutečnostech. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž vymezil jeho přípustnost tvrzením, že napadené rozhodnutí záviselo na řešení otázky, kdy je možno věřiteli - žalobci přiznat nárok na náhradu škody podle §99 insolvenčního zákona, když se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, popřípadě je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (s odkazem na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 9. 2015 č. j. 29 Cdo 1393/2015-238 dovolání odmítl s konstatováním, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a občanského soudního řádu a není přípustné ani podle §237 občanského soudního řádu, neboť dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož lze určit výši škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh ve smyslu §98 odst. 2 insolvenčního zákona, i dříve - s ohledem na individuální posouzení průběhu insolvenčního řízení - než v souvislosti s rozvrhovým usnesením, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Stěžovatele upozornil, že tvrzením, že je stále ještě reálná možnost poměrného uspokojení žalobkyně (jakožto věřitelky) v probíhajícím insolvenčním řízení, brojí proti opačným skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, které však v dovolacím řízení nemohou být přezkoumány.
III.
8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471).
11. Z tohoto důvodu Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z pohledu porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu a dospěl k závěru, že takový následek nenastal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno takové stěžovatelovo právo.
12. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, v otázce naplnění předpokladů jeho odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti statutárního orgánu předlužené společnosti. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů, přičemž pro stěžovatelovu argumentaci je charakteristické izolované hodnocení části výpovědi insolvenční správkyně o tom, že nelze vyloučit poměrné uspokojení zajištěných věřitelů, které bylo podmíněno řadou skutečností navozujících optimální konstelaci (viz výpověď společníka insolvenční správkyně před krajským soudem). Přitom závěr soudů o tom, že sdělení insolvenční správkyně, podle něhož pohledávka vedlejší účastnice, jakožto nezajištěné věřitelky, nebude v tomto řízení vůbec uspokojena, je logickým závěrem vycházejícím z reálné hodnoty a prodejnosti movitých věcí zahrnutých v majetkové podstatě dlužnice, dobytnosti pohledávek dlužnice a očekávané výše nákladů spojených s vedeným insolvenčním řízením. Závěru soudu prvního stupně, potvrzeného krajským soudem, podle něhož je možné na základě sdělení insolvenční správkyně a obsahu insolvenčního spisu určit výši škody způsobené vedlejší účastnici, neboť tato odpovídá celé výši její pohledávky, nelze vytknout neústavnost. Porušení práva na soudní ochranu neshledal Ústavní soud ani v postupu Nejvyššího soudu při hodnocení přípustnosti stěžovatelova dovolání, který vyústil v jeho odmítnutí pro soulad rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu