ECLI:CZ:US:2016:3.US.3800.15.1
sp. zn. III. ÚS 3800/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. NARGAM, S.A., sídlem Ctra. D´Eslugues, 120-122, Cornella (Barcelona), Španělské království, a 2. MIOR, S.L., sídlem Ronda general Mitre 147, Barcelona, Španělské království, obou zastoupených Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2015 č. j. 29 Cdo 3829/2013-339, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013 č. j. 19 Co 131/2013-266 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. října 2012 č. j. 18 C 100/2008-245, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a a) společnosti NARGAM, s. r. o., sídlem Bělohorská 260/39, Praha 6, a b) společnosti OGH Czech, s. r. o., sídlem Za Strahovem 339/20, Praha 6, jako vedlejších účastnic, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelky společnou ústavní stížností napadly v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že tyto soudy jim odepřely právo na projednání jejich věci před soudem a právo na spravedlivé soudní řízení zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech (správně "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod", dále jen "Úmluva"). Informovaly, že v roce 2008 podaly u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy a o určení vlastnického práva k nemovitostem proti vedlejším účastnicím, přičemž žalobní návrh formulovaly takto záměrně, neboť vycházely z předpokladu, že pokud by se domáhaly pouze určení neplatnosti kupní smlouvy o převodu nemovitostí, mohl by soud žalobu zamítnout s odůvodněním, že se měly domáhat určení vlastnictví k nemovitostem, přičemž by platnost kupní smlouvy byla řešena jako předběžná otázka, a pokud by se domáhaly pouze určení vlastnictví k nemovitostem, mohl by soud žalobu zamítnout s odůvodněním, že k převodu vlastnictví dosud nedošlo. V řízení tvrdily a údajně prokázaly řadu okolností ohledně důvodů neplatnosti smlouvy o prodeji nemovitostí. Obvodní soud rozsudkem ze dne 16. 9. 2011 č. j. 18 C 100/2008-177 oba návrhy zamítl, rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 5. 2012 č. j. 19 Co 126/2012-216 byl rozsudek obvodního soudu ve výroku I. potvrzen a ve výroku II. zrušen. Poté obvodní soud určovací žalobu zamítl s odůvodněním nedostatku věcné aktivní legitimace a městský soud prvostupňový rozsudek potvrdil s tím, že na požadovaném určení není právní zájem. V další fázi bylo Nejvyšším soudem odmítnuto dovolání obou stěžovatelek, též s odůvodněním, že na požadovaném určení vlastnického práva nemají naléhavý právní zájem.
Podle stěžovatelek tak došlo k situaci, které se chtěly původně vyhnout, tj. že žaloba o určení neplatnosti kupní smlouvy bude zamítnuta proto, že platnost kupní smlouvy má být projednána jako předběžná otázka v rámci žaloby o určení vlastnictví, a žaloba o určení vlastnictví bude zamítnuta proto, že ke vkladu vlastnického práva dosud nedošlo. Soudy tak žalobu stěžovatelek vůbec věcně neprojednaly, z přehnaně formalistických důvodů zcela pominuly jejich argumentaci, že platnost kupní smlouvy musí být posuzována v souvislosti se všemi okolnostmi, za kterých došlo k jejímu uzavření. Podle nich není otázka podoby žalobního návrhu v dané situaci v soudní praxi jednoznačně vyřešena; pokud by byl správný názor, že dokud nedojde k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, nemůže se žalobce domáhat určení vlastnického práva, byly by vadné rozsudky, které v tomto stavu zamítly žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy z důvodu, že se jedná o předběžnou otázku ve sporu o určení vlastnictví. Stěžovatelky se domnívají, že je správné, aby si žalobci mohli v takových případech vybrat jakýkoliv postup, který směřuje ke spravedlivému rozhodnutí věci, a tím by byla ulehčena i práce soudů.
Stěžovatelky zdůrazňují, že právo na projednání věci před soudem je základním lidským právem podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy; soudy tím, že se odmítly věcně zabývat řádně a včas uplatněnými nároky, toto jejich právo porušily. Z těchto důvodů stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudu zjistil Ústavní soud tyto rozhodné skutečnosti:
Stěžovatelky se žalobou domáhaly u obvodního soudu určení neplatnosti smlouvy o prodeji a koupi individualizovaných nemovitostí v kat. úz. Nové Město, uzavřenou mezi oběma vedlejšími účastnicemi, a současně určení, že jejich vlastníkem je první vedlejší účastnice (stěžovatelkám přísluší obchodní podíly na základním kapitálu první vedlejší účastnice v celkové výši 50 %). Soud prvního stupně v této fázi řízení shledal, že stěžovatelky mají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy, avšak po provedeném dokazování dospěl k závěru, že posuzovaná kupní smlouva je platná, tudíž žalobu rozsudkem ze dne 16. 9. 2011 č. j. 18 C 100/2008-177 zamítl (výrokem I. zamítl žalobu o určení neplatnosti, výrokem II. zamítl žalobu o určení vlastnictví). Stěžovatelky napadly prvostupňový rozsudek odvoláním, na jehož základě rozsudkem ze dne 16. 5. 2012 č. j. 19 Co 126/2012-216 městský soud (pozn. odvolací soud rozhodoval v době, kdy nebyl proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch druhé vedlejší účastnice) potvrdil výrok o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti smlouvy jako věcně správný, byť z jiného důvodu, a to pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, protože není dán předpoklad úspěšnosti takové žaloby, tedy, že by vyslovení neplatnosti kupní smlouvy se příznivě promítlo do jejich poměrů, výrok o zamítnutí žaloby o určení vlastnictví k nemovitostem zrušil s odůvodněním, že soud prvního stupně tento zamítavý výrok vůbec neodůvodnil. V době opětovného rozhodování obvodního soudu o určení vlastnického práva byla stále v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice první vedlejší účastnice, soud pak uzavřel, že stěžovatelky mají naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva, nejsou však ve věci aktivně legitimovány, neboť nebyly účastnicemi uzavřené kupní smlouvy. Dále konstatoval, že kupní smlouva mezi vedlejšími účastnicemi byla uzavřena platně a je třeba, aby byl realizován vklad do katastru nemovitostí, a žalobu na určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je první vedlejší účastnice, rozsudkem ze dne 19. 10. 2012 č. j. 18 C 100/2008-245 zamítl. Na základě odvolání stěžovatelek rozhodoval ve věci znovu městský soud, který shledal, že odvolání není důvodné, a proto zamítavý prvostupňový výrok rozsudkem ze dne 17. 4. 2013 č. j. 19 Co 131/2013-266 potvrdil. Městský soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o naléhavém právním zájmu stěžovatelek na požadovaném určení, zejména pokud mají za to, že prodejem předmětných nemovitostí došlo k poškození první vedlejší účastnice, přičemž mají k dispozici jiné právní prostředky ochrany. Pro úplnost doplnil, že souhlasí s názorem prvostupňového soudu o platnosti uzavřené kupní smlouvy. Dovolání stěžovatelek odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 10. 2015 č. j. 29 Cdo 3829/2013-339 jako nepřípustné. V odůvodnění předně připomenul, že pokud je jako vlastnice sporných nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí první vedlejší účastnice, nemohou mít stěžovatelky na požadovaném určení jejího vlastnického práva naléhavý právní zájem. Dále doplnil, že stěžovatelky přehlížejí, že o žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy rozhodl odvolací soud již rozsudkem ze dne 16. 5. 2012 č. j. 19 Co 126/2012-216.
III.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, které přísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť neshledal základní předpoklad opodstatněnosti individuální ústavní stížnosti, jímž je existence zásahu do základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkami namítaného porušení jejich základního práva, a to práva na spravedlivý proces, a konstatuje, že k namítanému porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání, nedošlo. K tvrzenému porušení práva na projednání věci před soudem podle čl. 36 Listiny a podle čl. 6 Úmluvy Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu by k takovému následku došlo teprve tehdy, jestliže by stěžovatelkám bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), eventuálně by jim bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelek domáhat se určovací žalobou ve smyslu §80 písm. c) (nyní §80) občanského soudního řádu určení neplatnosti kupní smlouvy a určení tvrzeného vlastnického práva, je však notorietou, že úspěšnost takové žaloby je závislá - kromě jiného - na existenci naléhavého právního zájmu. Již z povahy věci je naprosto zřejmé, že nikdo nemůže mít naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva osoby, která je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí (ledaže by se takového určení domáhal sám "zapsaný" vlastník v případě relevantního zpochybnění pravdivosti tohoto zápisu), tudíž byl žalobní návrh stěžovatelek domáhajících se určení vlastnického práva první vedlejší stěžovatelky logicky neúspěšný. Ústavní soud se nemohl ztotožnit s tvrzením stěžovatelek, že soudní praxe není jednotná v otázce volby mezi určením neplatnosti smlouvy a určením vlastnického práva. Bohatá judikatura Nejvyššího soudu (na vybraná novější rozhodnutí se odkazuje v usnesení dovolacího soudu) vymezuje naplnění požadavku naléhavého právního zájmu na určení existence (neexistence) práva, resp. právního vztahu (poměru), příp. na určení existence (neexistence), příp. neplatnosti, právní skutečnosti. Nejvyšší soud trefně stěžovatelky upozornil, že o žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy bylo již v minulosti pravomocně rozhodnuto, k čemuž Ústavní soud dodává, že tento výrok (sc. výrok městského soudu z rozsudku ze dne 16. 5. 2012 č. j. 19 Co 126/2012-216) stěžovatelky nenapadly mimořádným opravným prostředkem.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelek, byla jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu