ECLI:CZ:US:2016:3.US.3820.15.1
sp. zn. III. ÚS 3820/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti dominet, s. r. o., sídlem Nad Želivkou 559, Praha 6, zastoupené JUDr. Filipem Svobodou, advokátem, sídlem U Demartinky 1, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2015 č. j. 23 Cdo 1857/2015-1030, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2014 č. j. 1 Cmo 159/2014-935 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2014 č. j. 25 Cm 355/2006-853, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti NEURON.CZ, s. r. o., "v likvidaci", a společnosti RIO Media, a. s., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Dne 28. 12. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní předložených, přitom vyplývá, že stěžovatelka působí od roku 2003 jako poskytovatel připojení k internetu pro domácnosti. Dne 15. 10. 2005 uzavřel bývalý jednatel stěžovatelky ve prospěch společnosti NEURON.CZ, s. r. o., smlouvu označenou jako smlouva kupní. Obsahem této smlouvy byl v podstatě převod podniku stěžovatelky na jmenovanou společnost. Následně smlouvou ze dne 29. 8. 2006 převedla společnost NEURON.CZ, s. r. o., veškerá svá aktiva na společnost RIO Media, a. s.
3. Stěžovatelka se za tohoto stavu (zjednodušeně vyjádřeno) domáhala žalobou, aby jí obě jmenované společnosti zaplatily společně a nerozdílně částku 3 367 286 Kč, a aby jí společnost NEURON.CZ, s. r. o., zaplatila částku 1 768 404 Kč a společnost RIO Media, a. s., částku 442 101 Kč. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") však žalobu stěžovatelky v celém rozsahu zamítl (výroky I. až III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VI.).
4. K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") výrokem I. v záhlaví citovaného rozsudku tak, že rozsudek městského soudu ve výrocích II. a III. (to je v rozsahu, v němž se stěžovatelka domáhala po společnosti NEURON.CZ, s. r. o., náhrady škody za ušlý zisk ve výši 1 768 404 Kč a náhrady škody za ušlý zisk po společnosti RIO Media, a. s., ve výši 442 101 Kč), a ve vztahu ke společnosti RIO Media, a. s., též ve výroku I. (to je v rozsahu povinnosti obou žalovaných společností uhradit stěžovatelce společně a nerozdílně škodu ve výši 3 367 286 Kč) potvrzuje. Výrokem II. svého rozsudku vrchní soud konstatoval, že povinnost nahradit společnosti RIO Media, a. s., náhradu nákladů řízení stanovenou výrokem II. prvostupňového rozsudku zůstala odvoláním nedotčena. Výrokem III. vrchní soud změnil výrok V. rozsudku městského soudu tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit společnosti RIO Media, a. s., náhradu dosavadních nákladů řízení částku 898 795 Kč [odvolací soud tak reagoval na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."), a na nutnost stanovit náhradu nákladů řízení podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Výrokem IV. vrchní soud zrušil rozsudek městského soudu v jeho výroku IV. (kterým městský soud stanovil stěžovatelce povinnost nahradit náklady za nalézací řízení ve vztahu ke společnosti RIO Media, a. s.) a v jeho výroku I ve vztahu ke společnost NEURON.CZ, s. r. o., a v tomto rozsahu věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. Konečně vrchní soud výrokem V. citovaného rozsudku uložil stěžovatelce povinnost zaplatit společnosti RIO Media, a. s., na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 57 692,80 Kč.
5. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem městského soudu, že kupní smlouva o prodeji vybudované telekomunikační sítě, uzavřená mezi stěžovatelkou a společností NEURON.CZ, s. r. o., dne 15. 10. 2005, je neplatná z důvodu neurčitosti vymezení předmětu prodeje, a že žaloba je v části žádající zaplacení částky 1 768 404 Kč nedůvodná, neboť na neurčitosti předmětu smlouvy má svůj podíl nejen společnost NEURON.CZ, s. r. o., ale také stěžovatelka. Odpovědnost společnosti NEURON.CZ, s. r. o., za škodu v uvedené výši přitom vrchní soud neshledal ani na základě obecné prevenční povinnosti předcházení škodám, protože jednatel stěžovatelky pro společnost NEURON.CZ, s. r. o., po uzavření předmětné smlouvy pracoval a pro společnost NEURON.CZ, s. r. o., jí nabytou telekomunikační síť spravoval.
6. Na druhou stranu odvolací soud považoval za minimálně předčasný závěr soudu prvního stupně o nemožnosti vypořádání práv stěžovatelky a společnosti NEURON.CZ, s. r. o., z titulu bezdůvodného obohacení, když podle závěru odvolacího soudu nebyla dosud provedeným dokazováním najisto vyřešena otázka určení výše plnění poskytnutého stěžovatelkou společnosti NEURON.CZ, s. r. o., na základě neplatné smlouvy, a to zejména ve vztahu k hodnotě získaného zákaznického kmene a případných dalších práv nehmotné povahy (například know-how). Proto rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se nároku na zaplacení částky 3 367 286 Kč, reprezentující tvrzenou hodnotu vytvořené telekomunikační sítě, odvolací soud zrušil právě ve vztahu ke společnosti NEURON.CZ, s. r. o., a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; vzhledem k tomu zrušil také závislý výrok ohledně náhrady nákladů řízení ve vztahu ke společnosti NEURON.CZ, s. r. o.
7. Odvolací soud konečně neshledal předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu ani u společnosti RIO Media, a. s., neboť následně uzavřená smlouva mezi společností NEURON.CZ, s. r. o., a společností RIO Media, a. s., je ve vztahu k neplatné kupní smlouvě z 15. 10. 2005 (uzavřené mezi stěžovatelkou a společností NEURON.CZ, s. r. o.) bez jakékoliv časové i příčinné souvislosti, tudíž žalovaná společnost RIO Media, a. s., není ve vztahu ke stěžovatelce v řízení pasivně věcně legitimována. Nebyla prokázána žádná součinnost společnosti RIO Media, a. s., na uzavření této neplatné smlouvy, a proto odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby, a to jak co do částky 3 367 286 Kč, kterou měla podle žaloby společnost RIO Media, a. s., zaplatit společně a nerozdílně se společností NEURON.CZ, s. r. o., tak co do částky 442 101 Kč (proto také společnosti RIO Media, a. s., přiznal náhradu nákladů v částkách 898 795 Kč a 57 692,80 Kč).
8. Následné dovolání stěžovatelky bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka pak v návaznosti na tyto závěry obecných soudů v ústavní stížnosti zejména namítá nedostatek dobré víry společnosti RIO Media, a. s., a proto má za to, že tato společnost je ve stěžovatelkou vyvolaném soudním řízení pasivně věcně legitimována a je odpovědná stěžovatelce za škodu. Soudy se rovněž podle stěžovatelky nevypořádaly s jejím tvrzením, že společnost RIO Media, a. s., se na úkor stěžovatelky bezdůvodně obohatila užíváním věci bez právního důvodu. Nadto nalézací soud nevyslechl stěžovatelkou navrhované svědky (její zákazníky), aniž by se s tímto důkazním návrhem stěžovatelky jakkoliv vypořádal. Konečně stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že podle jejího názoru měl odvolací soud v její věci aplikovat tzv. moderační právo ve smyslu §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), neboť díky aplikaci advokátního tarifu náklady řízení, které musela stěžovatelka hradit žalovaným společnostem, výrazně vzrostly. Stěžovatelka přitom při podání žaloby vycházela z existence eventuální povinnosti hradit náklady podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. V této souvislosti stěžovatelka proto navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí ve výrocích o nákladech řízení, když okamžitý výkon této povinnosti by byl pro stěžovatelku, která nemá aktuálně žádný majetek, likvidační.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; ústavní stížnost je částečně přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je částečně nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a částečně zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
12. K otázce zjevné neopodstatněnosti - to tedy ve vztahu k výroku I. v rozsahu týkajícím se společnosti RIO Media, a. s., k výroku II. a III., k výroku IV. v rozsahu týkajícím se společnosti RIO Media, a. s., k výroku V. a VI. rozsudku městského soudu, ve vztahu potvrzující části výroku IV. rozsudku vrchního soudu a ve vztahu usnesení Nejvyššího soudu - Ústavní soud nejprve uvádí, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. mimo jiné zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
14. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu orgánů veřejné moci a v jejich rozhodnutích neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, jelikož odůvodnění napadených rozhodnutí jsou dostatečně přesvědčivá. Ústavní soud nenašel žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatelky.
15. Jak vyplývá z výše učiněné rekapitulace, argumentaci stěžovatelky - zvláště, co se otázek souvisejících s pasivní věcnou legitimací společnosti RIO Media, a. s., týká - se poněkud míjí s odůvodněním ústavní stížností napadených rozhodnutí. Stěžovatelka ve svém důsledku v ústavní stížnosti neuvádí nic, co by bylo sto postavení společnosti RIO Media, a. s., a její dobrou víru ke společnosti NEURON.CZ, s. r. o., při uzavírání smlouvy zpochybnit; jistě to například nemůže být skutečnost, že stěžovatelka měla v některých bytových domech stále nainstalovánu svoji techniku či stěžovatelkou tvrzené chybějící přílohy smlouvy mezi společností NEURON.CZ, s. r. o., a společností RIO Media, a. s. Ústavní soud tak na závěru obecných soudů, že společnost RIO Media, a. s., stěžovatelce škodu nezpůsobila a ani se na její úkor nijak neobohatila, neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
16. Tvrdí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že nalézací soud nevyslechl stěžovatelkou navržené svědky (její zákazníky), pak tato námitka je lichá, neboť nalézací soud jejich výpovědi v rozsudku (srovnej jeho strana 14 - 15) rekapituluje a uzavírá, že až na jednu výjimku ze smluv s těmito zákazníky nevyplývá, že by zde byl zakotven mechanismus "automatického" prodlužování doby platnosti smluv svědčících ve prospěch stěžovatelky.
17. Domáhá-li se stěžovatelka toho, aby Ústavní soud přikročil ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí jen proto, že soudy uložily stěžovatelce uhradit žalovaným náhradu nákladů řízení a neaplikovaly na ni tzv. moderační právo ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř., pak přehlíží značnou zdrženlivost, s níž Ústavní soud přistupuje k otázkám náhrady nákladů řízení [srov. k tomu například nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)]. Tato zdrženlivost se uplatní o to více, měl-li by Ústavní soud obecným soudům omezovat možnost uvážení, zda v tom kterém případě byly podmínky pro aplikaci moderačního práva naplněny (srov. k tomu například usnesení z 25. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 1183/15). Ostatně ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti přesvědčivé argumenty pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. v její věci netvrdí, když kromě konstatace zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. a toho, že aktuálně nevlastní žádný větší majetek v podstatě setrvává jen v rovině svého přesvědčení, že okolnosti zvláštního zřetele hodné jsou v její věci naplněny.
18. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovatelce ústavním pořádkem.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jako nepřípustná byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu v té části, žádá-li kasaci těch výroků rozsudku městského soudu, jež byly zrušeny z důvodu nutnosti nového posouzení již soudem odvolacím a vůči těm výrokům rozsudku vrchního soudu, jimiž ke zrušení výroku rozsudku prvostupňového soudu odvolací soud přistoupil.
20. Za této situace Ústavní soud samostatně nerozhodoval podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí - jejich výroků o náhradě nákladů řízení - jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu