ECLI:CZ:US:2016:3.US.3831.15.1
sp. zn. III. ÚS 3831/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. Ladislavem Zvolským, advokátem, sídlem Boleslavova 53/15, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2015 č. j. 33 Cdo 4281/2015-260, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 21. dubna 2015 č. j. 69 Co 69/2015-211, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. března 2013 č. j. 2 T 182/2012-822, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Hany Svobodové, a Zdeňka Pomezného, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Z vyžádaných soudních spisů zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti o průběhu soudních řízení poukazovaných stěžovatelem.
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 1. 2011 č. j. 20 D 1416/2008-128 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2011 č. j. 24 Co 70/2011-168 ve věci dědictví po zůstaviteli Jaroslavu Pomezném bylo rozhodnuto tak, že byla schválena dohoda dědiců Hany Svobodové a Zdeňka Pomezného (dále jen "vedlejší účastníci"), podle které (mimo jiné) pohledávku zůstavitele vůči advokátu JUDr. Luboši Vosykovi (dále jen "stěžovatel") ve výši 1 538 000 Kč nabývají dědici rovným dílem. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že stěžovatel (jenž tvrdil, že peníze ve výši této pohledávky mu zůstavitel daroval) se případně může domáhat svých práv ve sporném řízení [§175y odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 3. 2012.
3. V lednu 2011 byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci trestného činu zpronevěry, jehož se měl dopustit stěžovatel. Usnesením Policie České republiky ze dne 16. 8. 2011 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zpronevěry v usnesení vymezeným skutkem, a to ohledně částky 1 538 000 Kč. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5 usnesením ze dne 30. 11. 2011 zrušilo usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele a uložilo policejnímu orgánu ve věci znovu jednat a rozhodnout [§149 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "t. ř.")]. Usnesením Policie České republiky ze dne 9. 1. 2012 bylo znovu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro týž trestný čin zpronevěry, avšak s odlišným vylíčením skutku. Oba vedlejší účastníci se podáním ze dne 17. 1. 2013 připojili k trestnímu řízení jako poškození se svým nárokem na náhradu škody ve výši 1 538 000 Kč s tím, že každému má náležet polovina této částky. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 3. 2013 č. j. 2 T 182/2012-822 byl stěžovatel uznán vinným trestním činem zpronevěry, jehož se měl (zkráceně řečeno) dopustit tím, že jako zmocněný advokát, který na základě dohody o narovnání s třetí osobou získal pro zmocnitele Jaroslava Pomezného (a to ještě za života zmocnitele) zpět částku 1 538 000 Kč a tuto uložil do své advokátní úschovy, poté nepoužil uvedenou částku na pořízení bytu pro zmocnitele, nýbrž celou částku vyjma sumy 1 600 Kč použil pro jiný (svůj) účel, čímž způsobil škodu ve výši 1 536 400 Kč. Stěžovateli bylo současně uloženo nahradit každému z vedlejších účastníků na náhradě škody částku 768 200 Kč s příslušenstvím; se zbývajícími nároky byli vedlejší účastníci odkázáni na řízení občanskoprávní. K odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2013 č. j. 9 To 243/2013-874 tak, že je pro nedůvodnost zamítl. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. 6 Tdo 1299/2013 pro zjevnou neopodstatněnost; stěžovateli bylo usnesení doručeno dne 3. 4. 2014 a jeho obhájci dne 8. 4. 2014.
4. Žalobou ze dne 12. 12. 2012 se stěžovatel domáhal v občanskoprávním řízení proti vedlejším účastníkům určení, že jejich pohledávka 1 538 000 Kč za stěžovatelem, uvedená ve výše zmíněném dědickém rozhodnutí, neexistuje. Okresní soud v Přerově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. 10. 2014 č. j. 13 C 73/2014-160 žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 4. 2015 č. j. 69 Co 69/2015-211 tak, že výrokem I. potvrdil prvostupňové zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 1 600 Kč, neboť v souladu s prvostupňovým soudem neshledal naléhavý právní zájem na určení neexistence této pohledávky. Výrokem II. zrušil prvostupňové rozhodnutí o zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 1 536 400 Kč a v této části sám rozhodl tak, že řízení zastavil; důvodem byla překážka věci rozhodnuté, kterou představoval výše citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 3. 2013 č. j. 2 T 182/2012-822 (ve spojení s rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu). Výroky III. a IV. krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel podal proti výroku II. odvolacího rozsudku dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015 č. j. 33 Cdo 4281/2015-260 odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud konstatoval, že stěžovatel v dovolání neuvedl, v čem spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tedy dovolání neobsahuje náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., a vady nebyly ve lhůtě pro podání dovolání odstraněny. Upozornil na to, že se stěžovatel zjevně při podání dovolání nesprávně řídil zněním o. s. ř. účinným do 31. 12. 2012. Usnesení Nejvyššího soudu bylo doručeno stěžovateli dne 27. 10. 2015.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Ústavní stížností ze dne 20. 12. 2015 (podanou k poštovní přepravě dne 26. 12. 2015), doplněnou podáním ze dne 10. 2. 2016, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených tří rozhodnutí soudů, a to z důvodu porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, jakož i čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 5 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
6. Stěžovatel k dědickému řízení (srov. bod 2.) uvedl, že nebyl účastníkem dědického řízení, proto nemohl podat v dědické věci dovolání a jedinou možností ochrany jeho práv bylo zahájit občanskoprávní sporné řízení podle §175y odst. 2 o. s. ř. (v daném případě k jím zpochybňované pohledávce vedlejších účastníků ve výši 1 538 000 Kč); tento zahájený spor nemá vliv na ukončení dědického řízení. Odvolací dědické usnesení mu však nebylo doručeno, ač konstatovalo jeho dluh vůči vedlejším účastníkům; seznámil se s ním až na základě žádostí dne 26. 6. 2014. Namítl, že mu není znám důvod, pro který mu nebylo odvolací dědické usnesení doručeno; pokud by mu bylo doručeno "v obvyklé lhůtě", mohl by reagovat buď uhrazením pohledávky, nebo zahájením sporného řízení.
7. Ke své trestní věci (srov. bod 3.) stěžovatel uvedl, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání usnesením ze dne 16. 8. 2011 pro trestný čin zpronevěry, avšak toto usnesení bylo usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 30. 11. 2011 zrušeno podle §149 odst. 1 tr. ř., přičemž poté bylo znovu proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro týž trestný čin zpronevěry, jež vyústilo v jeho odsouzení. Stěžovatel namítl, že po zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání již nebylo možno jej znovu trestně stíhat; pokud tak orgány činné v trestním řízení učinily, porušily zásadu ne bis in idem. Odkázal na §277 t. ř., podle kterého skončilo-li trestní stíhání pravomocným usnesením o zastavení trestního stíhání pro týž skutek, lze v trestním stíhání pokračovat, jen byla-li povolena obnova řízení.
8. Stěžovatel dále ke své trestní věci namítl, že v trestním řízení nemělo být s vedlejšími účastníky jednáno jako s poškozenými a tito nemohli ani nárok (pohledávku) v trestním řízení uplatnit, neboť o tomto nároku již bylo rozhodnuto v dědickém řízení (§44 odst. 3 tr. ř.). Navíc stěžovatel podal občanskoprávní žalobu na určení neexistence této pohledávky ve smyslu §175y odst. 2 o. s. ř. Pokud orgány činné v trestním řízení nerespektovaly skutečnost, že o nároku bylo již v dědickém řízení rozhodnuto, ani skutečnost, že bylo zahájeno sporné řízení ohledně (ne)existence této pohledávky, a namísto toho stěžovatele uznaly vinným z trestného činu zpronevěry, porušily zásadu ne bis in idem.
9. Stěžovatel v rámci jeho trestní věci brojil rovněž proti závěru státního zástupce v obžalobě i závěru Obvodního soudu pro Prahu 5 v napadeném rozsudku, dle kterých zůstavitel Jaroslav Pomezný, jenž byl současně jeho přítelem, byl poškozeným, a stěžovatel měl tedy vůči němu (a poté vůči dědicům) dluh ve výši 1 536 400 Kč. Kontroval tím, že bez projevu vůle Jaroslava Pomezného nemohou po jeho smrti tyto orgány činné v trestním řízení dovozovat, že by se sám považoval za poškozeného (nemohou "suplovat jeho vůli"); zůstavitel za života "nikde a nikomu písemně, ani ústně nesdělil", že by měl pohledávku vůči stěžovateli. Závěry orgánů veřejné moci jsou v tomto směru v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem, neboť stěžovatel měl se zůstavitelem smluvní ujednání, podle jehož obsahu zůstavitel vůči stěžovateli pohledávku neměl. Obvodní soud pro Prahu 5 měl respektovat soukromoprávní ujednání stran; trestním postihem nelze nahrazovat instituty jiných právních odvětví k ochraně majetkových práv a zájmů. V trestní věci byla minimálně pochybnost o vině stěžovatele, proto mělo být postupováno v duchu zásady in dubio pro reo.
10. Návazně stěžovatel k trestní věci konstatoval, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, avšak k jeho dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a dané vyjádření mu nebylo (v rozporu s §265h odst. 2 tr. ř. prvostupňovým soudem) zasláno na vědomí, proto nemohl být dále aktivní a dovolací soud v důsledku toho rozhodl bez ústního jednání. Stěžovatel má za to, že tím mu bylo zabráněno zúčastnit se jednání a byla mu odepřena možnost vyjádřit se ke všem důkazům v trestní věci. Z důvodu nemožnosti zúčastnit se ústního jednání tedy stěžovatel nemohl poukázat na další důkazy. Stěžovatel k tomu doplnil, že v dané trestní věci podal návrh na povolení obnovy řízení a poté stížnost, které však byly zamítnuty; tím byl stěžovatel zbaven opravné instance.
11. Ve vztahu ke svému občanskoprávnímu řízení (srov. bod 4.) stěžovatel namítl, že krajský soud konstatoval překážku věci rozhodnuté, avšak ta nastala v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení ve věci sp. zn. 2 T 182/2012, které mu odepřely soudní ochranu a nerespektovaly právo stěžovatele domáhat se svého práva proti vedlejším účastníkům prostřednictvím ustanovení §175y odst. 2 o. s. ř. Krajský soud měl podle stěžovatele dostát zde citovanému zákonnému ustanovení a o žalobě rozhodnout meritorně. Navíc podle stěžovatele okresní i krajský soud byly vázány odvolacím dědickým usnesením ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř. Rozsudek krajského soudu je podle stěžovatele také nedostatečně odůvodněn (§157 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že se nezabýval tím, že "věc z dědického řízení nemůže na trestnou hladinu"; dovolací soud podle stěžovatele "mohl posoudit nejméně překážku res iudicata, resp. umožnit dovolateli ústní jednání", neboť "věcí je extrémně závažná a nestandardní duální kauza". Stěžovatel hájil svůj procesní postup v dovolacím řízení tím, že se řídil právními předpisy ve znění do 31. 12. 2012 z důvodu znění čl. 40 odst. 6 Listiny, podle kterého se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Ani odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel nepovažoval za souladné s §157 odst. 2 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti a opodstatněnost ústavní stížnosti
12. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je přitom právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
13. Ve vztahu k části ústavní stížnosti, ve které stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 3. 2013 č. j. 2 T 182/2012-822, je však ústavní stížnost nepřípustná, proto bylo třeba ji odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti požadoval zrušit toliko tento prvostupňový trestní rozsudek, avšak v jeho trestní věci bylo poté vydáno i odvolací rozhodnutí a následně i rozhodnutí Nejvyššího soudu, která však stěžovatel současně zrušit nepožadoval; stěžovatelem navržený postup by byl v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci i v rozporu se zásadou právní jistoty. Ústavní soud se tedy námitkami stěžovatele týkajícími se trestního řízení zabývat nemohl. I kdyby však stěžovatel doplnil petit ústavní stížnosti a požadoval zrušit i odvolací rozhodnutí a usnesení Nejvyššího soudu v jeho trestní věci, nemohl by se Ústavní soud jeho námitkami zabývat věcně, neboť ústavní stížnost by byla v takovém případě vyhodnocena jako opožděná (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a bylo by třeba ji odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
14. Ústavní soud se nemohl dále zabývat věcně ani námitkami stěžovatele souvisejícími s dědickým řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 D 1416/2008-128; stěžovatel se konkrétně podivoval nad tím, že mu nebylo doručeno odvolací dědické usnesení a namítal, že v případě jeho doručení by mohl včas reagovat zahájením sporného řízení (což by dle něj zabránilo zahájení trestního řízení). Stěžovatel však nebyl účastníkem dědického řízení [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; v petitu ústavní stížnosti navíc ani odvolací dědické usnesení nenapadl. Nadto i ve vztahu k dědickému řízení by bylo třeba konstatovat, že nyní podanou ústavní stížnost by Ústavní soud nemohl, s ohledem na zde uvedené v bodu 2., 4. a 6., označit ani za včasnou (§72 odst. 3 a 5 zákona o Ústavním soudu).
15. Jako včasné, avšak zjevně neopodstatněné, shledal Ústavní soud námitky stěžovatele proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. 33 Cdo 4281/2015. Ústavní stížnost proto v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vůči stěžejnímu závěru dovolacího soudu, dle kterého stěžovatel v dovolání nijak nevymezil důvod přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., stěžovatel ani ničeho v ústavní stížnosti nenamítl, resp. poukázal v této souvislosti pouze na princip zákazu retroaktivity a otázku časové působnosti v rámci trestního práva hmotného, což je argumentace zjevně mimoběžná. Současně z vyžádaného občanskoprávního spisu sp. zn. 13 C 73/2014 Ústavní soud ověřil, že ve svém dovolání stěžovatel skutečně žádný z důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. ve lhůtě pro podání dovolání nevymezil. Pokud tedy stěžovatel nenaplnil ani základní zákonné podmínky kladené na dovolání, nelze poté v rámci řízení před Ústavním soudem přisvědčit ani jeho námitkám, že měl Nejvyšší soud provést přezkum ve věci. V usnesení Nejvyššího soudu připomenuté požadavky na dovolání přitom plynou přímo ze zákona a pro případ interpretačních nejasností ustanovení §241a o. s. ř. existovala již v době podání stěžovatelova dovolání dostatečně návodná judikatura, díky které stěžovatel mohl podat dovolání bez vad.
16. Návazně na tyto závěry pak bylo třeba stěžovatelovu část ústavní stížnosti směřující proti rozsudku krajského soudu ze dne 21. 4. 2015 č. j. 69 Co 69/2015-211 považovat za nepřípustnou ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V případě, kdy stěžovatel sice podal dovolání, avšak s vadami tak, že je z tohoto důvodu nemohl Nejvyšší soud projednat, nevyčerpal stěžovatel řádně všechny zákonem připuštěné procesní prostředky k ochraně jeho práv, které mohl, a současně které bylo nutno před podáním ústavní stížnosti, v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, využít (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval tak, že ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu