ECLI:CZ:US:2016:3.US.3832.15.1
sp. zn. III. ÚS 3832/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti JUDr. Michaela Bartončíka, Ph.D., zastoupeného Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem, sídlem Koliště 55, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. října 2015 č. j. 238 C 76/2014-33, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Statutárního města Brna, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Dne 29. 12. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku městského soudu, neboť má za to, že jím byl porušen princip vázanosti státní moci zákonem, stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z napadeného rozsudku přitom vyplývá, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit statutárnímu městu Brno jako žalobci částku 400 Kč s příslušenstvím, a dále byl stěžovatel zavázán zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 1 000 Kč. Předmětem soudního řízení přitom byl tvrzený nárok žalobce na zaplacení částky 400 Kč jako ceny za montáž a demontáž technického prostředku k zabránění odjezdu motorového vozidla (tzv. botičky), kterou žalobce umístil na vozidlo stěžovatele. Vozidlo stěžovatele bylo totiž zaparkováno na úseku, o němž žalobce tvrdil, že jej lze užít ke stání vozidla jen po zaplacení ceny za parkování, což stěžovatel neučinil.
3. Stěžovatel se žalobě bránil tvrzením, že na vozidlo, přes skutečnost, že v daném místě spáchal přestupek nezaplacením ceny za parkování, za což také uhradil pokutu, nebylo možné umístit tzv. botičku, neboť tuto lze umístit na vozidlo jen za splnění podmínek podle §17a odst. 1 písm. a) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obecní policii"), když podle tohoto ustanovení lze tzv. botičku na vozidlo umístit pouze v případě, že vozidlo bylo ponecháno na místě, kde je zakázáno stání nebo zastavení vozidla. Ze systematického výkladu §17a odst. 1 písm. a) zákona o obecní policii ale městský soud dovodil, že toto zákonné ustanovení se nevztahuje jen na případy, kde je umístěna tzv. zákazová značka. V právě projednávaném případě přitom na místě, kde bylo zaparkováno stěžovatelovo vozidlo, bylo povoleno parkovat jen za předpokladu, že byla uhrazena cena za parkování. Logickým doplňkem takového pravidla podle soudu je, že na daném místě je tedy zakázáno parkování, pokud není uhrazena cena za parkování. Jelikož vozidlo stěžovatele bylo ponecháno na místě, kde je zakázáno stání nebo zastavení vozidla bez splnění podmínky zaplacení, byl strážník obecní policie oprávněn podle citovaného zákonného ustanovení použít tzv. botičku k zabránění odjezdu stěžovatelova vozidla.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel považuje výklad přijatý městským soudem za absurdní, neboť na daném místě nebyla umístěna zákazová značka, místo bylo opatřeno toliko značkou informační, proto nebylo možné na vozidlo stěžovatele tzv. botičku umístit. Stěžovatel v dané věci v žádném případě nijak nehodlá aprobovat své jednání, při kterém nezaplatil cenu za parkování, ovšem podle jeho názoru není možné, aby mu za porušení dané povinnosti byla uložena dvojí sankce, totiž pokuta, kterou zaplatil, a dále poplatek za montáž a demontáž zmíněné tzv. botičky. Dospěl-li městský soud podle stěžovatele k názoru opačnému (podle něj nesprávnému), měl tento svůj názor alespoň řádně vysvětlit v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Ani této povinnosti však soud podle stěžovatele nedostál.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Ústavní soud vyhodnotil obsah ústavní stížnosti, prostudoval napadené rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Předmětem sporu je částka ve výši 400 Kč, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [srov. např. usnesení ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)] dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Podle této judikatury Ústavního soudu je v případě bagatelních částek evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Opodstatněnost ústavní stížnosti v bagatelní věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. usnesení ze dne 2. prosince 2008 sp. zn. IV. ÚS 1373/07). Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí městského soudu obsahuje odůvodnění, které nevykazuje žádné nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se Ústavní soud věcí meritorně zabýval, zjištěný skutkový stav lze z předložených důkazů dovodit. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím k výše uvedenému není dán.
9. Jen na okraj Ústavní soud konstatuje, že výklad přijatý městským soudem je zcela v souladu též s publikovanými názory (srov. VETEŠNÍK, Pavel - JEMELKA, Luboš. Zákon o obecní policii. 1. vydání. Nakladatelství C. H. Beck, 2009, str. 191 a násl.), vycházejícími z toho, že zákaz stání nebo zastavení může být stanoven nejen značkou "Parkoviště" (informační značky provozní značka IP 11a až 11g), ale také dopravní značkou "Pěší zóna" (IP 27a) atp.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovateli ústavním pořádkem.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu