ECLI:CZ:US:2016:3.US.3848.16.1
sp. zn. III. ÚS 3848/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Mgr. Rostislava Konečného, zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem, sídlem Štefánikova 14, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2016 č. j. 20 Cdo 1215/2016-138 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. října 2015 č. j. 12 Co 22/2015-91, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Kamila Konečného, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jak činností Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), tak i činností Nejvyššího soudu došlo k porušení jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jemuž odpovídá právo na pokojné užívání majetku zaručené v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a dále k prolomení jeho práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces, podle článku 36 odst. 1 Listiny, ale i podle článku 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že v exekuční věci vedené k vymožení pohledávky oprávněného (vedlejšího účastníka) ve výši 88 000 Kč, představující dlužné výživné za dobu od 1. 2. 2012 do 30. 11. 2013, navrhl stěžovatel zastavení exekuce, protože podle jeho názoru oprávněnému na výživném nic nedluží. Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 31. 7. 2014 č. j. 46 EXE 173/2014-60 jeho návrh zamítl, protože neshledal existenci žádného zákonného důvodu, pro který by mu bylo možno vyhovět. Připomenul existenci vykonatelného exekučního titulu, kterým je soud vázán, a pokud stěžovatel namítá, že za určité období neměl vedlejší účastník na výživné nárok, je na něm, aby se domáhal zrušení vyživovací povinnosti za tuto dobu návrhem u soudu.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě krajský soud usnesením ze dne 29. 10. 2015 č. j. 12 Co 22/2015-91 potvrdil jako věcně správné usnesení prvostupňového soudu v jeho části ohledně dlužného výživného za dobu od 1. 7. 2012 do 14. 11. 2013 ve výši 68 000 Kč (výrok I.) a v zůstávající části ohledně dlužného výživného za dobu od 1. 2. 2012 do 31. 6. 2012 ve výši 20 000 Kč ho zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.), a to z důvodu vadného provedení důkazů. Krajský soud mj. uvedl, že jakákoliv změna poměrů spočívající v ukončení studia vedlejšího účastníka a v jeho výdělečné činnosti i jakékoliv změny v osobních či finančních poměrech na straně stěžovatele nemohou najít odraz v exekučním řízení do doby, než budou projednány a pravomocně rozhodnuty v řízení nalézacím; stěžovatel tuto žalobu ani nepodal, natož aby o ní bylo pravomocně rozhodnuto. Dokazování stran poměrů vedlejšího účastníka tak nemá prostor v exekučním řízení, ale výhradně v řízení o žalobě na snížení výživného či na zrušení vyživovací povinnosti.
4. Výrok I. usnesení krajského soudu napadl povinný dovoláním, v němž vytýkal nesprávné právní posouzení věci v rovině hmotného i procesního práva. Tvrdil, že v dané věci je vymáhán dluh na výživném za období, kdy již vyživovací povinnost zanikla, neboť vedlejší účastník po část dotčeného období měl příjmy ze závislé činnosti. Nesouhlasil s (formalistickým) závěrem krajského soudu, že vyživovací povinnost trvá, nebyla-li podána žaloba o určení neexistence vyživovací povinnosti, a že za dané situace je pro exekuční soud obsah exekučního titulu závazný. Exekuční soud měl dle stěžovatele zjišťovat, zda a v jakém rozsahu vyživovací povinnost trvá, zda není požadované výživné v rozporu s dobrými mravy pro lhostejné chování oprávněného syna, a případně exekuci zastavit. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 8. 2016 č. j. 20 Cdo 1215/2016-138 dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť závěr krajského soudu, že jakákoliv změna v osobních či finančních poměrech stěžovatele a vedlejšího účastníka musí být nejprve projednána a pravomocně rozhodnuta v řízení nalézacím, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Zdůraznil, že podle konstantní judikaturní praxe v řízení o výkon rozhodnutí soud nezjišťuje, zda nedošlo ke změně okolností rozhodných pro výši a trvání dávek nebo splátek, a že obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet; nebyl-li exekuční titul změněn, nepozbyl vykonatelnosti a nepřestal být způsobilým exekučním titulem.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal průběh exekučního řízení (část I.), vymezil podstatu sporu s vedlejším účastníkem (jako otázku, zda vedlejší účastník je oprávněn domáhat se formou výkonu rozhodnutí - exekucí svého nároku na výživné za období, kdy již nebyl nezletilý a soustavně se nepřipravoval na své budoucí povolání, resp. své životní potřeby uspokojoval závislou činností), parafrázoval závěr Nejvyššího soudu (část II.) a polemizoval s ním (část III.). Závěry Nejvyššího soudu, stejně jako jeho výklad blíže nekonkretizované právní normy, považuje za rozporné s principy spravedlnosti, jako projev přepjatého formalismu. V postupu Nejvyššího soudu spatřuje denegatio iustitiae. Uvádí, že jeho tvrzení o skutečnostech způsobujících zánik vyživovací povinnosti byla prokázána v řízení vedeném o zvýšení výživného, v němž vedlejší účastník po prvním jednání vzal žalobu zpět. Na podporu své argumentace stěžovatel odkázal pouze v obecné rovině na opakované názory Ústavního soudu ohledně stanovování výživného pro zletilé děti. V závěru se dovolával argumentace z nálezu sp. zn. II. ÚS 2230/16, podle něhož lze hodnotit za nepřiměřeně formalistický takový postup obecných soudů, který ani v nejmenším nepřipouští, že by ve vykonávacím řízení nemohla být výjimečně zkoumána opodstatněnost hmotněprávního nároku, jehož vymožení (splnění) se vykonávacím řízením sleduje.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná vůči usnesení Nejvyššího soudu a výroku I. usnesení krajského soudu též proto, že stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Stěžovatel ústavní stížností napadl usnesení krajského soudu, které obsahuje dva výroky, přičemž druhým výrokem zrušil krajský soud část usnesení okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (bod 3.). Je tedy evidentní, že řízení v této záležitosti dále pokračuje a stěžovatel má k dispozici zákonné prostředky, kterými by mohl napadnout případné pro něj nepříznivé rozhodnutí. Z tohoto důvodu jde v této části o ústavní stížnosti nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a po zjištění, že ve stěžovatelově věci nedošlo k tvrzenému zásahu do jeho práva vlastnit majetek ani do práva na soudní ochranu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti exekuci zahájené na základě pravomocného a vykonatelného exekučního titulu, kterým je rozsudek okresního soudu ze dne 31. 8. 2009 č. j. 0 Nc 351/2008-29 ukládající mu povinnost platit na výživném vedlejšímu účastníkovi částku 4 000 Kč měsíčně. Sám stěžovatel uvedl, že toto rozhodnutí nebylo zrušeno či změněno (část I. ústavní stížnosti). Všechny tři obecné soudy stěžovateli připomenuly notorietu spočívající v principu, že jakékoliv změny v poměrech na straně povinného nemohou najít odraz v exekučním řízení do doby, než budou projednány a pravomocně rozhodnuty v nalézacím řízení. Okresní soud ho již v úvodní fázi řízení poučil, že pokud namítá, že za určité období neměl vedlejší účastník na výživné nárok, je na něm, aby se domáhal zrušení vyživovací povinnosti za tuto dobu návrhem u soudu (s odkazem na §163 odst. 1 občanského soudního řádu); tudíž teprve tehdy, pokud by došlo ke zrušení nebo změně exekučního titulu, mohlo by to být důvodem pro zastavení exekuce. Je proto na stěžovateli, aby využil faktu, že rozsudek okresního soudu o výživném byl vydán cum clausula rebus sic stantibus, a volil takové právní prostředky, kterými mohl (pokud by se jeho tvrzení ukázala pravdivými) exekučnímu řízení předejít, ev. dosáhnout zastavení již zahájené exekuce. Právě v této možnosti spočívá odlišnost právního postavení stěžovatele od postavení povinných z jiných exekučních titulů, tudíž jeho odkaz na závěr nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2230/16 není případný. Na druhé straně, pokud krajský soud zrušil část usnesení okresního soudu, učinil tak z důvodu, že stěžovatelem vznesené námitky mohly způsobit zánik povinnosti stěžovatele platit výživné za určité období jejím splněním (viz str. 3 druhý odstavec usnesení krajského soudu).
11. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl zčásti jako návrh nepřípustný a ve zbývající části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu