ECLI:CZ:US:2016:3.US.3888.16.1
sp. zn. III. ÚS 3888/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky H. M., zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem, sídlem Žižkovo nám. 2, Bruntál, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. srpna 2016 č. j. 13 Co 436/2016-282, a usnesení Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově ze dne 24. června 2016 č. j. 25 P 5/2016-252, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově, jako účastníků řízení, a D. T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 23. 11. 2016 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených dvou usnesení soudů, a to z důvodu porušení preambule a čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte, dále čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a §870 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník").
2. Ze stěžovatelčiných tvrzení a jí předložených kopií napadených usnesení soudů vyplývá, že nezletilí synové L. a J. byli po rozvodu stěžovatelky s vedlejším účastníkem svěřeni rozsudkem soudu ze dne 12. 6. 2012 do péče stěžovatelky (matky), a vedlejšímu účastníku (otci) bylo uloženo přispívat na výživné obou nezletilých. Vedlejší účastník podal v červenci 2015 návrh na snížení výživného a na úpravu styku s oběma nezletilými. Dne 17. 6. 2016 podal vedlejší účastník návrh na předběžné opatření, kterým by byl upraven jeho styk s nezletilými na každý druhý a čtvrtý víkend v měsíci. Stěžovatelka poté podala návrh na předběžné opatření spočívající v zákazu styku vedlejšího účastníka s nezletilými. Okresní soud v Bruntále - pobočka Krnov (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 24. 6. 2016 č. j. 25 P 5/2016-252 nařídil předběžné opatření, kterým upravil styk vedlejšího účastníka s nezletilými vždy na dobu tří hodin ve dnech 23. 7. 2016, 6. 8. 2016 a 20. 8. 2016, a dále od září 2016 každý první a třetí víkend v měsíci vždy od pátku 14.00 hod. do neděle 17.00 hod. Současně zamítl návrh stěžovatelky na předběžný zákaz styku vedlejšího účastníka s nezletilými.
3. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 19. 8. 2016 č. j. 13 Co 436/2016-282 tak, že prvostupňové usnesení změnil, a nařídil předběžné opatření, kterým upravil styk vedlejšího účastníka s nezletilými v každém lichém kalendářním týdnu vždy v sobotu od 10.00 do 18.00 hod.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že vedlejší účastník nevykonává řádně svou rodičovskou odpovědnost, neboť má dluh na výživném na nezletilé ve výši 55 000 Kč, přičemž se úmyslně vyhýbá zákonné vyživovací povinnosti (poukázala na jeho odsouzení trestním příkazem ze dne 30. 9. 2013 pro zanedbání povinné výživy od dubna do srpna 2013, a dále na jeho další odsouzení rozsudkem pro úmyslné vyhýbání se plnění zákonné povinnosti vyživovat nezletilé za dobu od září 2013 do srpna 2015). Podle stěžovatelky soudy tuto trestnou činnost vedlejšího účastníka bagatelizovaly. Stěžovatelka má za to, že neplněním vyživovací povinnosti je splněna první ze zákonných podmínek pro omezení rodičovské odpovědnosti vedlejšího účastníka podle §870 občanského zákoníku. Stěžovatelka považuje za splněnou i druhou zákonnou podmínku, neboť je v zájmu nezletilých omezit rodičovskou odpovědnost vedlejšího účastníka k nim. Přiložila k ústavní stížnosti e-mailovou korespondenci mezi ní a vedlejším účastníkem za účelem prokázání motivace vedlejšího účastníka stýkat se s nezletilými, a sice přimět stěžovatelku k tomu, aby ustoupila od vymáhání dlužného výživného na nezletilé.
5. Proti usnesení krajského soudu stěžovatelka namítla, že není pravdou, že by zde byla vytvořena (nově) za účasti orgánu sociálně-právní ochrany dětí dohoda rodičů o styku vedlejšího účastníka s nezletilými, kterou poté stěžovatelka přestala akceptovat. Stěžovatelka naopak tvrdí, že vedlejší účastník sám začal určovat pracovnici orgánu sociálně-právní ochrany dětí, kdy se s nezletilými bude stýkat. Podle stěžovatelky neobstojí ani závěr krajského soudu, že svá tvrzení nedoložila, neboť zmíněnou e-mailovou korespondenci soudům předložila. Stěžovatelka dále uvedla, že není pravdou, že by nebylo možno vzdát se práva na výživné. Tvrdila, že vedlejší účastník na ní může vynutit svým postupem ve vztahu k nezletilým a styku s nimi vydání potvrzení, že dlužné výživné uhradil, aniž by se tak však reálně stalo. Stěžovatelka poukázala (i s ohledem na uvedenou e-mailovou korespondenci a na jedno exekuční usnesení) na hrubě urážlivé chování vedlejšího účastníka vůči ní i exekučnímu soudu.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána usnesení napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny ústavně zaručená základní práva a svobody.
8. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci.
9. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, resp. posouzení, zda konkrétní nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole. Ústavní soud neposuzuje podmínky pro nařízení předběžného opatření, neboť to je zásadně věcí soudů, poněvadž závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu. Je třeba podotknout, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 975/13, ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1227/13, ze dne 18. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 937/13 nebo ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 3512/14).
10. Vycházeje z těchto úvah Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu krajského soudu při vydání napadeného usnesení.
11. Krajský soud byl ve věci příslušný a jeho rozhodnutí o nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad; stěžovatelka žádnou z těchto skutečností v ústavní stížnosti ani nezpochybňuje. Postup krajského soudu nebyl svévolný, naopak přehledně uvedl konkrétní důvody jím stanoveného předběžného opatření. Podstatou v dané věci byly protichůdné návrhy předběžného opatření ze strany každého z rodičů ohledně styku vedlejšího účastníka s nezletilými, resp. zjevný rozpor rodičů ohledně daného styku. Krajský soud rozhodl rozsahem styku odlišně od soudu okresního, avšak učinil tak při zohlednění dosavadního jen občasného "adaptačního" styku vedlejšího účastníka s nezletilými (na tento sporadický styk, realizovaný navíc až v poslední době, poukazovala i sama stěžovatelka), a rovněž při zohlednění charakteru institutu předběžného opatření.
12. Krajský soud ve svém usnesení poukázal na již započatou adaptaci nezletilých na vedlejšího účastníka a obecně nenahraditelný vztah otce s jeho dětmi. Oproti uvedenému hodnotil tvrzení stěžovatelky a to, zda a jak byla její tvrzení osvědčena, příp. zda a jak byla podstatná pro dané rozhodnutí. Krajský soud nezpochybňoval (s ohledem na obsah doložené e-mailové korespondence) neuctivé a vulgární vyjadřování vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce, avšak nepovažoval zjevně za osvědčené tvrzení stěžovatelky, že by vedlejší účastník v tomto směru naváděl vůči ní i oba nezletilé. Krajský soud (obdobně jako před ním i okresní soud) dále neshledal za osvědčené ani tvrzení stěžovatelky, podle kterého jedinou motivací vedlejšího účastníka stýkat se nyní s nezletilými jsou ústupky stěžovatelky ohledně dlužného výživného na nezletilé (tj. souvislost s trestním a exekučním řízením). Stěžovatelka právě s tímto závěrem ve své ústavní stížnosti nesouhlasí. Ústavní soud však k tomu uvádí, že hodnocení podkladů rozhodnutí - předložených listin (zde elektronické korespondence), náleží okresnímu a krajskému soudu, nikoliv soudu Ústavnímu. Soudy nemají v případě návrhů na předběžné opatření, o kterých je rozhodováno ve velmi krátkých lhůtách, možnost provádět rozsáhlejší dokazování, a naopak mohou vycházet toliko z tvrzení a podkladů, které časově mohou mít a mají v dané fázi při rozhodování k dispozici. Ústavní soud přitom neshledal, že by daný závěr okresního a krajského soudu byl svévolný, resp. extrémně rozporný s předloženou (celou) e-mailovou korespondencí, jinými slovy, že by z těchto podkladů jednoznačně soudům vyplýval a byl tak osvědčen opak, jak tvrdí stěžovatelka.
13. Dále je nutno uvést, že krajský soud se nevyjadřoval k otázce vzdání se práva na výživné. Krajský soud naopak poukázal na potřebu odlišovat vyživovací povinnost předků a potomků od práva a povinnosti udržování osobního styku rodiče s dítětem (§858, §859, §910 občanského zákoníku), a to za současného vyslovení závěru, že styk vedlejšího účastníka s nezletilými nemůže zakázat jen z důvodu existence výše uvedeného dluhu vedlejšího účastníka na výživném na nezletilé. Je třeba podotknout, že v daném případě nešlo o řízení o omezení rodičovské odpovědnosti vedlejšího účastníka.
14. Jakkoliv Ústavní soud vnímá složitost stěžovatelčiny rodinné situace a apeluje zde i ve smyslu zlepšení komunikace mezi oběma rodiči, a to zejména v zájmu jejich nezletilých synů, odmítl (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) na základě výše uvedeného ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal, že by námitky stěžovatelky svědčily o porušení jejích ústavně zaručených práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu