ECLI:CZ:US:2016:3.US.3908.16.1
sp. zn. III. ÚS 3908/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti obchodní společnosti CRYSTAL M.M.O., s. r. o., sídlem Doublebská 1046/8, Praha 4, zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, sídlem Sokolská 295, Česká Lípa, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 11. ledna 2016 č. j. 36 Co 291/2015-66 a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 6. května 2015 č. j. 26 C 15/2014-52, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a za účasti obchodní společnosti BAKU CRYSTAL s. r. o., sídlem Mařanova 336, Liberec, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Shora označeným rozsudkem zamítl Okresní soud v Liberci stěžovatelčinu žalobu, jíž se na vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 113 994 Kč s příslušenstvím, a to z důvodu neuhrazené faktury za zboží, jež mělo být stěžovatelkou vedlejší účastnici dodáno, a to proto, že se dle soudu stěžovatelce nepodařilo prokázat její žalobní tvrzení o dodání zboží. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 10. 2016 č. j. 23 Cdo 1530/2016-79.
3. Odůvodnění napadených rozsudků považuje stěžovatelka za vnitřně rozporná, nelogická a neúplná; napadené rozsudky jsou tak dle mínění stěžovatelky nepřezkoumatelné.
4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tedy se v prvé řadě musí zabývat otázkou, zda je ústavní stížnost podána včas, resp. zda je přípustná. V projednávaném případě k takovému závěru z dále uvedených důvodů nedospěl.
5. Z hlediska posouzení včasnosti (resp. přípustnosti) ústavní stížnosti, již - implicite - stěžovatelka odvíjí od doručení nenapadeného usnesení Nejvyššího soudu, je totiž podstatná otázka, zda Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v účinném znění).
6. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1530/2016 je však zřejmé, že důvodem odmítnutí dovolání nebylo uvážení Nejvyššího soudu, nýbrž skutečnost, že stěžovatelka v tomto mimořádném opravném prostředku neuvedla žádný konkrétní důvod přípustnosti dovolání, jejž by bylo možno podřadit pod jeden ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání předvídaných ustanovením §237 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, respektive nevymezila "žádnou právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit".
7. Závěrům dovolacího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti vůbec neoponuje, s čímž ostatně koresponduje i skutečnost, že rozhodnutí Nejvyššího soudu - přestože by případně měla - ústavní stížností (jejím petitem) nenapadá.
8. V předchozích dvou bodech předestřené skutečnosti přitom mají nevyhnutelné procesní důsledky právě do posouzení včasnosti, resp. přípustnosti ústavní stížnosti. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto z důvodů nezávisejících na úvaze Nejvyššího soudu, je třeba ústavní stížnost hodnotit jako věcně neprojednatelnou.
9. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí - řádné - podání dovolání (srov. ustanovení §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno.
10. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost směřující proti předchozím rozhodnutím soudů první a druhé instance považovat za přípustnou.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný; o tom rozhoduje soudce zpravodaj, jenž tak učinil ve výroku tohoto usnesení.
12. Pro úplnost je namístě zdůraznit, že soudce zpravodaj v projednávané věci přihlédl k závěrům rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice (stížnost č. 57567/00); přestože stěžovatelka kopii citovaného usnesení Nejvyššího soudu přiložila k ústavní stížnosti, je z obsahu ústavní stížnosti zjevné, že proti tomuto rozhodnutí dovolacího soudu nebrojí.
13. Nadto, i kdyby stěžovatelka měla vskutku v úmyslu usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností napadnout, neměla by tato skutečnost žádný vliv na to, že by i v takovém případě musela být její ústavní stížnost z výše uvedených důvodů rovněž odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
JUDr. Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj