ECLI:CZ:US:2016:3.US.3957.16.1
sp. zn. III. ÚS 3957/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Renaty Bittnerové, zastoupené JUDr. Zuzanou Kudynovou, advokátkou, sídlem Na Příkopech 64, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016 č. j. 22 Cdo 1922/2016-312, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. prosince 2015 č. j. 20 Co 330/2014-272 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2015 č. j. 22 Cdo 1671/2015-255, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Romana Vlačihy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jeho rozsudku, jakož i rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), s tvrzením, že jejím právům nebyla poskytnuta ochrana a byl tak porušen čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 95 odst. 1 Ústavy a především čl. 11 Listiny.
2. Z podkladů předložených stěžovatelkou Ústavní soud zjistil, že u Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") probíhalo pod sp. zn. 10 C 31/2011 řízení o vypořádání společného jmění stěžovatelky a vedlejšího účastníka zaniknuvší rozvodem jejich manželství. Rozsudkem ze dne 5. 5. 2014 č. j. 10 C 31/2011-198 okresní soud společné jmění vypořádal a kromě jiného přikázal do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka pozemek parc. č. 2157/3, jehož součástí je stavba garáže (pozemek s garáží považoval za součást společného jmění), a uložil stěžovatelce zaplatit na vypořádací podíl určenou částku ve stanovené pariční lhůtě.
3. Vedlejší účastník podal proti rozsudku okresního soudu odvolání, na jehož základě krajský soud rozsudkem ze dne 7. 10. 2014 č. j. 20 Co 330/2014-227 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze zjištění, že kupní smlouvu na pozemek a garáž uzavřel sám vedlejší účastník, neprokázal však, že kupní cenu zaplatil ze svých výlučných prostředků. Následné darovací smlouvy, kterými daroval garáž a pozemek své matce, považoval za relativně neplatné právní úkony, jejichž neplatnosti se stěžovatelka (v rámci žaloby) dovolala, tudíž tyto nemovitosti patří do společného jmění.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal vedlejší účastník dovolání, které Nejvyšší soud shledal přípustným pro řešení otázky uplatnění relativní neplatnosti právního úkonu, kterým manžel nakládal s majetkem nad rámec obvyklé správy (uzavřel kupní smlouvu s třetí osobou). Rozsudkem ze dne 8. 9. 2015 č. j. 22 Cdo 1671/2015-255 zrušil rozsudek krajského soudu, protože dovolání bylo i důvodným. V odůvodnění rozsudku objasnil (s odkazy na svoje předchozí judikaturní závěry) podmínky nastoupení účinků tzv. relativní neplatnosti a uzavřel, že pokud bylo v řízení prokázáno, že stěžovatelka se dovolala relativní neplatnosti darovacích smluv jen vůči vedlejšímu účastníkovi, nikoli však vůči obdarované, pak je závěr krajského soudu o jejich neplatnosti v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a tudíž nesprávný.
5. V další fázi řízení krajský soud rozsudkem ze dne 15. 12. 2015 č. j. 20 Co 330/2014-272 změnil rozsudek okresního soudu tak, že zamítl stěžovatelčin návrh na vypořádání společného jmění k předmětnému pozemku s garáží a nově stanovil výši vypořádacího podílu. Konstatoval, že stěžovatelka se dovolala relativní neplatnosti darovacích smluv jen vůči bývalému manželovi v žalobě o vypořádání.
6. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním namítajíc, že jejím právům nebyla poskytnuta ochrana, bylo jí odňato vlastnické právo na základě chování manžela, který jednal v rozporu se zákonem, tudíž by řešená otázka měla být posouzena jinak. Dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 9. 2016 č. j. 22 Cdo 1922/2016-312 odmítl pro nepřípustnost, protože se krajský soud při řešení otázky relativní neplatnosti právního úkonu neodchýlil od judikaturních závěrů i názorů odborné literatury. Poté se ještě věnoval další stěžovatelčině námitce, a to absolutní neplatnosti smluv pro rozpor s dobrými mravy.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka, po rekapitulaci průběhu řízení, konkretizuje svoji argumentaci o porušení základních práv (bod 1.), zejména jejího vlastnického práva. Zdůrazňuje, že pokud se jeden z manželů chová v rozporu se zásadou (blíže nespecifikovanou) vyjádřenou v občanském zákoníku tak, že převádí majetek v souvislosti s rozvodem manželství na své rodinné příslušníky, nemůže být takovémuto postupu poskytnuta právní ochrana za situace, kdy v rámci zákonného rámce o relativní neplatnosti právních úkonů stěžovatelka tuto námitku vznese. Navazuje přitom na svoji konstrukci uplatnění námitky relativní neplatnosti a předestírá závěr, že účinky dovolání se nastávají buď uplatněním žalobou, nebo námitkou proti uplatněnému právu v řízení před soudem, nebo mimosoudně, avšak podle ní jen v naposled uvedené situaci je třeba, aby uplatnění směřovalo vůči všem účastníkům právního úkonu, zatímco v prvém a druhém případě postačí uplatnění v soudním řízení. Na podporu svých tvrzení odkazuje na závěry z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 948/2006 a usnesení sp. zn. 22 Cdo 1671/2015.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
10. Ústavní soud provedl přezkum napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jejím základem je stěžovatelčin nesouhlas s konstrukcí druhé fáze tzv. relativní neplatnosti. Je notorietou, že tato sankce vadného právního jednání (přesněji jde o následek relativně neplatného právního jednání) je vázána na řádné uplatnění námitky neplatnosti jednání, neboť v první fázi se právní jednání považuje za platné (tj. vyvolalo právní následky spojené s ním právním řádem). Vznesení námitky relativní neplatnosti je jednostranným adresovaným právním jednáním, které může vyvolat právní následek jen tehdy, dojde-li do sféry jejího adresáta; tímto adresátem jsou ostatní účastníci právního jednání (popř. všichni jeho účastníci, je-li tato sankce zakotvena ve prospěch osoby, jež na právním jednání neparticipovala - typicky ustanovení §145 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., které bylo aplikováno ve stěžovatelčině věci). Z uvedeného pak vyplývá, že projev vůle oprávněné osoby musí dojít do sféry adresáta jak při mimosoudním uplatnění námitky, tak i při uplatnění námitky žalobou. Tyto závěry jsou respektovány relevantní judikaturou, a to i v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, kterého se stěžovatelka neprávem dovolává: "K tomu, aby nastaly účinky tzv. relativní neplatnosti, zákon - jak dovodila již ustálená judikatura soudů - nestanoví, že by se její dovolání muselo stát žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu (nároku) v řízení před soudem; postačuje tedy, aby oprávněná osoba uplatnila tzv. relativní neplatnost právního úkonu "mimosoudně". V obou případech účinky tzv. relativní neplatnosti nastávají jen tehdy, jestliže její uplatnění došlo druhému účastníku (ostatním účastníkům) právního úkonu, popřípadě - namítá-li neplatnost právního úkonu osoba, která nebyla jeho účastníkem - všem účastníkům právního úkonu, a to okamžikem, v němž projev vůle došel poslednímu z nich (srov. též například Zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství s uplatňováním ustanovení novelizovaných v roce 1982, uveřejněné pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985).". Pozn. V této podobě lze nalézt citaci i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015 č. j. 22 Cdo 1671/2015-255, tj. v kasačním rozsudku ve stěžovatelčině věci.
11. Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími obecných soudů, příp. jejich postupem, nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu