ECLI:CZ:US:2016:3.US.41.16.1
sp. zn. III. ÚS 41/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele E. D., zastoupeného Mgr. Radkem Hladinou, advokátem sídlem Revoluční 8, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2015 č. j. 13 To 405/2015-1153 a usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 20. května 2015 č. j. 2 T 204/2013-1027, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavnímu soudu doručenou dne 6. ledna 2016, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11, čl. 17 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovateli byla usnesením Okresního soudu Praha - východ (dále jen "okresní soud") ze dne 20. května 2015 č. j. 2 T 204/2013-1027 dle §66 trestního řádu uložena pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč, jelikož stěžovatel v hlavním líčení konaném dne 20. května 2015 při vyhlašování odsuzujícího rozsudku proti své osobě v jednací síni opakovaně tleskal a uváděl, že jde o proces z 50. let, tedy o proces nespravedlivý. Stěžovatel byl předsedou senátu poučen o povinnosti zachovat důstojnost soudního jednání, jakož i o možnosti uložení pořádkové pokuty v případě, že bude důstojnost jednání znova narušovat. Při odůvodňování rozsudku však stěžovatel do něj znovu vstupoval a uváděl, že jde o lži, ostudu a že se to nedá poslouchat. Stěžovatel byl tedy znovu poučen o povinnosti zachovávat důstojnost, jakož i o možnosti uložení pořádkové pokuty. Při vyjádření k opravnému prostředku stěžovatel uvedl, že by bylo dobré dát mu trest smrti a znovu tleskal. Předseda senátu tedy přikročil k uložení pořádkové pokuty. Toto usnesení napadl stěžovatel stížností, o níž Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v neveřejném zasedání rozhodl tak, že ji dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II. Námitky stěžovatele
3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že smyslem uložení pořádkové pokuty má být především její donucovací a výchovný účinek, přičemž nelze pominout také její represivní charakter. Stěžovatel dovozuje, že při ukládání pořádkové pokuty je třeba ctít základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čímž je zajištěno, aby oprávněnost uložené pořádkové pokuty byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným tribunálem, zřízeným zákonem. V této souvislosti stěžovatel rovněž zdůrazňuje, že uložení pořádkové pokuty je právem, nikoliv povinností předsedy senátu. Stěžovatel je toho názoru, že soud měl před uložením pořádkové pokuty vyzvat obhájkyni stěžovatele, aby jej přiměřeně poučila o jeho chování.
4. Stěžovatel dále uvádí, že porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že okresní ani krajský soud svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a z napadených rozhodnutí tak nevyplývají žádné podstatné okolnosti pro uložení pořádkové pokuty a stanovení její výše. Stěžovatel zejména namítá, že soud při ukládání pořádkové pokuty nezkoumal jeho majetkové poměry a že výše pokuty je pro něj a jeho rodinu likvidační, jelikož stěžovatel je bez zaměstnání a nadto pečuje o nezaopatřené dítě. S ohledem na zřejmý nepoměr mezi závažností jednání stěžovatele a výší pořádkové pokuty šlo o nepřiměřený zásah do vlastnického práva stěžovatele chráněného čl. 11 Listiny.
5. Stěžovatel namítá, že uložením pořádkové pokuty mu byla rovněž upřena svoboda projevu ve smyslu čl. 17 Listiny, neboť projevy stěžovatele nedosahovaly takové intenzity, aby bylo vůbec možno uvažovat o ohrožení důstojnosti soudního jednání či podlomení autority soudu. Stěžovatel uvádí, že vyhlašování odsuzujícího rozsudku pro něj bylo značně emotivním zážitkem, neboť je nevinný a odsuzující rozsudek byl v příkrém rozporu s provedeným dokazováním.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Vlastní posouzení věci
7. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zdůraznil charakter a funkci pořádkové pokuty, přičemž neopomněl zdůraznit, že uložení pořádkové pokuty je právem, nikoliv povinností, předsedy senátu. Ústavní soud v tomto bodě s argumentací stěžovatele souhlasí a neshledává žádné pochybení obecných soudů v této otázce. Okresní soud k uložení pokuty přistoupil až po opakovaném poučení stěžovatele o řádném chování v průběhu vyhlašování rozsudku soudu a zároveň byl poučen o možnosti uložení pořádkové pokuty. Stěžovatel však i přes tuto opakovanou výzvu ve svém jednání pokračoval a okresní soud byl tedy nucen přistoupit k citelnějšímu opatření, kterým bylo v dané věci uložení pořádkové pokuty dle §66 trestního řádu. Donucovací, výchovný, jakož i represivní účinek pořádkové pokuty je zde tedy zřejmý. Ústavnímu soudu stran této námitky nezbývá dle zjištěných okolností daného případu než konstatovat, že pořádková pokuta byla stěžovateli uložena v souladu se zákonem, přičemž byly zaručeny i garance zakotvené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
10. Stěžovatel namítá, že předseda senátu měl před uložením pořádkové pokuty ještě vyzvat obhájkyni stěžovatele, aby jej poučila o jeho povinnostech v průběhu soudního řízení. Ústavní soud konstatuje, že postup předsedy senátu okresního soudu byl plně v souladu se zákonem a postup, který navrhuje stěžovatel, by byl nadbytečný a měl by negativní vliv na plynulost vyhlašování rozsudku. Uložení pořádkové pokuty po opakovaném napomenutí je plně v souladu s výše uvedenými funkcemi pořádkové pokuty.
11. Pokud jde o namítanou absenci řádného odůvodnění napadených usnesení, Ústavní soud nemůže v tomto bodě argumentaci stěžovatele přisvědčit, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí jsou důvody, které okresní soud vedly k uložení pořádkové pokuty, jakož i důvody pro potvrzení usnesení okresního soudu krajským soudem, zcela zjevné. Tyto důvody jsou rekapitulovány v bodě 2 tohoto usnesení. Vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, kdy byl stěžovatel dvakrát poučen o možnosti uložení pořádkové pokuty, si musel být stěžovatel vědom toho, že mu hrozí reálná možnost uložení pořádkové pokuty, pokud nepřestane narušovat chod a důstojnost hlavního líčení. Pořádková pokuta činila v případě stěžovatele 5 000 Kč, což znamená, že okresní soud přikročil k uložení pořádkové pokuty na samé spodní hranici sazby, přičemž maximální sazba činí 50 000 Kč. Ústavní soud neshledává pořádkovou pokutu nepřiměřenou co do výše ani co do oprávněnosti využití tohoto opatření, neboť jak sám stěžovatel uvádí, jednou z funkcí pořádkové pokuty je i funkce represivní.
12. Stěžovatel taktéž namítá omezení svobody projevu v průběhu vyhlašování soudního rozhodnutí. Tuto námitku Ústavní soud považuje za nedůvodnou. Předseda senátu je dle §203 odst. 2 trestního řádu povinen dbát na to, aby byla zachována důstojnost a vážnost soudního jednání. Z hlediska svobody projevu je tedy hlavní líčení třeba kvalifikovat jako okolnost, která podmiňuje omezení svobody projevu jednotlivce v nutné míře (k možným omezením svobody projevu dle čl. 17 Listiny srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 1990/08, N 63/56 SbNU 711). Ostatně stěžovatel měl v průběhu samotného hlavního líčení, kterému byl přítomen, příležitost se k jeho průběhu vyjádřit.
13. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má oproti stěžovateli za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu