ECLI:CZ:US:2016:3.US.418.16.1
sp. zn. III. ÚS 418/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Zimy, zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem, sídlem Bratčice 137, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2015 č. j. 47 Co 26/2015-97, a výroku II. a III. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 20 C 8/2014-69, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Jindřicha Somberga, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") výrokem II. rozsudku ze dne 13. 11. 2014 č. j. 20 C 8/2014-69 zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se domáhal vůči vedlejšímu účastníku zaplacení částky 20 380 Kč s příslušenstvím; výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") výrokem I. rozsudku ze dne 27. 10. 2015 č. j. 47 Co 26/2015-97 tak, že prvostupňový výrok II. a III. potvrdil; výrokem II. pak krajský soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Z věci vyplývá, že společnost RIESSLOGISTIC, s. r. o., objednala u stěžovatele přepravu zboží, stěžovatel přepravu realizoval a uvedené společnosti fakturoval částku 25 200 Kč, avšak ta zaplatila jen 4 820 Kč. Zbývající pohledávku 20 380 Kč (s úroky) za provedenou přepravu stěžovatel požadoval na základě žaloby po vedlejším účastníkovi (bývalém a jediném jednateli uvedené společnosti), a to s argumentací, dle které vedlejší účastník porušil povinnost řádného vedení dané společnosti a způsobil společnosti škodu, proto se stal ze zákona ručitelem za předmětný dluh uvedené společnosti podle §134, §135, §194 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). Soudy však dospěly k závěru, že v řízení nebyl prokázán vznik škody společnosti, za kterou by vedlejší účastník měl (mohl) odpovídat, tedy nebyly prokázány všechny předpoklady vzniku primárního závazku mezi vedlejším účastníkem a společností. Z uvedeného důvodu nemohl proto ani vzniknout sekundární závazek ručitelský mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem (jako věřitelem uvedené společnosti).
II.
Argumentace stěžovatele
2. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku krajského soudu a výroků II. a III. rozsudku okresního soudu, a to z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále z důvodu, že soudy postupovaly libovolně v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny a porušily také princip vázanosti soudu zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
3. Stěžovatel uvedl, že třetí osoba poskytla uvedené společnosti celou finanční částku na zaplacení objednané přepravy zboží, avšak vedlejší účastník jako jednatel dané společnosti uhradil stěžovateli pouze 4 820 Kč, zatímco zbývající částku 20 380 Kč použil k úhradě jiných závazků této společnosti. Dále stěžovatel uvedl, že vedlejší účastník přivedl danou společnost do stavu platební neschopnosti, což bylo prokázáno tím, že jediná společnice společnosti (matka vedlejšího účastníka) převedla svůj obchodní podíl na nekontaktní a nedůvěryhodnou jinou osobu a ani uvedená společnost již není kontaktní; stěžovatel se tedy nemůže od června 2012 prokazatelně domoci uspokojení své pohledávky. Podle stěžovatele soudy nevyhověly jeho žalobě z toho důvodu, že neprokázal odpovědnost vedlejšího účastníka za škodu způsobenou společnosti, nevzaly však v úvahu, že dle §194 odst. 5 ve spojení s §135 odst. 2 obchodního zákoníku přechází důkazní břemeno ohledně naplnění péče řádného hospodáře na vedlejšího účastníka (bylo přitom "prokázaně minimálně sporné, zda svou funkci jednatele vykonával s péčí řádného hospodáře"). Vedlejší účastník neprokázal, že postupoval v pozici jednatele s péčí řádného hospodáře, v soudním řízení byl nečinný a k žádnému jednání se bez omluvy nedostavil. Nebylo pak v možnostech stěžovatele uvedené prokázat, neboť daná společnost je nekontaktní, a od 21. 6. 2012 neplnila ani svou povinnost podávat přiznání k dani z příjmů a nezakládala do sbírky listin obchodního rejstříku své účetní závěrky.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo rozhodnuto výroky napadenými v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum z hlediska stěžovatelem předestřených námitek a dospěl k závěru, že zde není důvod pro zásah Ústavního soudu do činnosti soudů.
7. Soudy se věcí stěžovatele zabývaly a své skutkové i právní závěry rozvedly v odůvodnění napadených rozsudků; aplikovaly relevantní zákonná ustanovení obchodního zákoníku, včetně §135 odst. 2 a §194 odst. 5 obchodního zákoníku (sám stěžovatel na totožná ustanovení poukazoval), a krajský soud připomněl rovněž související judikaturu Nejvyššího soudu. Při posuzování naplnění předpokladů vzniku odpovědnostního vztahu mezi vedlejším účastníkem a uvedenou společností dospěly soudy k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by v majetkové sféře společnosti nastala škoda, za kterou by (případně) mohl odpovídat vedlejší účastník. Dostatečně a přiléhavě v této souvislosti hodnotily také stěžovatelovu námitku o realizovaném převodu obchodního podílu i námitku o nepoužití celé finanční sumy poskytnuté třetí osobou na úhradu stěžovatelovy pohledávky. Mimoběžnou je pak argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti, jež se týká otázky nesení důkazního břemene o tom, zda vedlejší účastník v pozici jednatele postupoval s péčí řádného hospodáře.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele skutečnostmi jím v ústavní stížnosti uváděnými, proto postupoval tak, že mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu