ECLI:CZ:US:2016:3.US.474.15.1
sp. zn. III. ÚS 474/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, právně zastoupeného JUDr. Ivanou Dufkovou, advokátkou, se sídlem Babice nad Svitavou 190, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. října 2014 č. j. 5 Tdo 994/2014-38, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. března 2014 č. j. 4 To 68/2014-1167 a proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. listopadu 2013 č. j. 13 T 164/2010-1128, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho práva na osobní svobodu dle článku 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na osobní čest a dobrou pověst dle článku 10 Listiny a práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále také "obviněný") byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. listopadu 2013 č. j. 13 T 164/2010-1128 uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Za něj byl podle §209 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na třicet měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradě škody částku specifikovanou ve výroku rozsudku.
Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, zrušil podle §258 odstavec 1 písm. e), f) trestního řádu z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce napadený rozsudek v celém rozsahu, přičemž podle §259 odst. 3 písmeno b), odst. 4 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odstavec 1, 3 písmeno b) trestního zákona účinného do 31. prosince 2009.
Uvedeného zločinu se obviněný měl dopustit stručně řečeno tím, že jako společník a jediný jednatel obchodní společnosti GARANT COMPANY BUILDING, s. r. o., záměrně, s cílem se obohatit, vylákal v době od 6. dubna 2007 do 31. srpna 2007 v celkem pěti případech konkretizovaných ve výroku rozsudku uzavření smluv o dílo a smluv o budoucí smlouvě o dílo a především úhradu zálohových plateb podle těchto smluv, a to přesto, že věděl, že společnost GARANT COMPANY BUILDING, s. r. o., není materiálně ani personálně vybavena tak, aby mohla své závazky ze smluv spočívající ve výstavbě srubových domů ve sjednaných lhůtách splnit, neboť neměla zajištěny zejména dodávky dřeva v potřebné kvalitě, potřebný kapitál k jejich uhrazení ani odborně způsobilé pracovníky. Obviněný přitom většině poškozených klientů opakovaně v rozporu se skutečností tvrdil, že dřevo na stavbu jejich domů je již na cestě z Ukrajiny a utvrzoval je tak v naději, že jmenovaná společnost má zdroj dřeva zajištěn a svým závazkům dostojí.
Odvolací soud obviněného odsoudil podle §250 odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 trestního zákona byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu tří let. O náhradě škody rozhodl odvolací soud tak, že podle §228 odstavec 1 trestního řádu obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené Věře Caklové částku 729. 556,- Kč, poškozenému Petru Horáčkovi částku 1,021.100,- Kč, poškozené Soně Dvořákové částku 650.000,- Kč a poškozenému MUDr. Jindřichu Heinekovi částku 160.000,- Kč. Na řízení ve věcech občanskoprávních odkázal odvolací soud s nárokem na náhradu škody poškozenou Hanu Polanskou a se zbytkem nároku na náhradu škody poškozenou Věru Caklovou.
O dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. října 2014 č. j. 5 Tdo 994/2014-38 tak, že podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl.
III.
Ústavní stížností stěžovatel tvrdí, že trestní soudy dospěly k nesprávnému závěru o jeho vině a porušily zásadu in dubio pro reo. Podle jeho názoru nebylo nikterak prokázáno, že by záměrně, s cílem se obohatit, vylákal z poškozených předmětné finanční částky. Zcela podle něj schází prokázání skutečnosti, že by v projednávaném případě byl na jeho straně od počátku přítomen podvodný úmysl. Naopak stěžovatel dodává, že teprve jeho druhotná platební neschopnost a nedodržení závazků ze strany dodavatelů vedly k tomu, že společnost GARANT COMPANY BUILDING, s. r. o., nebyla schopna dostát svým závazkům. Soudy podle stěžovatele nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, neboť závěr o spáchaném skutku učinily převážně na základě výpovědi svědků, kteří jsou podle něj nevěrohodní. Do práv stěžovatele zasáhly soudy rovněž tím, že nevyhověly jeho důkazním návrhům, které byly klíčové pro potvrzení jeho obhajoby, zejména nebyl proveden důkaz účetnictvím předmětné společnosti, výpovědí svědka JUDr. Čička, doplňující výpovědí svědka Srnského či potvrzením pojišťovny o sjednání pojištění zahraničních pracovníků.
Stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým se soudy vypořádaly s otázkou náhrady škody. Poukazuje na to, že nebyly provedeny žádné znalecké posudky o tom, jaká částka byla na jednotlivých stavbách opravdu proinvestována. Soud podle něj rozhodl v rozsudku tak, že od uhrazené zálohy pravděpodobně pouze odečetl hodnotu materiálu na stavbu dodaného; nikde ale nejsou odečteny další výdaje, které předmětná společnost s jednotlivými stavbami měla (pracovní síla, pohonné hmoty, ostatní režie apod.). Způsob výpočtu výše škody přitom nebyl nikde specifikován a to ani ve vzneseném obvinění, ani v obžalobě dokonce ani v soudním řízení a vyneseném rozsudku. Výše škody podle stěžovatele nebyla v řízení nijak prokázána, a poškození proto měli být s náhradou škody odkázáni na občanskoprávní řízení.
Závěrem stěžovatel dodává, že v jeho případě měla být celá věc řešena prostřednictvím občanskoprávního řízení za zachování zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio.
IV.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, vyžádal si v souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření obecných soudů, jejichž rozhodnutí byla ústavní stížností napadena. Současně si od Okresního soudu v Jihlavě vyžádal kopie napadených soudních rozhodnutí.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 5. srpna 2015 Ústavnímu soudu sdělil, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, neboť v předmětné věci nebyla porušena základní práva stěžovatele. Poukázal na to, že stěžovatel pouze opakuje svoji dosavadní obhajobu a nadále prosazuje stejné výhrady, jaké byly součástí jeho řádného a mimořádného opravného prostředku. Nejvyšší soud poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí a závěry v něm uvedené stručně zopakoval.
Krajský soud v Brně se ve stanovené lhůtě k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil. Okresní soud v Jihlavě na opakovanou výzvu zaslal Ústavnímu soudu své vyjádření ze dne 21. prosince 2015, v němž sdělil, že nevyužije svého práva se k ústavní stížnosti vyjádřit, neboť vše podstatné bylo již řečeno v napadených rozhodnutích.
Jelikož vyjádření obecných soudů neobsahovala žádné nové skutečnosti či argumenty, které by stěžovateli nebyly z předchozího řízení známy, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovateli k eventuální replice.
V.
Ve světle předložených námitek Ústavní soud prostudoval obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, která jinak splňovala všechny formální náležitosti ve smyslu zákona o Ústavním soudu, musí být považována za zjevně neopodstatněnou.
Ve smyslu článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a není proto oprávněn přezkoumávat jejich právní či skutkové závěry, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. V řízení o ústavních stížnostech (ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu) se Ústavní soud omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Pouze v takovém případě by byl Ústavní soud oprávněn využít své kasační pravomoci a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů. K tomu však podle názoru Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji obhajobu, kterou uplatnil již v řízení před obecnými soudy, a která spočívá převážně v nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy a jimi přijatými skutkovými závěry. Ústavní soud námitkám, které jsou ve skutečnosti skutkovou polemikou se závěry obecných soudů, nemohl přisvědčit.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil podmínky kladené na důkazní postup obecných soudů v trestním řízení z hlediska naplnění postulátů spravedlivého procesu dle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy. Při dokazování v trestním řízení musejí orgány činné v trestním řízení postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 trestního řádu). Jejich povinností je hodnotit shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Důkazní postup jsou povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene musí být náležitě zdůvodněn (viz např. nález ze dne 30. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08; všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).
Shora uvedené požadavky na důkazní postup obecných soudů byly v projednávané věci dodrženy. Soudy dostatečně vysvětlily, z jakých důvodů dospěly k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu, včetně existence podvodného úmyslu na straně stěžovatele. V tomto smyslu Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího, jenž obsáhle a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele. Svá skutková zjištění odvolací soud opřel nejen o výpovědi svědků, ale také o některé listinné důkazy, především o výpis z bankovního účtu společnosti GARANT COMPANY BUILDING, s. r. o. Nejvyšší soud v řízení o dovolání stěžovatele nedospěl k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, a potvrdil tak rozhodnutí soudu odvolacího. Také rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo řádně a přesvědčivě odůvodněno, a Ústavní soud je považuje za ústavně konformní.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele ohledně neprovedení některých jím navrhovaných důkazů před obecnými soudy.
Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, s důkazními návrhy stěžovatele se soudy náležitě vypořádaly a vysvětlily, z jakých důvodů se rozhodly je neprovést, a to pro jejich nadbytečnost. Doplňující výpověď svědka Srnského označil nalézací soud za nepotřebnou, neboť zjišťované skutečnosti byly již dostatečně objasněny výpovědí svědka Petříčka, kterou soud považoval za věrohodnou. Výslech svědka Dr. Čička, s nímž měl stěžovatel řešit své pohledávky, označil odvolací soud za nadbytečný vzhledem k objektivnímu důkazu, kterým byl stav bankovního účtu předmětné společnosti. Výpis z tohoto účtu také poskytoval dostatečný přehled o hospodaření obviněného, proto podle odvolacího soudu nebylo nutno pátrat po účetnictví předmětné společnosti, jehož osud nebyl soudu znám. Konečně stran neprovedení důkazu potvrzením Všeobecné zdravotní pojišťovny, které mělo dokládat zaplacení pojistného za zahraniční dělníky v roce 2007, odvolací soud konstatoval, že z něj vyplývá pouze uhrazení pojistného za 5 ukrajinských pracovníků na 5 dnů, a to zcela mimo období, které bylo obviněnému kladeno za vinu. Proto tento důkaz nemohl mít žádný vliv na posouzení viny stěžovatele.
Také otázkou náhrady škody se obecné soudy podle názoru soudu Ústavního zabývaly dostatečně a vypořádaly se s námitkami obviněného. Při jejím vyčíslení vycházely z finančních částek, které jednotliví poškození zaplatili stěžovateli, snížených o plnění, které jim bylo ve skutečnosti poskytnuto. Konkrétní částky byly dovozeny z výpovědí svědků, zejména jednotlivých poškozených. Ústavní soud neshledal v uvedeném postupu vady, které by zdůvodnily jeho kasační zásah.
K námitce stěžovatele stran uplatnění principu subsidiarity trestní represe Ústavní soud poznamenává, že uvedený princip nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní nebo jiná. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (např. usnesení ze dne 23. října 2014 sp. zn. I. ÚS 1548/14). V posuzovaném případě však obecné soudy neshledaly podmínky pro nahrazení funkce trestní odpovědnosti pouze odpovědností občanskoprávní, s čímž se Ústavní soud ztotožňuje.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu