ECLI:CZ:US:2016:3.US.487.15.1
sp. zn. III. ÚS 487/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jiřího Hakla, zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem Kaplická 1037/12, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. října 2014 č. j. 25 Cdo 1216/2012-158, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2011 č. j. 21 Co 157, 158/2011-136, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. 2. 2015, napadá stěžovatel (dále rovněž "žalobce") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy ČR.
Ústavní stížnost splňuje náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Na podporu své ústavní stížnosti se stěžovatel dovolává nálezů Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 704/06-2 a ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 s odůvodněním, že posouzení skutkového stavu tak, jak to učinil odvolací (resp. i dovolací soud), je podle jeho názoru v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
II.
Z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 30. 11. 2010 č. j. 14 C 43/2010-86 v řízení ve věci žalobce proti žalované Monice Haklové, která je matkou žalobce (dále jen "žalovaná") o zaplacení 156 294,51 Kč s příslušenstvím žalobě vyhověl. Usnesením téhož soudu ze dne 18. 2. 2011 č. j. 14 C 43/2010-106 soud prvního stupně uložil povinnost žalované zaplatit soudní poplatek.
Prvoinstanční soud na základě provedeného dokazování zjistil, že dne 30. 3. 1998 uzavřela žalovaná se Všeobecnou stavební spořitelnou Komerční banky, a. s. (dále je "stavební spořitelna") smlouvu o stavebním spořením se státní podporou na jméno žalobce s cílovou částkou 300 000,- Kč. Ke dni 30. 5. 2003 (tedy v době nezletilosti žalobce) bylo stavební spoření "vypořádáno". Zůstatek na účtu ke dni vypořádání činil 151 794,51 Kč, který byl na základě písemné žádosti žalované zaslán na účet MUDr. Ivana Cuny, přičemž státní podpora ve výši 4 500,- Kč byla zaslána na totožný účet. Manželství rodičů žalobce bylo rozvedeno dne 27. 3. 2007. V době své nezletilosti byl na základě dohody rodičů žalobce svěřen do výchovy svého otce - Ing. Jiřího Hakla. Žalovaná zmíněné finanční prostředky žalobci po dosažení zletilosti nepředala.
Za této situace dospěl obvodní soud k závěru, že žalovaná odpovídá žalobci za škodu, která mu jejím jednáním, jako jeho zákonného zástupce, vznikla.
Městský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a změnil i usnesení soudu prvního stupně ohledně povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok II.).
Odvolací soud věc posoudil po právní stránce rozdílně od soudu prvního stupně. S odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky dospěl k závěru, že nakládání se stavebním spořením nezletilého (výpověď smlouvy) je právním úkonem, který přesahuje rámec běžné záležitosti při nakládání s majetkem nezletilého dítěte, a který není oprávněn za něj učinit jeho zákonný zástupce. Z tohoto důvodu v případě jeho neschválení opatrovnickým soudem (ve smyslu §28 obč. zák.) jde o absolutně neplatný právní úkon pro jeho rozpor se zákonem (§39 obč. zák.) a nemůže mít zamýšlené právní následky. Právní vztah mezi žalobcem a bankou tedy i nadále trvá. Přijetím peněžitého plnění bez právního důvodu ať již žalovanou či třetí osobou získaly tyto subjekty bezdůvodné obohacení na úkor banky, nikoli však žalobce. Peněžní prostředky na účtu vedeném stavební spořitelnou nejsou v majetku účastníka stavebního spoření, v jehož prospěch byl účet zřízen, ale v majetku stavební spořitelny. Žaloba proti žalované byla proto pro nedostatek její pasivní legitimace ve sporu jako nedůvodná zamítnuta.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2014 č. j. 25 Cdo 1216/2012-158 zamítl s odůvodněním, že se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že stěžovateli žádná škoda nevznikla, resp. že ji neprokázal. Nelze proto dospět k závěru o odpovědnosti žalované, a to ani podle §42 obč. zák.
III.
Stěžovatel setrvává v ústavní stížnosti na názoru, že žalovaná porušila svoji povinnost zákonného zástupce při správě majetku svého tehdy nezletilého syna - stěžovatele - pokud před dosažením jeho plnoletosti a před dosažením cílové částky ukončila stavební spoření a zůstatek na účtu stavebního spoření zřízeného na jméno stěžovatele nechala odeslat na účet nevlastního otce matky žalované, který tyto peněžní prostředky stěžovateli po dosažení zletilosti nepředal. Škodu spatřuje stěžovatel i v tom, že od neoprávněného výběru peněženích prostředků žalovanou z účtu u stavební spořitelny nedocházelo ani k připisování záloh státní podpory a jejich úročení.
Podle názoru stěžovatele oba soudy svými rozhodnutími nerespektovaly skutkový stav projednávané věci, neboť v době jejich rozhodování bylo nepochybné, že stavební spořitelna již účet na jména stěžovatele neevidovala, neboť jeho zrušení zjistil otec stěžovatele až po rozvodu manželství rodičů v roce 2007.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obou soudů z hlediska námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti, nikoliv role další instance obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Projednávanou ústavní stížností stěžovatel oponuje právním závěrům obecných soudů, proti nimž staví vlastní interpretaci rozhodných právních norem, neuvádí však, proč interpretace, jíž oponuje, má být protiústavní. Stěžovatel tedy pouze pokračuje v polemice s oběma soudy, přičemž argumentací vznesenou v ústavní stížnosti nikterak relevantně nepřekračuje rovinu práva podústavního, a to i navzdory dvěma odkazům na jednotlivé nálezy Ústavního soudu, jež však nemají přímý průmět do jeho právní věci.
Ústavní stížností napadená rozhodnutí obou soudů podle názoru Ústavního soudu nevykazují prvky libovůle, jejich závěry je možno rozumně zastávat (nejsou důsledkem interpretačního excesu) a vzhledem k existenci řady obdobných rozhodnutí dovolacího soudu (např. rozsudek NS ČR ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. 33 Cdo 29212/2008, případně rozsudek NS ČR ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 25 Cdo 424/2011) je není možno považovat ani za rozhodnutí protiústavní, resp. tzv. překvapivá.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený odvolacím a dovolacím soudem v ústavní stížností napadených rozhodnutích nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích tyto soudy učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti. Je tedy zřejmé, že žádné ze stěžovatelem uváděných ustanovení Ústavy a Listiny v dané věci zasaženo nebylo.
Ústavní soud proto návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu