ECLI:CZ:US:2016:3.US.55.16.1
sp. zn. III. ÚS 55/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, sídlem Malá 6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. prosince 2015 č. j. 6 To 439/2015-83, a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. listopadu 2015 č. j. 4 T 126/2013-75, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 11. 2015 č. j. 4 T 126/2013-75 byla podle §90 odst. 1 trestního řádu zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné upuštění od výkonu trestu zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců, který mu byl uložen trestním příkazem okresního soudu ze dne 5. 9. 2013 sp. zn. 4 T 126/2013, jenž nabyl právní moci dne 2. 10. 2013.
2. Usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 12. 2015 č. j. 6 To 439/2015-83 bylo zrušeno napadené usnesení okresního soudu a bylo znovu rozhodnuto tak, že podle §90 odst. 1 trestního zákoníku se stěžovatelova žádost o podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců, který mu byl uložen trestním příkazem okresního soudu ze dne 5. 9. 2013 sp. zn. 4 T 126/2013, který nabyl právní moci dne 2. 10. 2013, zamítá.
II. Námitky stěžovatele
3. Stěžovatel má za to, že soudy v jeho věci vyšly z nesprávného právního výkladu. Jak uvádí, byly mu postupně uloženy dva tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, a to trestním příkazem okresního soudu ze dne 28. 6. 2013 č. j. 2 T 81/2013 v trvání 24 měsíců a trestním příkazem téhož soudu ze dne 5. 9. 2013 č. j. 4 T 126/2013 v trvání opět 24 měsíců. Prvý trest zákazu činnosti počal vykonávat dne 24. 7. 2013. Dne 24. 9. 2015 podal žádost o podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti na základě svého právního názoru stojícího na tom, že se postupně uložené tresty zákazu činnosti sčítají. Soud prvého stupně, jakož i soud stížnostní, však zastávají opačný právní názor, tedy že se postupně uložené tresty zákazu téže činnosti nesčítají a naopak, že se posuzují jednotlivě jako samostatné tresty. Při stanovování poloviny vykonané části trestu zákazu činnosti se tak má posuzovat jednotlivě každý uložený trest. Po praktické stránce má proto odsouzený vykonat všechny dřívější tresty zákazu činnosti a žádost o podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu má podávat až po vykonání poloviny posledního uloženého trestu. Krajský soud přitom argumentuje tím, že pro dříve platnou zásadu sčítání trestů absentuje podle současné právní úpravy hmotněprávní ustanovení. Dle názoru obecných soudů tak stěžovatel ke dni podání žádosti o podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu, to jest ke dni 24. 9. 2015, nevykonal polovinu druhého trestu zákazu činnosti, pročež neměla být splněna základní formální zákonná podmínka pro upuštění, a to výkon poloviny uloženého trestu dle §90 odst. 1 trestního zákoníku. Dle stěžovatelova názoru je však třeba použít analogii s ustanoveními o trestu odnětí svobody a pro účely podání žádosti o podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu jím požadované sčítání provést. Tento závěr podporuje i judikatura Nejvyššího soudu.
4. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
6. Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil, že napadené usnesení okresního soudu bylo již dříve zrušeno napadeným usnesením krajského soudu; vzhledem k tomu musel ve vztahu k prvně uvedenému považovat ústavní stížnost za nepřípustnou.
IV. Vlastní posouzení věci
7. Ústavní soud, po uvážení vznesených námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost nelze ani ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu meritorně projednat, neboť ji v tomto rozsahu shledal zjevně neopodstatněnou.
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry těchto soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Stěžovatelova argumentace spočívá v rozdílném právním názoru na interpretaci §90 odst. 1 trestního zákoníku upravujícího podmínky pro podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti. Úlohou Ústavního soudu však není přehodnocování výkladu jednotlivých ustanovení tzv. podústavního práva provedeného orgány k tomu oprávněnými. Toliko pokud by tento výklad porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí zabýval z ústavněprávních hledisek. Přitom žádné indicie, které by svědčily o pochybení takového druhu, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá skutečnost, že stěžovatel zastává jiný právní názor, není z pohledu ústavního přezkumu nijak podstatná. To pak zejména platí, pokud obecné soudy stěžovatelovy námitky nepominuly, nýbrž se s nimi vypořádaly a svá rozhodnutí a svůj právní názor řádně odůvodnily, jako tomu je právě i v nynější věci. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že okresní i krajský soud předložily konkrétní argumentaci, na základě které svůj právní názor, odlišný od právního názoru stěžovatelova, založily. Vysvětlily, že u trestů zákazu činnosti není na místě společné chápání trestu tak jako je tomu u navazujících trestů odnětí svobody, neboť právní úprava je zde odlišná, když v případě trestu odnětí svobody je takovéto společné chápání založeno zákonem č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu (srov. zejména jeho §77), zatímco v případě trestů zákazu činnosti není pro právní názor stěžovatele žádná zákonná opora. V tomto směru krajský soud provedl i rozbor navazující procesní úpravy, kdy v ní rovněž neshledal pro stěžovatelův názor podporu. Vypořádal se přitom i se stěžovatelovým odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, když vysvětlil, že tato byla vydána za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 140/1961 Sb., trestní zákon, která byla odlišná, a zejména pak upozornil, že v současném trestním zákoníku absentuje obdoba ustanovení §36 trestního zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009, na které tato judikatura odkazovala. Pro stručnost lze na znění ústavní stížností napadených rozhodnutí dále plně odkázat.
10. Kromě již uvedeného je na místě podotknout, že okresní soud vyslovil, byť jen stručně, ve svém usnesení i konkrétní argumenty svědčící proti vyhovění žádosti o podmíněné upuštění od výkonu trestu zákazu činnosti, které by platily, i pokud by podmínka časová podání dané žádosti nebránila.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu