ECLI:CZ:US:2016:3.US.567.15.1
sp. zn. III. ÚS 567/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Marie Hluboké, zast. Mgr. Petrem Novákem, advokátem, sídlem Myslivní 689/21, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014 č. j. 25 Cdo 3868/2014-336, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. března 2014 č. j. 10 Co 48/2014-306, a návrhu na zrušení §26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a statutárního města Karlovy Vary, sídlem Moskevská 2035/21, Karlovy Vary, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností výslovně napadla v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), nicméně z obsahu ústavní stížnosti plyne (část I., třetí odstavec), že brojí též proti usnesení Nejvyššího soudu, aniž by v petitu navrhovala jeho zrušení.
2. K věci stěžovatelka uvedla, že podala k Okresnímu sudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") žalobu, kterou se domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 54 000 Kč s příslušenstvím, a to jako náhradu škody. Škoda jí vznikla tím, že upadla na chodníku, k jehož údržbě je povinen vedlejší účastník, a to vlivem jeho špatné schůdnosti způsobené námrazou, a způsobila si tak těžké zranění nohy, se kterým se následně dlouhodobě léčila. Okresní soud její žalobu rozsudkem ze dne 30. 9. 2013 č. j. 9 C 150/2011-264 zamítl, stěžovatelka proti tomuto rozsudku podala odvolání, krajský soud rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Následné stěžovatelčino dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Stěžovatelka v uvedených rozhodnutích obecných soudů shledává porušení jejích základních práv a svobod, zejména namítá, že rozsudkem krajského soudu došlo k porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na svobodu pohybu dle čl. 14, práva na ochranu zdraví dle čl. 31, práva na soudní ochranu dle čl. 36, jako i k porušení zásady závaznosti vlastnictví obsažené v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka konkretizuje svoje výhrady vůči rozhodnutí krajského soudu. Tento soud konstatoval, že není dána objektivní odpovědnost vlastníka komunikace podle ustanovení §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), neboť stěžovatelka byla v době nehody srozuměna s tím, že k úrazu vlivem zhoršené schůdnosti komunikace může dojít, a byť při chůzi zachovala maximální obezřetnost, nebyly splněny předpoklady pro uplatnění pojmu závada ve schůdnosti; tento názor založil krajský soud na výkladu příslušných ustanovení v souladu s konkrétními rozhodnutími Nejvyššího soudu. Podle stěžovatelky se krajský soud nevypořádal s institutem obecné odpovědnosti podle §420 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., jehož aplikace nemůže být bez dalšího vyloučena existencí speciálního předpisu, kterým je zákon o pozemních komunikacích, a vyjádřila domněnku, že došlo k porušení povinnosti stanovené např. v §415 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., nebo §41 vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích. Stěžovatelka nesouhlasí s posuzováním odpovědnosti vedlejšího účastníka podle pořadí důležitosti komunikací, kromě jiného i proto, že komunikace, na níž došlo k jejímu úrazu, je označována jako stezka, ale přitom jde o hlavní a především jedinou komunikaci mezi částmi města. Nesouhlasí ani s posouzením krajského soudu, který dospěl k závěru, že stav komunikace v důsledku povětrnostních vlivů v podobě zmrazků, náledí či sněhu není závadou ve schůdnosti.
5. Posléze stěžovatelka polemizuje se závěry Nejvyššího soudu zařazenými do rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, které jsou, podle ní, výsledkem restriktivního výkladu §27 odst. 3, §26 odst. 2, §26 odst. 5 a především §26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích. Podle jejího názoru stanovuje výkladové stanovisko Nejvyššího soudu velmi striktní požadavky na naplnění podstaty pojmu závady ve schůdnosti, které pak dávají vlastníku komunikace možnost liberace v případech, které není možno považovat za předpokládaný úmysl zákonodárce. Interpretací ad absurdum dochází k závěru, že náledí nemůže představovat závadu ve schůdnosti, když v zimním období, v mrazivých teplotách, se vyskytuje zcela pravidelně, tudíž by chodec neměl možnost předejít úrazu jinak, než neužíváním komunikace. Výklad zastávaný Nejvyšším soudem hodnotí stěžovatelka jako rozporný s principy materiálního právního státu, když zde dochází ke spíše formalistickému výkladu práva, který nebere ohled na to, zda výsledek jím dosažený odpovídá zásadám spravedlnosti (s odkazy na vybraná rozhodnutí Ústavního soudu).
6. Stěžovatelka má za to, že ustanovení §26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích je ze zmíněných důvodů v rozporu s principy materiálního právního státu, a proto navrhla jeho zrušení.
7. Porušení dalších ústavně zaručených základních práv a svobod (viz bod 3.) spatřuje v těchto skutečnostech: Právo na svobodu pohybu bylo narušeno opomenutím vlastníka komunikace, který nezajistil, aby bylo možno komunikaci užívat k jejímu obvyklému účelu. Právo na ochranu zdraví bylo narušeno, když zhoršením schůdnosti komunikace byla stěžovatelce znemožněna návštěva lékaře za účelem vyzvednutí životně důležitých léků a byla tak vystavena velkému riziku ohrožení zdraví i života. Zásada závaznosti vlastnictví byla porušena, když zákonodárce nezamýšlel tolerovat stav, kdy vlastník či správce pozemní komunikace opomenutím nezajistí, aby bylo možno pozemní komunikaci užívat k obvyklému účelu, zvlášť v případech, kdy jde o komunikaci, která je pro daného chodce jediným spojením.
8. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka výslovně navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu. Jak výše uvedeno (bod 1.), brojí i proti usnesení Nejvyššího soudu, tudíž Ústavní soud vykládá tento projev vůle v její prospěch (při posuzování včasnosti podání ústavní stížnosti), byť proti hodnocení přípustnosti jejího dovolání Nejvyšším soudem žádné konkrétní námitky neformuluje.
II.
9. Ústavní soud si vyžádal vyjádření k ústavní stížnosti od krajského soudu a od vedlejšího účastníka.
10. Krajský soud lapidárně odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Připomenul, že právní posouzení vycházelo ze speciální právní úpravy, která má přednost před obecnou právní úpravou náhrady škody, a zdůraznil, že otázka, zda komunikace, na které stěžovatelka utrpěla úraz, byla nazývána stezkou, nebyla pro soud podstatná, podstatné bylo její zařazení do kategorie z hlediska zimní údržby. Stav této komunikace byl adekvátní ročnímu období, panujícím povětrnostním podmínkám a způsobu zajišťovaní zimní údržby této komunikace - nešlo tedy o závadu ve schůdnosti ve smyslu §27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Krajský soud dále zmínil, že při rozhodování respektoval judikaturu Nejvyššího soudu. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti krajský soud nezformuloval.
11. Vzhledem k tomu, že vyjádření krajského soudu neobsahovalo žádné nové údaje ani nové argumenty, nebylo nutné ho zasílat na vědomí stěžovatelce.
12. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti, ač řádně vyzván, nevyjádřil.
13. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 9 C 150/2011 zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti.
14. Žalobou doručenou okresnímu soudu dne 15. 6. 2011 se stěžovatelka domáhala, aby soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit jí částku 54 000 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že došlo k objektivní odpovědnosti správce komunikace za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti podle zákona o pozemních komunikacích, kdy chodník nebyl chemicky ani fyzicky ošetřen, byl celý zledovatělý, upadla, utrpěla úraz kolena a podrobila se operaci. V žalobě dále uvedla, že pojišťovna vedlejšího účastníka odmítla plnit. Vedlejší účastník její požadavek neuznával zejména proto, že nešlo o závadu ve schůdnosti, když chodníky byly ve stavu obvyklém pro počasí začátkem února v časných ranních hodinách. Stěžovatelčin nárok neuznávala ani pojišťovna, která vystupovala v řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaného vedlejšího účastníka.
15. Okresní soud prováděl dokazování za účelem posouzení stěžovatelčina nároku, a to jak v průběhu několika ústních jednání, tak i ohledáním na místě samém. Posléze rozsudkem ze dne 30. 9. 2013 č. j. 9 C 150/2011-264 žalobu zamítl. Okresní soud uvěřil tvrzení žalobkyně, že k jejímu pádu a následnému úrazu došlo v důsledku změny povrchu komunikace, který nastal v důsledku nepříznivého počasí, nešlo však o takové změny, které §26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích považuje za závady ve schůdnosti, jež by vedly ke vzniku povinnosti vlastníka komunikace uhradit škodu podle §27 odst. 3 téhož zákona. Místo nehody se nacházelo na stezce, která patří mezi ostatní obslužné místní komunikace, jež jsou III. v pořadí důležitosti při zpracování plánu zimní údržby, čemuž korespondují limity pro zajištění schůdnosti a pro odstranění nebo zmírnění závady ve schůdnosti. Okresní soud vyslovil názor, že nebylo v možnostech vedlejšího účastníka zajistit odstranění sněhu napadlého v den úrazu stěžovatelky, a to v období, jehož krátkost od napadání do doby nehody vyplynula ze svědecké výpovědi i z vyjádření Českého hydrometeorologického ústavu. Doplnil, že stěžovatelka musela vidět, že komunikace je zasněžená a sníh může zakrývat zmrazky či náledí, na nichž lze uklouznout, že z prosté občanské zkušenosti musela nebo alespoň měla vědět, že jde o komunikaci odlehlou, méně důležitou, méně schůdnou, než jsou komunikace na frekventovanějších místech, které jsou udržovány v menších časových odstupech od vzniku závad ve schůdnosti než stezky.
16. Proti rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání, krajský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Krajský soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně. Připomenul, že stěžovatelka připustila, že se vydala na předmětnou cestu v době, kdy dlouhodobě mrzlo a počasí odpovídalo únorovému období, předpokládala, že chodník bude posypán. Významné závady ve schůdnosti krajský soud vyhodnotil ve smyslu relevantní judikatury Nejvyššího soudu interpretující příslušná ustanovení zákona o pozemních komunikacích; tedy takovou závadou se rozumí nepředvídatelná změna ve schůdnosti komunikace způsobená vnějšími vlivy, a to změna natolik významná, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat. V dané věci uzavřel, že stav stezky v důsledku povětrnostních vlivů, a to v podobě zmrazků, náledí, případně sněhu v období měsíce února, není závadou ve schůdnosti. Konstatoval, že tak se vykládá závada po novele zákona č. 97/2009 Sb., odpovědnost totiž po ní je pouze za škody způsobené závadou ve schůdnosti, přičemž taková závada neznamená to samé, co zhoršená schůdnost. Obec tedy neodpovídá za škody, které vzniknou na chodníku v důsledku jeho zhoršené schůdnosti z důvodu povětrnostní situace. Tomuto stavu se chodec musí přizpůsobit. Stěžovatelka, jak vypověděla a uvedla ve svých podáních, byla seznámena se situací na cestách, neboť změnila i původní plán cesty v důsledku zledovatělé silnice a vydala se po ulici, kde došlo k úrazu. Za takové situace je nutno vycházet z toho, že stěžovatelka byla srozuměna s tím, že může dojít k úrazu, a tudíž vedlejší účastník neodpovídá za škodu, která jí v důsledku úrazu vznikla. Krajský soud nevyhověl jejímu návrhu na přerušení řízení a předložení návrhu na zrušení inkriminovaného ustanovení Ústavnímu soudu, protože vycházel zejména z judikatury Nejvyššího soudu a ani Nejvyšší soud neshledal ujednání (správně má být "ustanovení") tohoto zákona v rozporu s ústavním pořádkem.
17. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost zdůvodňovala formulací čtyř právních otázek, které mají být posouzeny jinak. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 11. 2014 č. j. 25 Cdo 3868/2014-336 odmítl. Ve stručném odůvodnění vyhodnotil dovolání jako nepřípustné, neboť rozhodnutí krajského soudu ve svém závěru, že komunikace, na níž se stal stěžovatelce úraz, nevykazovala závadu ve schůdnosti ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle které se závadou ve schůdnosti ve smyslu uvedeného ustanovení rozumí natolik významná nepředvídatelná změna ve schůdnosti způsobená vnějšími vlivy, kterou chodec ani při obezřetné chůzi nemůže předpokládat, a odkázal na konkrétní předchozí rozhodnutí. Nejvyšší soud se otázkou odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti podle §27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích opakovaně zabýval, obsah tohoto pojmu v řadě rozhodnutí vyložil a ani v dané věci neshledal důvod k odlišnému posouzení uvedené právní otázky. Stěžovatelce Nejvyšší soud přisvědčil, že není vyloučena obecná občanskoprávní odpovědnost za škodu, avšak za situace, že součástí zjištěného skutkového stavu, z něhož krajský soud při svém rozhodnutí vycházel a jímž je Nejvyšší soud vázán, je závěr, že porušení povinností na straně vedlejšího účastníka při údržbě stezky, na níž došlo k úrazu, nebylo prokázáno a že i s ohledem na plán zimní údržby a nařízení města nebylo v možnostech vedlejšího účastníka zajistit dřívější odstranění sněhu, je zřejmé, že zjištěný skutkový stav nedával k tomuto posouzení důvod a při chybějících základních předpokladech není obecná odpovědnost za škodu dána. Uzavřel, že otázky předložené stěžovatelkou Nejvyššímu soudu jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nelze dospět k závěru, že by měly být posouzeny jinak.
III.
18. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
19. V souvislosti se zánikem funkce soudce Ústavního soudu JUDr. Vladimíra Kůrky byla předmětná věc (tomuto soudci zpravodaji přidělená a ke dni 16. 12. 2015 neskončená), na základě ustanovení §12 odst. 17 (přechodná ustanovení) rozvrhu práce Ústavního soudu v platném znění (č. j. Org. 65/15), přidělena novému soudci zpravodaji, a to prof. JUDr. Josefu Fialovi, CSc., čemuž (jakož i rozhodnutí pléna o ustavení senátů ze dne 8. 12. 2015 č. j. Org. 60/15) odpovídá složení senátu; Ústavní soud stěžovatelku o této změně vyrozuměl.
IV.
20. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
21. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471).
22. Z tohoto důvodu Ústavní soud napadené rozhodnutí krajského soudu přezkoumal nejprve z pohledu porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, načež dospěl k závěru, že takový následek nenastal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem krajského soudu (ani okresního soudu, ani Nejvyššího soudu) nebylo vyloučeno ani omezeno toto stěžovatelčino právo.
23. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že základní otázkou bylo naplnění skutkové podstaty odpovědnosti vlastníka komunikace za škodu vzniklou stěžovatelkou tvrzenou závadou ve schůdnosti místní komunikace. Okresní soud i krajský soud po zevrubném vyhodnocení provedených důkazů dospěly k závěru, že tato zákonem předvídaná skutková podstata nebyla naplněna. Z ústavní stížnosti je pak evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, v otázce neexistence zákonných předpokladů odpovědnosti vedlejšího účastníka za škodu vzniklou závadou ve schůdnosti. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů, přesněji, se závěry okresního soudu a krajského soudu, protože vůči důvodům odmítnutí jejího dovolání žádné argumenty nesnáší. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje; tento odkaz se uplatní také při závěru o nemožnosti použít obecnou úpravu odpovědnosti za škodu podle §420 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.
24. Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky o porušení jejího práva na svobodu pohybu ani práva na ochranu zdraví, obecné soudy o nich nerozhodovaly. Obdobný závěr se týká přiměřeného omezení výkonu vlastnického práva z důvodů veřejného zájmu (čl. 11 odst. 3 věta druhá Listiny).
25. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu.
26. Stěžovatelčin návrh na zrušení ustanovení §26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích (mimochodem, jde o "pouhou" zákonnou definici závady ve schůdnosti) spojený s ústavní stížností sdílí její osud, proto o něm Ústavní soud samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu