ECLI:CZ:US:2016:3.US.622.16.1
sp. zn. III. ÚS 622/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky nezl. B. B., zast. matkou Z. B., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2015 č. j. 13 Co 442/2015-94 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. května 2015 č. j. 0 P 1008/2014-48, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a L. B. jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 23. 2. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Matka stěžovatelky se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo nebo svoboda nezletilého dítěte, jež jsou zaručeny ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
3. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Za procesní prostředek k ochraně práva považuje jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
4. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
5. Matka stěžovatelky v ústavní stížnosti uvádí, že současně s touto stížností podala proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, dovolání. K tomu dodává, že tuto ústavní stížnost podává z procesní opatrnosti, jelikož v poučení rozsudku odvolacího soudu je uvedeno, že proti němu není dovolání přípustné.
6. Pokud tedy stěžovatelka využila svého práva podat mimořádný opravný prostředek, je nezbytné podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Z uvedeného pak lze dovodit, že ze strany stěžovatelky jde o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
7. Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nadto není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Navíc je třeba poznamenat, že opačný postup ze strany soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu) by mohl být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny. Neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí dovolacího soudu mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji.
8. Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2016
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj