ECLI:CZ:US:2016:3.US.649.16.1
sp. zn. III. ÚS 649/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Jiřího Humlíčka, zastoupeného Mgr. Andreou Trojanovou, advokátkou, sídlem Hybešova 307, Rosice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2016 č. j. 30 Cdo 2957/2015-343, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. března 2015 č. j. 1 Co 55/2015-330 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2015 č. j. 24 C 49/2008-320, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu Brně, jako účastníků řízení, a Domova pro seniory Předklášteří, příspěvkové organizace, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") domáhá vůči vedlejšímu účastníkovi určení, že mu v období od 1. 2. 2005 do 25. 1. 2013 zasáhl do jeho soukromí, uložení povinnosti zdržet se zásahů do osobnostních práv zasahováním do jeho soukromí konkretizovanými způsoby, a uložení povinnosti nahradit nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč. Krajský soud rozsudkem ze dne 14. 6. 2012 č. j. 14 C 49/2008-196 žalobu v celém rozsahu zamítl.
2. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 22. 10. 2014 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části zdržovacího výroku, v ostatním tento rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, aniž by byl zastoupen zákonem předepsaným způsobem, a současně požádal o osvobození od soudních poplatků a přidělení právního zástupce.
3. Krajský soud usnesením ze dne 26. 1. 2015 č. j. 24 C 49/2008-320 stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal a zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení z důvodu, že věrohodným způsobem neprokázal své majetkové poměry. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení odvolání, vrchní soud usnesením ze dne 24. 3. 2015 č. j. 1 Co 55/2015-330, toto usnesení potvrdil s odůvodněním, že žádostem žalobce není možno vyhovět především proto, že jeho dovolání je zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva (s odkazem na §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."). V odůvodnění připomenul, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém zdržovacím výroku za situace, kdy stěžovatel již v zařízení vedlejšího účastníka nežil, a proto k těmto tvrzeným zásahům do jeho osobnostních práv docházet nemohlo a nemůže. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, aniž by byl zastoupen advokátem. Krajský soud ho poté vyzval k odstranění nedostatku povinného zastoupení usnesením ze dne 10. 6. 2015 č. j. 24 C 49/2008-337. Po doručení tohoto usnesení podal stěžovatel žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 1. 2016 č. j. 30 Cdo 2957/2015-343 dovolací řízení zastavil. V odůvodnění připomenul podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení a předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a pro ustanovení zástupce. Poté se zaměřil na dovolací přezkum rozhodnutí účastníka o osvobození od soudních poplatků a zdůraznil, že dovolatel není povinen uhradit soudní poplatek z podaného dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu, ve spojení s usnesením soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudního poplatku a neustanovení advokáta pro řízení, je tedy nadbytečné, aby bylo rozhodováno o jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení; otázku, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti uvedenému usnesení odvolacího soudu, pak zhodnotí přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací (s odkazem např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 29 NSČR 82/2014 a usnesení ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 31 NSČR 9/2015).
5. Nejvyšší soud posléze formuloval závěr, že pro to, aby stěžovateli byl v tomto dovolacím řízení ustanoven zástupce z řad advokátů, nejsou splněny předpoklady, když stěžovatel uplatňuje dovoláním proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 10. 2014 č. j. 1 Co 42/2013-302 zřejmě bezúspěšně právo (§138 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) za situace, kdy se domáhá ochrany osobnosti uložením povinnosti vedlejšímu účastníkovi zdržet se zásahů do svých osobnostních práv v době, kdy důvod pro uložení této povinnosti odpadl. Vyhodnotil, že za této situace proto odvolací soud opodstatněně posoudil žalobu v dané věci jako zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Závěr soudů obou stupňů je proto nepochybně správný a dovolací soud se s ním ztotožnil.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel podanou ústavní stížností, na základě výzvy Ústavního soudu doplněnou a upravenou advokátkou, požadoval zrušení v záhlaví individualizovaných usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Proto požadoval jejich zrušení.
7. Stěžovatel připomíná, že nebrojí proti rozhodnutím soudů ve věci samé, nýbrž proti rozhodnutím týkajícím se osvobození od soudních poplatků a ustanovení, resp. neustanovení právního zástupce. Zásah do práva na soudní ochranu a přístup k soudu spatřuje v tom, že při nepřiznání osvobození od soudních poplatků, resp. zejména v tomto případě neustanovení právního zástupce tam, kde je právní zastoupení povinné, mu byla odňata možnost se stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, neboť jeho majetkové a osobní poměry mu nedovolují hradit soudní poplatky a zejména náklady na právní zastoupení. Zdůrazňuje, že z celého dosavadního řízení je zřejmé, že splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, neboť je nemajetný, částečně imobilní, je držitelem průkazu ZTP, jeho příjmem je starobní důchod. Odmítá též závěry vrchního soudu a Nejvyššího soudu o zjevně bezúspěšném uplatňování práva, o tom, že jeho požadavkům na rozhodnutí obsaženým v žalobě nemůže být (meritorně) vyhověno, a tudíž je zjevně neopodstatněné i vedení řízení o řádných a mimořádných opravných prostředcích. Tento závěr považuje za zásah do jeho práva na soudní ochranu, neboť neodůvodněně předjímá rozhodnutí soudu ve věci samé.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl (a je) účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen (poté, kdy byl nedostatek právního zastoupení odstraněn advokátkou určenou Českou advokátní komorou) v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, které přísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť neshledal základní předpoklad opodstatněnosti individuální ústavní stížnosti, jímž je existence zásahu do základních práv nebo svobod stěžovatele.
10. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 9.) - ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv, tj. práva na spravedlivý proces a práva na přístup k soudu, a konstatuje, že k jejich porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy v otázce naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků a následně pro ustanovení právního zástupce. Je tak evidentní, že jde v první řadě o výsledek interpretace a aplikace "podústavního" práva, přičemž stěžovatel s ním nesouhlasí a snaží se mu dát ústavně právní konotace. Přehlíží přitom, že tzv. individuální osvobození podle §138 odst. 1 o. s. ř. lze přiznat za předpokladu, že ho odůvodňují poměry účastníka a že nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Jde tedy o podmínky kumulativní, z nichž byla u stěžovatele naplněna pouze první. Platí tedy, že i v případě, že účastník splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků (s ohledem na jeho "poměry"), lze mu osvobození odepřít v případě, že z jeho strany jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. O případ bezúspěšného uplatňování nebo bránění práva jde v situaci, když již ze samotných skutkových tvrzení žadatele obsažených v návrhu (která mohou být i pravdivá) je zcela zřejmé, že mu ve věci nemůže být vyhověno; právě o takovou situaci jde v případě stěžovatele, protože vedlejšímu účastníkovi nemůže být uložena povinnost zdržet se zásahů do osobnostních práv stěžovatele zasahováním do jeho soukromí, protože stěžovatel již od 25. 1. 2010 v jeho zařízení nežil, a od tohoto data do budoucnosti ani ke tvrzeným zásahům do osobnostních práv docházet nemohlo a nemůže (srov. odůvodnění usnesení vrchního soudu).
11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu