ECLI:CZ:US:2016:3.US.719.16.1
sp. zn. III. ÚS 719/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Františkem Výmolou, advokátem, sídlem Husníkova 2080/8, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2015 č. j. 11 Tdo 633/2015-46, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 7. 2014 sp. zn. 56 T 1/2014 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení §283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit tím, že mezi roky 2002 a 2013 prodal s dalším pachatelem přibližně dvěma desítkám osob heroin o přibližné celkové hmotnosti pěti kilogramů. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, k trestu vyhoštění na dobu 10 let, k trestu propadnutí věcí, užívaných mobilních telefonů a vah, a trestu propadnutí náhradní hodnoty, částky 136 900 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl městský soud zejména na základě výpovědí přibližně dvou desítek svědků, kteří od stěžovatele, popř. druhého obžalovaného, heroin kupovali. Dále vyšel ze stěžovatelova znaleckého psychiatrického zkoumání, výsledků rekognice dle fotografií a záznamů telekomunikačního provozu, zejména mezi stěžovatelem a svědky.
3. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl rozsudkem ze dne 15. 12. 2014 č. j. 11 To 109/2014-1706. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil s postupem i závěry městského soudu. Na stěžovatelovy námitky reagoval tak, že rekognice probíhala standardně a osoby na fotografiích se od stěžovatele nijak výrazně neodlišují. Navíc všichni svědci stěžovatele jednoznačně poznali i u hlavního líčení. Případný neodůvodněný postup policejních orgánů (kupř. že stěžovatel nebyl sledován a zadržen s drogou u sebe) nemůže nijak zpochybnit závěr o vině odsouzených.
4. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením. Stěžovatelovy námitky nespadaly totiž pod žádný z dovolacích důvodů a městskému a vrchnímu soudu nebylo možné vytknout jakékoliv významné pochybení při hodnocení důkazů nebo právní kvalifikaci stíhaného jednání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v petitu své ústavní stížnosti požaduje pouze zrušení usnesení Nejvyššího soudu, nicméně jeho obsáhlá argumentace směřuje proti všem výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů. Podle stěžovatele tyto soudy porušily jeho ústavní práva tím, že řádně nezjistily skutkový stav, nevypořádaly se dostatečně s existujícími pochybnostmi o jeho vině a postupovaly v rozporu se zákonem a judikaturou Ústavního soudu. Především objektivně nehodnotily provedené důkazy, zejména výslechy svědků, a při stanovování rozsahu trestné činnosti tak vycházely pouze z jejich domněnek. To se týká zejména množství údajně prodané drogy. Dle stěžovatele tak neexistuje dostatek přesvědčivých důkazů, aby bylo možné uznat jej vinným ze spáchání stíhaného jednání. Kupř. u dvou skutků bylo důkazy prokázáno, že se jich stěžovatel nemohl objektivně dopustit, a přesto jsou uvedeny ve výrokové části rozsudku. Jsou to skutky spadající do období roků 1999 a 2002, kdy se stěžovatel, jako osoba podléhající vízové povinnosti, nemohl nacházet na území České republiky. Nehovořil v té době ani českým jazykem a nemohl tedy být osobou, kterou uváděli svědci. Důkazy, které mohly tyto skutečnosti potvrdit, pak soudy zamítly pro jejich nadbytečnost, což stěžovatel považuje za nepřípustné, neboť jejich provedením by trestní řízení nebylo nijak zásadně ztíženo. Přitom tuto otázku schopnosti mluvit českým jazykem považuje stěžovatel za zásadní pro vymezení možného rozsahu trestné činnosti, což má přímý vliv na určení kvalifikované skutkové podstaty a výměru trestu. Soudy daly dle stěžovatele nepřípustně přednost výpovědím drogově závislých osob, přičemž jedna svědkyně dokonce vypovídala před soudem pod vlivem drog. Za neprokázané je dle stěžovatele třeba považovat i jeho údajné drogové aktivity v roce 2002, kdy se stěžovatel nacházel v azylovém centru, neboť soud nemohl nijak prokázat, že by měl stěžovatel prostor ke vzdalování se z centra a prodeji drog.
6. Přestože měl stěžovatel prodávat denně i několik desítek gramů heroinu, policejní orgány nebyly schopny za celé vyšetřování zajistit u stěžovatele žádnou drogu, ani zjistit místo či osobu, kde si měl stěžovatel drogy opatřovat. Stěžovatel tak je v očích orgánů činných v trestním řízení velmi aktivním dealerem drog, který však žádné drogy ve svém dosahu nemá. Soudy odhlédly od toho, že policejní orgány neprováděly řádné vyšetřování a ke komunikaci se svědky stěžovatele fakticky vyprovokovaly, a to bez kontroly příslušných orgánů. Tytéž policejní orgány nevyužily v dané věci všechny dostupné prostředky k odhalení stíhané trestné činnosti a tyto prostředky nahrazuje pouze výpověďmi nevěrohodných svědků. Při využití všech dostupných prostředků by dle stěžovatele jednoznačně odpadly všechny vzniklé pochybnosti. Za nezákonné pak stěžovatel považuje provedení důkazu rekognicí. Zejména zmiňuje skutečnost, že ze všech předložených fotografií byl pouze stěžovatel osobou s dlouhými vlasy, čímž daly policejní orgány jasný návod k určení jimi žádaného pachatele. Soudy se pak s těmito námitkami nevypořádaly. Výslechy svědků byly dle stěžovatele rovněž nezákonné, neboť na ně byl činěn nátlak, a to jak v přípravném řízení, tak v řízení před obecnými soudy. Nátlak ze strany Policie České republiky jeden svědek přiznal a dva se k tomu v pláči odmítli vyjádřit. Tím dle stěžovatele vznikají pochybnosti stran obsahu výpovědí všech "policejních" svědků. Svědky pak stěžovatel označuje za obecně nevěrohodné, vzhledem k jejich současné nebo dřívější závislosti na drogách, přičemž se jejich snížené rozpoznávací a vnímací schopnosti projevily i během hlavního líčení. Pokud pak nebyli schopni určit množství drogy zakoupené od stěžovatele, byl na ně ze strany soudu činěn nátlak, aby se o takové určení pokusili i přes uvedené nedostatky. Proto soudy vycházely z pouhých odhadů svědků, získaných navíc nátlakem. Takový přístup je v řízení před soudem dle stěžovatele nepřípustný. Toto pochybení je pak o to horší, že právní kvalifikace stěžovatelova jednání se odvíjí primárně od množství prodané drogy. Tímto postupem byl dle stěžovatele jednoznačně porušen princip in dubio pro reo. Nápravu těchto pochybení nesjednal ani Nejvyšší soud, přestože k tomu byl povinen, neboť tato pochybení jsou porušením ústavních práv stěžovatele. Dovolací soud je přitom povinen přezkoumat důvodnost námitky existence tzv. extrémního rozporu, což však ve stěžovatelově případě neučinil a odepřel mu tak právo na soudní ochranu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
7. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami.
9. V první řadě musí Ústavní soud připomenout, že jako specializovaný orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy soudů, kterým jediným přísluší posouzení otázky viny a případného trestu (srov. čl. 90 větu druhou Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud proto zásadně neposuzuje důvodnost obhajoby stíhaných či odsouzených stěžovatelů, neboť jeho role spočívá především v posouzení toho, zda se s touto obhajobou ústavně přípustným způsobem vypořádaly obecné soudy.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svou interpretaci provedených důkazů, resp. jejich relevanci ve vztahu k dalším důkazům, svůj náhled na právní přípustnost postupu vyšetřovacích orgánů či soudů, a zcela přehlíží nebo účelově dezinterpretuje obsáhlé závěry soudů, které se s touto jeho obhajobou vypořádávají. Tím se pokouší Ústavní soud postavit do pozice, která mu dle ústavního pořádku nenáleží. V tomto směru Ústavní soud poukazuje na námitky týkající se chybného časového vymezení skutku (srov. str. 16 rozsudku vrchního soudu), námitky v otázce neznalosti českého jazyka (srov. str. 16 rozsudku vrchního soudu), námitky stran stěžovatelova pobytu v azylovém centru (srov. str. 17 rozsudku městského soudu a str. 15 a 16 rozsudku vrchního soudu), námitky týkající se přípustnosti a správnosti provedené rekognice (srov. str. 16 rozsudku městského soudu, str. 14 rozsudku vrchního soudu a str. 13 usnesení Nejvyššího soudu), námitky stran nesprávnosti či neúplnosti policejního vyšetřování (srov. str. 17 rozsudku vrchního soudu) a zejména pokud jde o otázku důvěryhodnosti reakcí a výpovědí svědků a stanovování množství stěžovatelem prodané drogy (srov. 17 a 18 rozsudku městského soudu a str. 14 rozsudku vrchního soudu). Ve vztahu k těmto námitkám lze toliko konstatovat, že způsob, jakým se s nimi obecné soudy vypořádaly, nevykazuje žádné projevy ústavněprávního pochybení.
11. Stěžovateli se tak nepodařilo prokázat, zda v souzené věci obsahují rozhodnutí obecných soudů tzv. kvalifikovanou vadu v podobě extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, neboť každý dílčí závěr soudů je opřen o konkrétní důkaz. Závěry soudů respektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť neznámé či nejasné skutečnosti hodnotily soudy vždy ve prospěch stěžovatele, přičemž lze v tomto ohledu poukázat zejména na určování množství prodané drogy. Trvání na upřesnění nejasné svědecké výpovědi, jež stěžovatel označuje za nepřípustný nátlak, není porušením ústavních principů, ale naplněním povinnosti soudu zjistit co nejpřesněji skutkový stav. Nebyl zjištěn žádný nátlak na svědky k zopakování výpovědi z předchozího řízení či uvedení jakkoliv velkého množství drogy. Soudy navíc dovozovaly množství drog nikoliv pouze z uvedené hmotnosti, ale např. rovněž z doby a frekvence "odběrů". Podstatné rovněž je to, že samotná hmotnost není jediným určujícím kritériem pro určení skutkové podstaty a případné nepřesnosti soudů by se v daném případě nemohly na výsledné skutkové podstatě a trestu jakkoliv projevit.
12. Jako zcela nekonkrétní je třeba odmítnout rovněž námitku, že celé trestní stíhání bylo výsledkem policejní provokace. Z kontaktů se svědky je stěžovatel usvědčován nejen telefonními hovory, které dle něj byly pod dohledem policie, ale i autentickými reakcemi svědků u hlavního líčení, především pak i výpovědí druhého obžalovaného.
13. Stejně tak se Ústavní soud nemohl ztotožnit s námitkou odepření soudní ochrany v dovolacím řízení. Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nicméně Ústavní soud v jeho postupu při rozhodování o dovolání stěžovatele na straně Nejvyššího soudu pochybení neshledal. Ústavněprávní přezkum rozhodnutí nižších soudů pak Nejvyšší soud provedl, jak je patrno z odůvodnění napadeného usnesení (srov. zejména str. 9 a 13), a ve shodě s hodnocením Ústavního soudu dospěl k závěru, že ústavní práva stěžovatele nebyla v řízení před soudy nižších stupňů porušena.
14. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání návrh stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu