ECLI:CZ:US:2016:3.US.758.16.1
sp. zn. III. ÚS 758/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Ondřejem Masopustem, advokátem, sídlem Sokolská 548/44, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2015 sp. zn. 8 Tdo 1367/2015, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 13. března 2015 sp. zn. 2 To 47/2015 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. listopadu 2014 sp. zn. 5 T 136/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Olomouci shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") [jednání uvedené v bodě 1) výroku] a zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c) a d) tr. zákoníku [jednání uvedené v bodě 2) výroku] a za oba tyto skutky a trestné činy mu uložil podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na tři roky a šest měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci nadepsaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zrušil ve výroku o trestu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že mu podle §198 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Zároveň popírá, že by se žalovaných skutků vůbec dopustil, přičemž nic takového nevyplývá ani z provedeného dokazování. Jediné, co v předmětném řízení vyšlo skutečně najevo, byly pouze finanční problémy rodiny a z nich vyplývající vzájemné odcizení a hádky. Takovým jednáním však nemohl dosáhnout potřebnou míru společenské nebezpečnosti, aby vůbec šlo o trestný čin a zároveň ani objektivní stránku zločinů, pro něž byl odsouzen. Zejména nemohlo dojít k naplnění zákonného znaku týrání, které je judikaturou popisováno jako zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Přitom cituje definici týrání svěřené osoby vymezenou v judikatuře (č. 11/1984 Sb. roz. tr., Bulletin Nejvyššího soudu ČSR, trestní část, sešit 2/1983, rozh. č. 3).
6. Stěžovatel se dále vyjadřuje k jednotlivým skutkovým závěrům soudů a uvádí, že podmínky bydlení a ekonomická situace členů rodiny se zásadně lišily. Popisuje zejména, že každá z dcer (poškozených) měla samostatný pokoj (o ploše 44 m2, resp. 24 m2), vytápěný elektrickým konvektorem se samostatnou regulací teploty, okno v kuchyni bylo dvojité a sklo bylo pouze prasklé v rohu. Stravování poškozeným řádně zajišťoval, čemuž odpovídají faktury obchodního domu MAKRO i údaje ze školy. Pokud dcery neměly peněžní prostředky, stalo se tak proto, že je použily k méně potřebným účelům.
7. Podle stěžovatele pouhé hádky, křik či nedostatek financí tedy nedosahují potřebné míry intenzity pro naplnění zákonného znaku týrání. V této souvislosti zaznamenává, že poškozené neutrpěly žádná těžká fyzická zranění a psychické problémy jeho poškozených dcer mají zcela jiný základ, než domnělé týrání. Zvukové nahrávky zachycující "rodinné hádky" se odvíjely z konfliktů, k nimž byl cíleně vyprovokován, a docházelo k jejich manipulaci (některé části byly smazány a v jiných částech hlas stěžovatele zesílen), aby vyzněly v jeho neprospěch.
8. Stěžovatel připomíná, že sousedé nezaznamenali ničeho podezřelého a jejich rodina nikdy nebyla předmětem pozornosti pracovníků orgánů sociálně-právní ochrany dětí.
9. Podle stěžovatele jednání, pro které došlo k jeho odsouzení, nedosahuje minimální hranice společenské škodlivosti pro uplatnění jeho trestní odpovědnosti, a proto podle zásady ultima ratio a subsidiarity trestní represe je nelze posoudit jako trestné činy.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
12. Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Ústavy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
14. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace "podústavních" právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu").
15. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními řízení a jeho výsledek postiženy nejsou.
16. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti (stěžovatelova obrana je založena na jiných okolnostech jednání a chování vůči poškozeným - manželce a dvěma dcerám) je totiž namístě úsudek, že z obsahu rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně provedl detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i na akceptovatelném hodnocení provedených důkazů.
17. Soudy na argumentovaném základě dovodily, že stěžovatel po dobu více než pěti let poškozené napadal jak fyzicky (tím, že je např. bil, fackoval, házel po nich různými předměty, atd.), tak i psychicky (když jim vyhrožoval, napadal vulgárními výrazy a bývalou manželku donutil k podpisu několika půjček), rovněž jim neposkytoval dostatečné množství finančních prostředků na úhradu jejich základních potřeb (jídlo, oblečení, atd.), ačkoliv na něm byly ekonomicky téměř zcela závislé, a téměř dva roky nechal rozbité okno v kuchyni, a to i přes zimní období, poté, co došlo k odpojení elektrické energie z důvodu neplacení jejího odběru.
18. Podle soudů bylo uvedené jednání prokázáno zejména svědeckými výpověďmi poškozených, ale i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, z něhož vyplynulo, že u všech tří poškozených se projevily známky dlouhodobého psychického a fyzického násilí ze strany stěžovatele v podobě senzitivity, snížené citlivosti, nedůvěry, zvýšené tenze a ustupujících projevů částečné poruchy přizpůsobení. Soudy dovodily, že u nich byly identifikovány známky obvyklé u syndromu týrané osoby, vyvolané negativním chováním stěžovatele. Vycházet z výpovědí poškozených bylo též se zřetelem k charakteru a povaze trestné činnosti "odehrávající se v soukromí" myslitelné - právě - coby výraz určitého hodnocení provedeného důkazu, při současném posouzení osobnosti poškozených soudním znalcem.
19. Soudy se nedopustily výkladového excesu ani v otázce posouzení stíhaných jednání coby trestných činů. Dlužno podotknout, že stěžovatel konstruuje odlišný právní názor převážně na svých vlastních skutkových tvrzeních, která rozhodující orgány odmítly, čímž nezpochybňuje právní posouzení věci soudy, nýbrž jimi - ústavněprávně konformním způsobem - přijatá faktická zjištění (srov. výše).
20. Cituje-li stěžovatel definici formulovanou v rozhodnutí č. 11/1984 Sb. rozh. tr., a to s důrazem na zde uvedený (demonstrativní) výčet jednání podřaditelných zákonnému znaku týrání svěřené osoby, sluší se zaznamenat, že jde o závěry vycházející z právní úpravy v předmětném období již neplatné, které nelze na nyní projednávanou věc aplikovat mechanicky, bez posouzení souladu s dosaženou úrovní ochrany lidské důstojnosti (k otázce kriminalizace tzv. domácího násilí srov. zákon č. 91/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, resp. usnesení ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 1285/08 a usnesení ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 3234/09).
21. Výklad trestněprávních norem, který v dané věci soudy podaly, za rozšiřující, či dokonce nepředvídatelný (srov. rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.) považovat nelze (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. R. v. Spojené království, stížnost č. 20190/92, odst. 39-44, ze dne 22. 11. 1995 ve věci S. W. v. Spojené království, stížnost č. 20166/92, odst. 41-47, a ze dne 10. 10. 2006 ve věci Pessino v. Francie, stížnost č. 40403/02, odst. 36).
22. Stěžovatelem vzpomínaný princip subsidiarity trestní represe, který vyžaduje, aby prostředky trestního práva byly v právním státě používány jen tam, kde nepostačí ochrana poskytovaná jinými právními odvětvími (právem občanským, obchodním, správním, finančním atd.), se vyznačuje ústavněprávním aspektem, přičemž se v rámci trestního práva uplatní obecně, a tedy rovněž v souvislosti s fenoménem tzv. domácího násilí [srov. nález ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 469/04 (N 116/37 SbNU 489), nález ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 631/05 (N 205/43 SbNU 289), nález ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. II. ÚS 254/08 (N 197/51 SbNU 393), nález ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09 (N 2/56 SbNU 11), resp. nález ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 2523/10 (N 16/60 SbNU 171)]. Soudy se však v dané věci s otázkou, zda omezení základních práv stěžovatele trestní sankcí bylo proporcionální a souladné s účelem trestního práva, vypořádaly ústavněprávně konformním výkladem, že inkriminované jednání se v podstatných rysech neliší od běžně se vyskytujících shora označených trestných činů, včetně jejich škodlivosti pro společnost.
23. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
24. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
25. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu