ECLI:CZ:US:2016:3.US.779.16.1
sp. zn. III. ÚS 779/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti OKD, a. s., sídlem Prokešovo nám. 6/2020, Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2015 č. j. 14 Cmo 242/2015-770 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2015 č. j. 15 Cm 138/2005-722, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ochranného Sdružení Drobných Akcionářů, sídlem Nádražní 532/157, Ostrava, Jitky Bernáškové a Ing. Maxima Chadzitaskose, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených usnesení, jimiž mělo být porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Městský soud v Praze shora uvedeným usnesením zamítl námitku stěžovatelky, že v dané věci představuje existence usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 2008 č. j. 42 Cm 75/2005-535 překážku věci rozsouzené.
3. Následné stěžovatelčino odvolání odmítl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné dle ustanovení §202 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu; současně se jako obiter dictum plně ztotožnil s právním názorem nalézacího soudu.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně polemizuje se správností závěru městského soudu, že výše identifikované usnesení Krajského soudu v Ostravě v projednávané věci nezakládá překážku rei iudicatae; z dále uvedených důvodů netřeba obsah této polemiky na tomto místě blíže rekapitulovat.
5. Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
6. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
7. Aplikace ustanovení §43 odst. 3 ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přitom přichází do úvahy mj. za situace, kdy stěžovatelka vůči napadenému rozhodnutí, přesněji řečeno proti relevantním důvodům takového rozhodnutí nepředkládá žádnou věcnou oponenturu, tedy za situace, kdy by napadené rozhodnutí věcně obstálo i za předpokladu, že by Ústavní soud stěžovatelce ve všech jejích námitkách přisvědčil.
8. V projednávané věci stěžovatelka v ústavní stížnosti sice obsáhle polemizuje se správností (resp. snad i ústavností) napadených rozhodnutí, nevznáší však žádnou námitku právě vůči stěžejnímu právnímu závěru vrchního soudu, že v daném případě nebylo odvolání přípustné.
9. Ústavní soud se v takovém případě může omezit na konstatování, že ani on neshledává ústavně nekonformním řádně odůvodněný právní závěr, že stěžovatelčino odvolání není ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu přípustné, když takový právní závěr je v souladu s jeho ustálenou judikaturou.
10. Hodnocení ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení odvolacího soudu jako zjevně neopodstatněné má přitom procesní důsledky rovněž do zbývající části ústavní stížnosti. Bylo-li totiž stěžovatelčino odvolání - řádně - odmítnuto jako (ex lege) nepřípustné, je třeba ústavní stížnost ve zbývající části nevyhnutelně hodnotit jako opožděnou.
11. Jelikož si je nicméně Ústavní soud vědom skutečnosti, že se stěžovatelka při podání odvolání řídila nesprávným poučením městského soudu (aniž by ovšem toto nesprávné poučení bylo bez dalšího jakkoli relevantní), považuje za vhodné zdůraznit, že ani včasné podání ústavní stížnosti by nevedlo k meritornímu přezkumu napadeného usnesení nalézacího soudu; toto rozhodnutí totiž bylo vydáno v probíhajícím řízení, pročež prizmatem materiální stránky principu subsidiarity, jímž je řízení o ústavní stížnosti zásadně ovládáno, není v takovém stadiu řízení třeba odstraňovat případná pochybení soudů, jež jsou zjevně - před podáním ústavní stížnosti - zhojitelná na základě občanským soudním řádem nabízených řádných, případně i mimořádných opravných prostředků.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu