ECLI:CZ:US:2016:3.US.829.16.1
sp. zn. III. ÚS 829/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. L. P. a 2. V. P., obou zastoupených Mgr. Václavem Kotkem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 10, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2015 č. j. 12 Co 292/2015-94 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. května 2015 č. j. 27 C 90/2014-76, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jejich tvrzení porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny, právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny, jakož i práva vyplývající z čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že proti stěžovatelům bylo v roce 2011 zahájeno trestní stíhání pro spáchání přečinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Následně byli stěžovatelé pravomocně shledáni vinnými ze spáchání přečinu podílnictví z nedbalosti podle ustanovení §215 odst. 1 trestního zákoníku. Na nákladech obhajoby následně svému zvolenému obhájci uhradila stěžovatelka částku 35 731 Kč a stěžovatel částku 41 355 Kč. Následně se stěžovatelé po státu domáhali náhrady škody, konkrétně stěžovatelka částky 17 666 Kč a stěžovatel částky 20 086 Kč, která jim měla vzniknout tak, že byli stíháni pro relativně přísný delikt, podle něhož se pak odvozují náklady obhajoby. Ve skutečnosti však spáchali delikt mírnější. Uvedené částky jsou tak rozdílem mezi uhrazenými náklady a částkou, kterou by stěžovatelé museli uhradit, pokud by trestní stíhání bylo zahájeno správně.
3. Vedlejší účastník nárok stěžovatelů neuznal, proto podali proti státu žalobu, kterou napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl. Dle obvodního soudu nelze stěžovatelům požadovaný nárok přiznat především s odkazem na smysl a účel zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Podle soudu je pro přiznání existence odpovědnosti státu klíčové, zda se stíhaná osoba dopustila protiprávního jednání. Stěžovatelé přitom byli odsouzeni za stíhané jednání, to bylo pouze jinak právně kvalifikováno. V takové situaci pak dle obvodního soudu nelze nárok na náhradu škody přiznat.
4. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání. O něm rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil. Přitom se plně ztotožnil se závěry jeho odůvodnění, které ještě doplnil podrobnějším rozborem relevantní judikatury.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Dle stěžovatelů soudy v napadených rozhodnutích neoprávněně popřely existující nárok na náhradu škody. Zejména se ohrazují proti odkazům na soudní rozhodnutí, která na danou věc vůbec nedopadají, nebo byla dokonce zrušena Ústavním soudem. Soudy se rovněž vůbec nevypořádaly s celou řadou uplatněných námitek a celou svou argumentaci opřely o smysl a účel zákona č. 82/1998 Sb., ale způsobem, který je naopak v rozporu se zněním a smyslem tohoto zákona, stejně jako i s judikaturou Ústavního soudu. Navíc vytváří neodůvodněnou nerovnost mezi osobami, jimž byl obhájce ustanoven, a osobami, jež si obhájce zvolily, jak to učinili stěžovatelé. Odměna ustanoveného advokáta by se totiž odvíjela od přísnosti deliktu, za jehož spáchání byl obžalovaný odsouzen, nikoliv uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle stěžovatelů je tedy jejich nárok oprávněný, neboť jsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti státu. Především orgány činné v trestním řízení při zahájení trestního stíhání nesprávně kvalifikovaly jednání stěžovatelů. Tím je tedy toto rozhodnutí nezákonné. Stěžovatelům bezpochyby vznikla škoda, jíž představují zbytečně vynaložené prostředky na jejich obhajobu. Tato škoda pak dle stěžovatelů vznikla nepochybně v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného usnesení, neboť bez jeho vydání, po němž následoval už pouze tzv. obvyklý chod věcí, by ke škodě nedošlo. Právo na náhradu škody v takovýchto případech neúspěšné obžaloby navíc přiznává judikatura Nejvyššího soudu. Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud se ztotožnil se závěrem obecných soudů, neboť nejsou vůbec splněny ani základní podmínky pro přiznání tvrzeného nároku a s odkazem na ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na odůvodnění jejich rozhodnutí odkazuje. Dle Ústavního soudu obecné soudy posoudily předpoklad existence nezákonného rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou, když dospěly k závěru, že usnesení o zahájení trestního stíhání je nezákonné pouze tehdy, pokud v něm uvedené jednání (nikoliv jeho právní kvalifikace) se neukáže být jednáním trestným, popř. se ukáže být jednáním, které vůbec nespáchala obviněná osoba. V otázce nedůležitosti právní kvalifikace stíhaného jednání pro dopady kompenzačního řízení lze stěžovatele odkázat např. na závěry obsažené v právním názoru Ústavního soudu vyjádřeného v bodě 24 nálezu sp. zn. III. ÚS 1391/15 ze dne 19. 1. 2016 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Pouze je namístě výslovně odmítnout ty námitky, které se týkají porušení procesních práv stěžovatelů. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně srozumitelně odůvodněna a uvádí se v nich všechny rozhodující okolnosti. Obecné soudy se v kompenzačním řízení nemusí zabývat každou uplatněnou námitkou. Pokud ústavně konformním způsobem shledají, že jeden z předpokladů pro přiznání nároku na náhradu škody není splněn (v daném případě to byla podmínka nezákonného rozhodnutí), nemají ústavní povinnost věnovat se dalším sporným otázkám předmětu řízení. Procesní práva stěžovatelů tak v daném řízení porušena nebyla.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu