ECLI:CZ:US:2016:3.US.855.16.1
sp. zn. III. ÚS 855/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti M. V., toho času ve výkonu trestu ve věznici v Bělušicích, zastoupeného JUDr. Petrem Víškou, advokátem, sídlem Malická 1576/11, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2016 č. j. 3 Tdo 1506/2015-40, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. srpna 2015 sp. zn. 1 To 64/2015 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. února 2015 č. j. 50 T 4/2014-753, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále napadenými rozhodnutími byl podle názoru stěžovatele porušen princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny a princip vázanosti výkonu veřejné moci zákonem garantovaný v čl. 2 odst. 3 Ústavy a ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní předložených přitom vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. února 2015 č. j. 50 T 4/2014-753 byl stěžovatel uznán vinným 1) zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a 2) přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby se stěžovatel - souhrnně řečeno - dopustil tak, že v postavení vedoucího Stavebního úřadu Městského úřadu v Bílině, v úmyslu protiprávně umožnit společnosti ENERGOSUN, a. s., výstavbu a následně i provoz fotovoltaické elektrárny za výkupní ceny garantované státem, v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v tehdy platném znění, vydal rozhodnutí o umístění stavby a stavební povolení na stavbu fotovoltaické elektrárny, ačkoliv od samého počátku věděl, že stavba je situována na pozemcích, kde to platný a tehdy závazný územní plán sídelního útvaru Bílina nepřipouštěl. V důsledku toho společnost ENERGOSUN, a. s., postavila a dosud provozuje fotovoltaickou elektrárnu s čistým ekonomickým výnosem z prodeje elektrické energie za státem garantované výkupní ceny po dobu 20 let, a to nejméně ve výši 87 482 000 Kč.
3. Přečinu vyhrožování se pak - souhrnně řečeno - stěžovatel dopustil tím, že dne 4. 10. 2010 v prostorách Stavebního úřadu Městského úřadu v Bílině, jako vedoucí Stavebního úřadu Bílina sdělil podřízenému zaměstnanci - Janu Bláhovi - že to přehnal s písemným podáním doručeným do podatelny Městského úřadu v Bílině, ve kterém upozorňuje na nezákonnost rozhodnutí Stavebního úřadu Městského úřadu v Bílině ve věci fotovoltaické elektrárny. Dále ho vyzval k tomu, aby podal žádost o rozvázání pracovního poměru a upozornil ho na to, že pokud kvůli němu k výstavbě elektrárny nedojde, může skončit zakopaný na místní skládce. To v Janu Bláhovi vyvolalo intenzivní obavu o jeho život, zdraví a obavu ze ztráty zaměstnání, jakož i obavu o bezpečnost jeho ženy a syna, že ještě téhož dne mu muselo být v nemocnici poskytnuto lékařské ošetření.
4. Za shora uvedené trestné činy byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu jakékoliv funkce ve státní správě a samosprávě, spojené s rozhodovací činností, ve výměře šesti roků.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti pak stěžovatel doslova uvádí, že svou argumentací navazuje na to, co již uváděl v odvolání a dovolání. Znovu tak upozorňuje, že předmětné stavební řízení realizoval přímý podřízený stěžovatele Jan Bláha. Právě podřízený Jan Bláha spojil usnesením územní a stavební řízení, které odůvodnil tak, že je to v souladu s územním plánem. V řízení bylo navíc podle stěžovatele prokázáno, že s řízením spojeným s fotovoltaickými elektrárnami byl v době, kdy se měl stěžovatel vytýkané trestné činnosti dopustit, obecně problém, neboť neexistoval jednotný právní názor, jak v určitých situacích postupovat; v té době totiž nebyl vydán metodický pokyn Ministerstva pro místní rozvoj, který měl vedoucím stavebních úřadů pomoci. Rovněž není správný předpoklad obecných soudů, pokud dovozují, že stěžovatel jednal v úmyslu opatřit někomu prospěch. Elektrárna totiž byla uvedena do provozu až 4. 1. 2011, tedy v době, kdy již byla jednotková cena za vyrobenou megawathodinu solární energie mnohem nižší. Proto o nějakém majetkovém prospěchu - v porovnání s náklady na vybudování elektrárny - nemůže být ani řeč. Nalézací soud rovněž bez řádného zdůvodnění neprovedl stěžovatelem navrhovaný výslech ošetřujícího lékaře Jana Bláhy, a to i přesto, že datum na lékařskou zprávu, jež měla souviset se stěžovatelem údajně spáchaným trestným činem vydírání, bylo dopsáno rukou.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. mimo jiné zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Ústavní soud po přezkoumání věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy, a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
10. Obecné soudy podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
11. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že všechny podklady připravoval Jan Bláha a on "toliko" podepisoval stavební povolení, pak k tomu Ústavní soud uvádí, že tato námitka - odhlédnuto od její nepřesvědčivosti - je vyvrácena již tím, že stěžovatel se opakovaně zúčastňoval jednání Rady města Bílina a věděl, že její souhlas s výstavbou elektrárny je podmíněn právě změnou územně plánovací dokumentace. I kdyby tedy bylo pravda, že vše připravoval Jan Bláha, stěžovatele to nemohlo "zmást", neboť měl jiný zdroj informací o tom, že se stavbou elektrárny nemůže být započato.
12. Tvrdí-li stěžovatel, že v období, kdy se o stavbě rozhodovalo, neměl dostatek podkladů pro řešení sporných právních otázek (chybějící metodika atp.), pak přehlíží minimálně to, že jím prosazovaná stavba, respektive řešení k její realizaci vedoucí, byly v rozporu s doporučeními kompetentních zaměstnanců příslušného krajského úřadu. Přesto stěžovatel stavbu elektrárny povolil. Je pak pravdou, že elektrárna sice byla uvedena s konečnou platností do provozu až v roce 2011, nicméně v roce 2010 byla užívána na základě rozhodnutí o předběžném užívání stavby. Proto se cena za vyrobenou megawathodinu řídila a řídí pravidly platnými pro stanovení její výše z roku 2010 a stavba tak byla a je vysoce rentabilní. Skutečnost, že se v řízení použité znalecké posudky se lišily v posouzení ekonomické výnosnosti elektrárny není pro trestněprávní posouzení věci určující (odborná posouzení se lišila například v tom, po jaké době bude nutné pro udržení výkonu elektrárny vyměnit některá její zařízení a součásti), neboť tak jako tak se rozsah prospěchu ve smyslu §138 tr. zákoníku pohybuje v pásmu velkého rozsahu. Nadto soudy vycházely z takového rozsahu, který byl stanoven jako minimální.
13. Pokud stěžovatel konečně zpochybňuje lékařskou zprávu předloženou Janem Bláhou o jeho psychickém stavu po konfliktu se stěžovatelem s tím, že je zde datace vyšetření dopsána rukou a že ošetřující lékař nebyl soudem i přes návrh stěžovatele slyšen, pak stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvádí, v čem by měla eventualita nesprávné datace měnit závěr soudů o tom, že stěžovatel mu vyhrožoval.
14. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli ústavním pořádkem garantovaná.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu