ECLI:CZ:US:2016:3.US.978.16.1
sp. zn. III. ÚS 978/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky TRANSCO Bohemia, s. r. o., sídlem Ústecká 437/54, Děčín V, zastoupené Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, sídlem U Starého mostu 111/4, Děčín III - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2016 č. j. 1 VSPH 4/2016-B-99, ve znění opravného usnesení ze dne 26. ledna 2016 č. j. 1 VSPH 4/2016-B-102, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a a) Evy Drozenové a b) Ing. Radima Chmely, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla shora označené soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že Vrchní soud v Praze (dále též jen "vrchní soud") porušil jednak její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jednak ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 12. 2015 č. j. KSPH 68 INS 8069/2014-B-83 byl v insolvenční věci dlužníka BRANALDI s. r. o. zamítnut návrh stěžovatelky jako věřitelky na nařízení předběžného opatření podle §100 insolvenčního zákona (dále též jen "InsZ"), kterým by bylo vedlejším účastníkům (jako jednatelům dlužníka) uloženo zaplatit do soudní úschovy částku 600 000 Kč jako náhradu škody vzniklou porušením povinnosti podat insolvenční návrh (§98 odst. 1 InsZ). Krajský soud však dospěl k závěru, že z dosavadního průběhu insolvenčního řízení se nepodává jednoznačně, zda stěžovatelce vznikla škoda právě v důsledku porušení dané povinnosti (resp. že to nelze bez rozsáhlého dokazování určit).
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesení krajského soudu ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil s tím, že se "v zásadě" ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně a především že důvod pro vydání požadovaného předběžného opatření není dán, neboť je lze, jak plyne ze systematického zařazení ustanovení §100 InsZ, vydat pouze ve fázi od zahájení insolvenčního řízení (§97 InsZ) do rozhodnutí o úpadku (§136 InsZ), později pozbývá smysl, protože insolvenční věřitel může podat návrh na nařízení zcela shodného předběžného opatření podle §74 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") či přímo žalobu na náhradu škody spojenou s návrhem podle §102 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytkla vrchnímu soudu zcela formalistický, a tudíž nesprávný výklad insolvenčního zákona, kdy podle jejího názoru lze požadované předběžné opatření vydat i po rozhodnutí o úpadku, argumentujíc smyslem a účelem §100 InsZ jakožto ustanovením speciálním ve vztahu k ustanovení §74 o. s. ř., přičemž poukázala na to, že vrchní soud k dané právní otázce judikuje odlišně od Vrchního soudu v Olomouci (konkrétně zmínila usnesení ze dne 30. 9. 2015 č. j. 1 VSOL 895/2015-B-99), navíc i samotný vrchní soud měl v usnesení ze dne 10. 8. 2015 č. j. 3 VSPH 1160/2015-A-34 vycházet z jiného právního názoru.
5. Porušení práva na spravedlivý proces pak stěžovatelka shledala v tom, že vrchní soud odůvodnil napadené rozhodnutí nedostatečně. Zatímco ona podrobně zdůvodnila, z jakého důvodu se dlužník nacházel v úpadku dávno předtím, než jednatelé podali insolvenční návrh, vrchní soud to nevzal v potaz a pouze odkázal na své usnesení ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. 1 VSPH 190/2009-B; k němu stěžovatelka uvedla, že při rozhodování o předběžném opatření stačí osvědčit skutečnosti, které budou následně předmětem dokazování, přičemž má být zřejmé, že členové statutárního orgánu dlužníka budou vždy navrhovat řadu důkazních prostředků, takže by insolvenční soud nemohl nařídit předběžné opatření prakticky nikdy. Jestliže obecné soudy argumentovaly tím, že je třeba chránit členy statutárního orgánu, jelikož jsou povinni plnit ihned, ale bránit se mohou až v nalézacím řízení, pak se tito členové, vědomi si své povinnosti k náhradě škody, v průběhu insolvenčního řízení mohou svého majetku zbavit, ovšem v případě, že se prokáže, že žádnou škodu nezpůsobili, budou jim peněžité prostředky vráceny a vznikne jim právo na náhradu škody způsobené předběžným opatřením.
6. Konečně stěžovatelka namítla porušení práva na spravedlivý proces i z toho důvodu, že dne 13. 1. 2016 doplnila své odvolání, v němž uvedla, že si nechala vypracovat odborné stanovisko, dle kterého byl dlužník v úpadku dávno předtím, než byl podán insolvenční návrh, vrchní soud však vydal napadené usnesení, aniž by je vzal jakkoli v potaz. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na ustanovení §205 odst. 3 o. s. ř. s tím, že byla oprávněna doplnit odvolání, a pokud toto doplnění došlo ještě před rozhodnutím, byl vrchní soud povinen se s ním vypořádat, což však zcela opomenul. Toto opomenutí nelze dle stěžovatelky "omluvit" tím, že měl na věc jiný právní názor, tedy že předběžné opatření podle §100 InsZ lze vydat jen do rozhodnutí o úpadku dlužníka, a proto by stejně usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť i za této situace se prý musí s navrženými důkazy vypořádat.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení
7. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejším účastníkům řízení, žádný z nich této možnosti nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje z hlediska jeho kognice zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla vrchnímu soudu nesprávný výklad §100 InsZ, majíc za to, že předběžné opatření bylo možné podle tohoto ustanovení nařídit, i když by se tak stalo po rozhodnutí o úpadku dlužníka. Otázky ústavní konformity právního názoru zastávaného vrchním soudem se již Ústavní soud dotkl v usnesení ze dne 18. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 1478/13, následně ji řešil také v usnesení ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 561/16 (tato rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kde se také - z hlediska ústavnosti - vyjádřil k otázce rozdílné intepretace citovaného ustanovení ze strany vrchního soudu a Vrchního soudu v Olomouci. Ústavní soud na příslušné závěry stěžovatelku pro stručnost tímto odkazuje. Současně odkazuje na odůvodnění (body 33, 36 a násl.) nálezu ze dne 18. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), ve kterém zaujal stanovisko ke své možné roli "sjednocovatele" judikatury obecných soudů. Jak přitom plyne z návrhu na nařízení předběžného opatření, stěžovatelce byl právní názor vrchního soudu předem znám, a pokud svůj procesní postup tomuto názoru nepřizpůsobila, musela takový výsledek daného řízení očekávat; uvedla-li stěžovatelka v této souvislosti, že návrh na nařízení předběžného opatření podle §74 o. s. ř. nepředstavuje prostředek, kterým by bylo možné dosáhnout skutečné ochrany práv eventuálně poškozeného insolvenčního věřitele (ve stručnosti řečeno), jde - bez dalšího - jen o spekulaci.
11. Je-li napadené rozhodnutí postaveno na dvou samostatných rozhodovacích důvodech, postačí, aby z hlediska ústavnosti obstál jeden z nich. Není tedy již podstatné, zda se vrchní soud "navíc" ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který se otázkou naplnění zákonných předpokladů pro nařízení předběžného opatření zabýval věcně, a dospěl k závěru, že příslušný návrh nebyl důvodný. Nicméně možno dodat, že jde-li o interpretaci a aplikací §100 InsZ ze strany krajského soudu (a potažmo ze strany soudu vrchního), Ústavní soud nehledal pochybení, jež by mohlo dosáhnout hranice excesu, neboť soud prvního stupně nevybočil ze standardů soudní praxe [a v tom rámci z mezí interpretačních zásad nastíněných judikaturou Ústavního soudu (viz usnesení ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. III. ÚS 1917/11 a další rozhodnutí v něm citovaná)], přičemž dané, dostatečně zdůvodněné závěry, tedy že se v průběhu insolvenčního řízení nestalo dostatečně zřejmým, že stěžovatelce vznikla škoda porušením povinnosti podat insolvenční návrh, resp. že porušení této povinnosti bylo i adekvátně osvědčeno, nejsou nelogické a skutkově bez podkladu. Pro úplnost třeba dodat, že z pouhého odkazu krajského soudu na usnesení vrchního soudu ze dne 21. 7. 2009 č. j. 2 VSPH 288/2009-B-59 nelze ještě vyvodit, že by preferoval jen ochranu práv a oprávněných zájmů členů statutárního orgánu na úkor insolvenčních věřitelů, a to takovým způsobem, že by prakticky nebylo možné příslušné předběžné opatření vydat, naopak z další části odůvodnění je patrno, že otázku, kterému ze vzájemně si konkurujících práv či oprávněných zájmů poskytnout ochranu, řešil s ohledem na konkrétní okolnosti případu.
12. Stěžovatelka také argumentovala tím, že své odvolání doplnila o odborné stanovisko a že se jím vrchní soud nezabýval. Odmítl-li ovšem vrchní soud odvolání z důvodu, že požadované předběžné opatření ve smyslu §100 InsZ již nelze vydat, neměl by (beztak) důvod se danou skutečností zabývat, neboť by na výsledek řízení nemohla mít žádný vliv (viz výše).
13. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu