ECLI:CZ:US:2016:4.US.1010.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1010/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Terezy Krajčové, zastoupené JUDr. Janou Bednářovou, advokátkou se sídlem Praha, Šrobárova 23, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 5. 2014 č. j. 52 C 110/2013-135, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015 č. j. 13 Co 503/2014-204 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2016 č. j. 33 Cdo 3508/2015-238, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na zásah do jejího práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek garantovaného Listinou základních práv a svobod a porušení čl. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Ze spisového materiálu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem zastavil řízení co do částky 2 214 000,- Kč s příslušenstvím pro zpětvzetí žaloby podle §96 o. s. ř.; uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci částku 6 900 000,- Kč s 7,75 % úroky z prodlení od 3. 4. 2012 do zaplacení; zamítl žalobu v části, jíž žalobce požadoval zaplacení úroků z prodlení z částky 6 900 000,- Kč od 9. 3. 2009 do 2. 4. 2012, a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelce uložil zaplatit žalobci dále ještě úroky z prodlení z částky 6 900 000,- Kč ve výši 8,5 % ročně od 30. 7. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8,0 % ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010 a 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 2. 4. 2012; jinak jej v přisuzujícím i zamítavém výroku o věci samé potvrdil a zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů, které žalobci vznikly v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. usnesením odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, v níž v podstatné části opakuje námitky uplatněné v předchozích opravných prostředcích, popsala průběh dosavadního řízení a uvedla důvody, které ji vedly k nesouhlasu s napadeným rozhodnutím. Přestože v návětí ústavní stížnosti napadá pouze rozhodnutí odvolacího soudu, své námitky směřuje i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně (v petitu ostatně navrhuje také jeho zrušení), rozhodnutí Nejvyššího soudu nic nevytýká.
Namítá, že soud prvního stupně i soud odvolací v dané věci nevycházely z toho, jak žalobce vymezil předmět sporu, a rozhodly na základě jiných rozhodných skutečností než těch, které byly uvedeny v žalobě. Podle stěžovatelky soudy přiznaly žalobci nárok, aniž by unesl důkazní břemeno. Stěžovatelka dále uvádí, že soudy dospěly k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena nepojmenovaná smlouva, jejíž obsah však není znám, neboť k němu nebylo provedeno žádné dokazování. Tím, že soudy deformovaly výklad pojmu "předání držby", dospěly k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ke svému tvrzení ohledně darování. K porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky mělo dojít též v důsledku ústavně nekonformní interpretace právních úkonů účastníků způsobené upřednostněním výkladu vedoucího k neplatnosti smlouvy před výkladem vedoucím k její platnosti. Odvolací soud se podle tvrzení stěžovatelky nevypořádal s námitkou rozporu jednání žalobce s dobrými mravy a řádně nezdůvodnil, proč je stěžovatelka povinna hradit úroky od okamžiku výzvy žalobce, resp. proč neshledal důvod pro použití §3 občanského zákoníku. Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je tak postiženou vadou nepřezkoumatelnosti.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly ke svým závěrům.
Městský soud v Praze v napadeném rozsudku vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že žalobce před uzavřením manželství se stěžovatelkou prodal spoluvlastnický podíl pozemkové parcely za kupní cenu ve výši 9 000 000,- Kč. Z těchto peněz půjčil společnosti Reality VLTAVÍN s. r. o. částku 8 500 000,- Kč. Dodatkem ke smlouvě o půjčce z 27. 1. 2006 se dlužník zavázal do 31. 1. 2008 vrátit částku 7 000 000,- Kč, a to na účet označený žalobcem, tj. účet, jehož majitelkou byla stěžovatelka a k němuž měl žalobce dispoziční oprávnění. Dlužník - na pokyn žalobce - převedl dne 19. 2. 2008 na uvedený účet částku 6 951 750,- Kč. Dne 27. 3. 2008 uzavřela stěžovatelka se společností VLTAVÍN leas a. s. písemnou smlouvu, na základě které převedla ze svého bankovního účtu 6 900 000,- Kč na účet společnosti, jež se zavázala vrátit peněžní prostředky do 31. 3. 2012 a platit na účet stěžovatelky sjednané úroky ve výši 8 % ročně v měsíčních splátkách ve výši 46 000,- Kč. V době od 17. 2. 2000 do 15. 4. 2011, byli žalobce a stěžovatelka manželé. Na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, zabýval se jeho závěry, které považoval za podstatné a které jsou podpořeny i judikaturou (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1494/2008). Podrobně se vyjádřil k námitkám stěžovatelky obsaženým v jejím odvolání.
K námitce stěžovatelky, že soud prvního stupně překročil návrh žalobce, odvolací soud uvedl, že v řízení žalobce tvrdil, že vystavil stěžovatelce k uzavření smlouvy plnou moc, takže měla jednat pouze v zastoupení žalobce, zatímco stěžovatelka tvrdila, že jí žalobce předmětné finanční prostředky daroval, k čemuž mělo dojít poté, co byly peníze zaslány na její účet. Tato svá tvrzení však ani jeden z účastníků neprokázal, proto bylo třeba vyjít ze skutkového stavu, který v řízení vyšel najevo a na jeho základě rozhodnout. Odvolací soud uvedl, že není možné žalobu formalisticky zamítnout, jak se domnívá stěžovatelka.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí také objasnil, z jakých důvodů - na rozdíl od soudu prvního stupně - neshledal ohledně úroků z prodlení žádný důvod pro užití §3 občanského zákoníku v tom smyslu, že by jejich přiznání od okamžiku, kdy se stěžovatelka ocitla v prodlení, bylo v rozporu s dobrými mravy. Námitka stěžovatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této otázce nepřezkoumatelné, není relevantní. Naopak důvody, na jejichž základě Městský soud v Praze rozhodoval, vypovídají o jeho přiléhavém právním posouzení věci. Odvolací soud se vyjádřil se i k ostatním námitkám stěžovatelky uvedeným i v ústavní stížnosti. Ústavní soud tak v zájmu stručnosti odkazuje na jeho srozumitelně a logicky odůvodněný rozsudek, jehož ústavní konformitu nemá důvod zpochybňovat.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout, nelze je hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu