ECLI:CZ:US:2016:4.US.1023.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1023/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. S., právně zastoupené JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem, se sídlem v Brně, Arne Nováka 4, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 2015 č. j. 4 Tdo 1426/2015-101, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. května 2015 č. j. 3 To 24/2015-6743 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. prosince 2014 č. j. 61 T 18/2012-6470, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo podle jejího názoru dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina"), jakož i článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Listina").
II.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 10. dubna 2013 č. j. 61 T 18/2012-5778 byla stěžovatelka (dále také "obžalovaná") uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. srpna 2013 č. j. 3 To 82/2013-5965 byl rozsudek soudu prvního stupně dle §258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu zrušen a podle §259 odst. 1 trestního řádu byla věc prvostupňovému soudu vrácena.
V pořadí druhým rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. prosince 2014 č. j. 61 T 18/2012-6470 byla obžalovaná opětovně uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Za tento trestný čin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pět let, k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pět let a k peněžitému trestu ve výměře 700 000 Kč.
Uvedené trestné činnosti se měla obžalovaná dopustit společně s obžalovaným I. J. a obžalovaným J. K. stručně řečeno následujícím způsobem. Obžalovaný J., jako jednatel společnosti J&B, spol. s r. o., v období od 8. srpna 2007 do 16. prosince 2008, v úmyslu odčerpat výnosy ze sjednaných zakázek, schválil společností J&B, spol. s r. o. přijaté faktury, a tím dal pokyn k jejich proplacení, ačkoli na fakturách deklarovaný předmět plnění ve skutečnosti nebyl této společnosti dodán. V důsledku toho byly z účtu společnosti J&B, spol. s r. o. proplaceny ve výroku rozsudku specifikované faktury za dodávky KARI sítí a jiného druhu hutního materiálu od dodavatele NOTEVER s. r. o., vystavené v období od 1. června 2007 do 27. února 2008 tehdejším jednatelem J. K., přičemž takto poukázané prostředky v celkové výši 28.407.673 Kč následně J. K. vždy obratem z účtu společnosti NOTEVER s. r. o. v hotovosti vybral a poté použil nezjištěným způsobem. Společností J&B, spol. s r. o. byly dále proplaceny v rozsudku specifikované faktury za dodávky ocelových vyztužovacích drátků do betonové směsi, KARI sítí a jiného druhu hutního materiálu od dodavatele DANYBILD s. r. o., vystavené v období od 21. března 2008 do 20. listopadu 2008 tehdejší jednatelkou J. S., přičemž následně takto poukázané prostředky v celkové výši 8.315.219 Kč J. S. vždy obratem z účtu společnosti DANYBILD s. r. o. v hotovosti vybrala a poté použila nezjištěným způsobem. Jak obžalovaný J., tak obžalovaný K. a obžalovaná S. věděli, že společnost NOTEVER s. r. o. a společnost DANYBILD s. r. o. fakturovaný materiál ve skutečnosti společnosti J&B, spol. s r. o. nedodaly, neboť šlo o fiktivní faktury.
Usnesením ze dne 13. května 2015 č. j. 3 To 24/2015-6743 Vrchní soud v Olomouci odvolání všech tří obžalovaných podle §256 trestního řádu zamítl.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. prosince 2015 č. j. 4 Tdo 1426/2015-101 dovolání obžalovaných podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
III.
Stěžovatelka brojí proti shora uvedeným rozhodnutím ústavní stížností, neboť se domnívá, že skutková zjištění učiněná obecnými soudy jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Má za to, že některé ze skutkových závěrů soudy přijaly i přes objektivní nemožnost takového skutkového děje, a tyto závěry odporují zásadám formální logiky. Soudy podle ní pominuly důkazy svědčící ve prospěch obhajoby, aniž by se s nimi dostatečně vypořádaly; výsledek dokazování se proto jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
Stěžovatelka poukazuje na celou řadu důkazů svědčících o tom, že společnost DANYBILD s. r. o. skutečně podnikala a nebyla pouze prázdnou schránkou určenou k vyvedení peněz z firmy J&B, spol. s r. o, jak dovodily obecné soudy. Současně zdůrazňuje, že znalecký posudek vypracovaný znalcem Ing. Čechem je zatížen řadou zásadních metodických pochybení, v jejichž důsledku nepodává spolehlivé a pro trestní řízení relevantní výstupy, z nichž by bylo možno učinit náležitá skutková zjištění. Soudy se podle stěžovatelky nevypořádaly se znaleckým posudkem znaleckého ústavu Activities, a. s., který si nechala vypracovat obhajoba a jenž poukázal na celou řadu nepřesností, nesprávností a pochybení, jichž se při zpracování znaleckého posudku dopustil soudem přibraný znalec Ing. Čech. Ačkoliv tento důkaz mohl být s ohledem na ostatní výsledky dokazování zásadním důkazem pro náležité zjištění skutkového stavu věci, nalézací soud jeho provedení neumožnil a odvolací soud k jeho obsahu nepřihlédl.
Za nepřípustný zásah do práva na obhajobu a práva na rovnost zbraní v trestním řízení stěžovatelka pokládá udělení slova obhajobě k závěrečným řečem po skončení několikahodinového výslechu znalce, a tedy bez poskytnutí možnosti obhajobě tento důkaz analyzovat a vyvodit z něj pro obhajobu odpovídající závěry. Pochybením podle ní byla rovněž skutečnost, že znalecký posudek znalce Ing. Čecha soud předložil státnímu zástupci podstatně dříve než obhajobě.
IV.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, vždy zkoumá, zda stížnost obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Jednou z těchto podmínek je i přípustnost ústavní stížnosti, která je dána až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti je nezbytné nejen to, aby stěžovatel poslední procesní prostředek vyčerpal, ale také aby jej napadl v petitu ústavní stížnosti.
V projednávaném případě stěžovatelka v petitu výslovně napadá pouze rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, nikoliv soudu dovolacího. Přesto je z odůvodnění ústavní stížnosti a přiložené kopie rozhodnutí dovolacího soudu Ústavnímu soudu zřejmé, že stěžovatelka ve skutečnosti brojí proti všem rozhodnutím v předmětné trestní věci. Z toho důvodu se Ústavní soud rozhodl neposuzovat ústavní stížnost striktně formalisticky a připustit ji k projednání, a to poté, co zjistil, že stížnost splňuje rovněž ostatní požadavky zákona o Ústavním soudu (k tomu viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004 č. 57567/00).
V.
Ve světle stěžovatelkou vznesených námitek Ústavní soud prostudoval obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není vrcholem soustavy obecných soudů, a tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodovací činnosti (srov. např. usnesení ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05). Přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání tak zásadně není jeho úkolem, neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti, jen pokud by tyto sám provedl znovu. Výjimkou z uvedených maxim jsou případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vybočí z mezí daných rámcem ústavně garantovaných lidských práv. Takovým by byl v souvislosti s hodnocením důkazů v trestním řízení případ, kdy by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo by je z nich nebylo možné žádnou interpretací odůvodnění soudního rozhodnutí dovodit, neboť takový postup obecných soudů by byl v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, jakož i s článkem 1 Ústavy (srov. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94). V procesu dokazování v trestním řízení může dojít k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu rovněž v případě opomenutí některých důkazů (např. nález ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03).
Poté, co se Ústavní soud seznámil s odůvodněním napadených rozhodnutí, shledal, že trestní soudy požadavky kladené ústavním pořádkem na důkazní postup v trestním řízení naplnily. Soudy svá rozhodnutí náležitě zdůvodnily, přičemž jejich závěry zcela přesvědčivě a logicky navazují na jimi přijatá skutková zjištění a v řízení provedené důkazy.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl k závěru o vině stěžovatelky, přičemž tyto úvahy zcela adekvátně zdůvodnil. Svůj závěr o fiktivnosti podnikatelské činnosti společnosti DANYBILD s. r. o. opřel o řadu logicky na sebe navazujících nepřímých důkazů, které podle soudu Ústavního zcela postačují k přijetí uvedeného závěru. Obdobně jako u společnosti NOTEVER s. r. o. soud prvního stupně poukázal na to, že společnost DANYBILD s. r. o. neměla žádné zaměstnance a na jejím účtu nebyl evidován žádný převod finančních prostředků na účet jejích údajných dodavatelů. Stěžovatelka jako jediná společnice a jednatelka společnosti naopak vybírala přijaté peníze v hotovosti. Z výpovědí svědkyň Mackové a Dobešové vyplynulo, že stěžovatelka trávila v předmětné době drtivou většinu pracovní doby na benzínové pumpě Dubňany, přičemž svědkyně nepozorovaly žádné známky toho, že by stěžovatelka vykonávala podnikatelskou činnost spočívající v dodávkách hutního materiálu. Nalézací soud rovněž poukázal na to, že společnost DANYBILD s. r. o. byla následně převedena na osobu, kterou lze označit za tzv. bílého koně. Soud stěžovatelce neuvěřil, že společnost DANYBILD s. r. o. měla odebírat hutní materiál od společnosti VPR Metal CZ, s. r. o., což ve svém rozhodnutí náležitě zdůvodnil. Nadto soud prvního stupně objasnil, z jakých skutečností dovodil fiktivnost konkrétních v rozsudku uvedených faktur. Odkázal přitom nejen na výpověď svědkyně Hermannové, ale také na výpověď řady dalších svědků a listinné důkazy, včetně dokumentace k jednotlivým stavebním akcím. Své rozhodnutí k pokynu odvolacího soudu podepřel rovněž závěry znalce Ing. Stanislava Čecha, který zpracoval znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence dodavatelsko-odběratelské vztahy, řízení, plánování a organizace, a závěry ústavu - Vysokého učení technického v Brně, fakulty stavební, který vypracoval znalecký posudek o spotřebě hutního materiálu pro vybudování staveb zahrnutých do obžaloby.
Pokud stěžovatelka namítala, že došlo k opomenutí důkazu znaleckým posudkem znaleckého ústavu Activities, a. s., Ústavní soud tomuto tvrzení nepřisvědčil. Naopak se musel ztotožnit s názorem Nejvyššího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že znalecký posudek nepředstavuje tzv. opomenutý důkaz, jenž by zapříčinil porušení práva obviněné na spravedlivý proces. Uvedený znalecký posudek byl totiž proveden ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, který se jím v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval a vysvětlil, proč neshledal důvod odchýlit se od závěrů znaleckých posudků Ing. Čecha a Vysokého učení technického v Brně.
Ústavní soud nemohl vyhovět ani dalším námitkám stěžovatelky stran tvrzeného porušení práv obhajoby a principu rovnosti účastníků řízení, neboť v postupu obecných soudů neshledal vady dosahující ústavněprávní roviny. Jelikož námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou především opakováním obhajoby, kterou stěžovatelka uplatnila v průběhu trestního řízení, Ústavnímu soudu nezbývá než v podrobnostech odkázat na zevrubná odůvodnění napadených rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, ani jiné její ústavně zaručené právo. Mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu