ECLI:CZ:US:2016:4.US.1132.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1132/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti 1) Pavla K. (jedná se o pseudonym) a 2) V. B. obou právně zastoupených Mgr. Janem Vargou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. ledna 2016 č. j. 8 Tdo 1599/2015-42, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. července 2015 č. j. 5 Tmo 11/2015-1169 a proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. března 2015 č. j. 25 Tm 4/2008-1059, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi mělo podle jejich názoru dojít k porušení jejich ústavně zaručených práv ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé byli společně s dalšími třemi obviněnými obžalováni Okresním státním zastupitelstvím v Chomutově ze spáchání skutků kvalifikovaných jako trestný čin či provinění znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona a vydíráni podle §235 odst. 1., odst. 2 písm. b) trestního zákona, jichž se měli dopustit vůči poškozenému Ivanovi B. (jedná se o pseudonym) v období měsíce srpna 2004 ve věznici X.
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově, soudu pro mládež, ze dne 6. října 2010 č. j. 25 Tm 4/2008-594 byli všichni obvinění obžaloby zproštěni.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. ledna 2013 č. j. 5 Tmo 4/2011-633 byl shora uvedený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu k novému rozhodnutí s pokynem k doplnění dokazování.
V pořadí druhým rozsudkem Okresního soudu v Chomutově, soudu pro mládež, ze dne 18. března 2015 č. j. 25 Tm 4/2008-1059 byl obviněný mladistvý Pavel K. (dále také "mladistvý") uznán vinným proviněním vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona a proviněním znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona. Obviněný V. B. byl uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona a trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona.
Odvolání všech obviněných proti v pořadí druhému rozsudku soudu prvého stupně Krajský soud v Ústí nad Labem, soud pro mládež, usnesením ze dne 9. července 2015 č. j. 5 Tmo 11/2015-1169 podle §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné.
Dovolání mladistvého Pavla K. a obviněného V.B. Nejvyšší soud České republiky, soud pro mládež, usnesením ze dne 20. ledna 2016 č. j. 8 Tdo 1599/2015-42 podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako podané z jiného, než zákonem stanoveného důvodu.
III.
Ústavní stížností stěžovatelé brojí proti rozhodnutím trestních soudů v předmětné trestní věci, přičemž namítají, že soudy nepřípustně zasáhly do jejich základních práv, pokud dospěly k závěru o jejich vině ze stíhaných trestných činů. Poukazují na to, že jediným přímým důkazem, který by měl svědčit o jejich vině, je výpověď poškozeného Ivana B., která je však zatížena četnými rozpory, a je tedy nevěrohodná. Naopak ve prospěch obviněných mají vyznívat výpovědi vychovatelů a dozorců, kteří vyloučili, že by jim poškozený znásilnění nahlásil či že by zaznamenali jeho napadení spoluvězni. Obvinění tak byli uznáni vinnými za situace, kdy soudy neměly k dispozici žádné biologické stopy, usvědčující svědecké výpovědi, kamerové či lékařské záznamy, které by svědčily o tom, že se skutky uvedené v obžalobě skutečně odehrály. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že odvolací soud svým prvním rozhodnutím neadekvátním způsobem zasáhl do hodnocení důkazů soudu prvního stupně, přičemž soud prvního stupně rezignoval na hodnocení důkazu dle vlastního uvážení v jejich vzájemném souhrnu.
Stěžovatelé argumentují, že v situaci tvrzení proti tvrzení jsou na hodnocení důkazů obecnými soudy kladeny zvýšené nároky. V přílohách ústavní stížnosti obsáhle popisují rozpory mezi jednotlivými výpověďmi poškozeného a předkládají argumenty, které mají zpochybnit skutkové závěry přijaté obecnými soudy.
IV.
Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobami oprávněnými a jsou splněny také ostatní procesní podmínky řízení.
Ústavní soud však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve smyslu článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a není proto oprávněn přezkoumávat jejich právní či skutkové závěry, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. V řízení o ústavních stížnostech [ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Pouze v takovém případě by byl Ústavní soud oprávněn využít své kasační pravomoci a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů.
Ke zrušení rozhodnutí trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 trestního řádu), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených ustanoveními článku 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny. Do rozhodovací činnosti trestních soudů zasahuje Ústavní soud rovněž v případech, kdy jsou skutková zjištění těchto soudů v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. nález ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95).
Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny svůj důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit (viz např. nález ze dne 30. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000). Nároky na odůvodnění rozhodnutí trestních soudů jsou zvýrazněny především v případech, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné na soud, a to z hlediska práva ústavního i podústavního, klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (např. nález ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. III. ÚS 532/01 či nález ze dne 15. února 2016 sp. zn. I. ÚS 368/15). Jak Ústavní soud v minulosti konstatoval, důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy (viz nález ze dne 17. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 37/03, nález ze dne 22. června 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16).
V projednávaném případě má Ústavní soud za to, že obecné soudy naplnily požadavky, které jsou na jejich rozhodnutí z hlediska ústavněprávního kladeny, a námitkám uvedeným v ústavní stížnosti tak nelze vyhovět. Stěžovatelé totiž pouze opakují svoji obhajobu, kterou uplatnili již v řízení před obecnými soudy a s níž se tyto soudy dostatečně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Obecné soudy zcela detailně a přesvědčivě zdůvodnily svůj závěr o vině obou stěžovatelů, přičemž jej opřely o uzavřený řetězec logicky na sebe navazujících důkazů. Výpověď poškozeného, jakožto stěžejní důkaz svědčící o vině obviněných, byl především doplněn znaleckým posudkem znalce PhDr. Pavla Prunnera, který ve spojení s výpovědí znalce v hlavním líčení potvrdil věrohodnost poškozeného i přes rozpory v jeho výpovědích. Výpověď poškozeného byla podporována rovněž výpovědí Mgr. Miroslava Tamchyny, vězeňského psychologa, jemuž se poškozený svěřil se svými problémy, jakož i zprávou jmenovaného psychologa z doby těsně po skutku. Důkazem podporujícím závěry trestních soudů byl také záznam Antona Ondrejky ze dne 20. října 2004, kterému měl poškozený sdělit skutečnosti týkající se stíhané trestné činnosti poté, co byl přemístěn do věznice X2. O pravdivosti výpovědi poškozeného nakonec svědčí i lékařská zpráva ze dne 9. září 2004, která sice neobsahuje poznatky o sexuálním násilí, kterému měl být poškozený vystaven, ze které jsou však patrna poranění poškozeného, která odpovídala údajům o násilném chování obviněných vůči poškozenému.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy nikterak nevybočily z rámce daného ústavními předpisy, pokud za shora popsané důkazní situace dospěly k závěru o vině obviněných. Ačkoliv lze přisvědčit stěžovatelům, že výpověď poškozeného představovala klíčový důkaz usvědčující je z trestné činnosti, nelze opomenout, že tato výpověď byla podporována rovněž řadou dalších důkazů, které obecné soudy hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti.
Jelikož Ústavní soud nezjistil v důkazním postupu obecných soudů pochybení, které by mohlo mít za následek porušení základních práv stěžovatelů, není jeho úkolem důkazy provedené v trestním řízení jakkoliv dále přehodnocovat.
Z výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost. Žádosti stěžovatelů o ústní projednání věci nebylo vyhověno (srov. §43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, §44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu