ECLI:CZ:US:2016:4.US.114.15.1
sp. zn. IV. ÚS 114/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Khoreva, zastoupeného JUDr. Pavlem Durišem, advokátem se sídlem Ostrovského 3, Praha 5, směřující proti výroku II. rozsudku Městského soudu Praze, ze dne 11. 12. 2013, č.j. 18 Co 477/2010-216, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, č.j. 33 Cdo 1787/2014-246, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2013, č.j. 18 Co 477/2010-216, bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen uhradit žalované (Městská část Praha 1) na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 497.404,-Kč (výrok II.).
Následné dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, č.j. 33 Cdo 1787/2014-246.
II.
Napadeným výrokem o nákladech řízení bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo na ochranu legitimního očekávání dle čl. 4 odst. 4 Listiny.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel shledává v chybné aplikaci a interpretaci ustanovení 146 odst. 2 o.s.ř. Uvádí, že podáním ze dne 26. 8. 2013 vzal co do jistiny žalobu zpět, jelikož mu žalovaná dne 25. 10. 2011 celou jistinu uhradila. Je podle něj proto zcela nepochybné, že žaloba, která byla podána důvodně, byla vzata v uvedeném rozsahu zpět pro chování žalované (tedy uhrazení žalované částky), takže ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. v platném znění byla žalovaná povinna hradit náklady řízení.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Ústavní soud musel mít při posuzování ústavní stížnosti na zřeteli, že stěžovatel brojí proti rozhodnutí, které řeší toliko otázku nákladů řízení. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity a zdůraznil, že otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2313/11 ze dne 13. 9. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 2269/11 ze dne 8. 12. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. 3. 2014, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat - není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014).
Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto naprosto výjimečné (obdobně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3008/10 ze dne 10. 2. 2011, usnesení sp. zn. II. ÚS 3254/13 ze dne 5. 3. 2015).
Předně je třeba uvést, že stěžovatelem předložené námitky se pohybují v rovině jednoduchého práva, když podstatou ústavní stížnosti je jen polemika s výkladem a aplikací příslušných ustanovení o náhradě nákladů civilního řízení v konkrétním případě. Tím však stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. Žádné ze shora formulovaných pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
V.
Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (§146 odst. 2 o.s.ř.).
Městský soud Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2013, č.j. 18 Co 477/2010-216, rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů podle §224 odst. 1, odst. 2 o.s.ř., ve spojení s §146 odst. 2 věta první o.s.ř. Důvody vedoucí k zastavení řízení ohledně jistiny 3.531.200,-Kč hodnotil z procesního pohledu tak, že zastavení řízení zavinil stěžovatel zpětvzetím žaloby, když současně nebyly dány podmínky pro použití věty druhé §146 odst. 2 o.s.ř, tedy že by byla vzata zpět žaloba, která byla podána důvodně. Městský soud v Praze uvedl, že žaloba v daném řízení o 3.531.200,-Kč nemohla být důvodná v tom smyslu, že by vyvolala zamýšlené účinky v podobě konkrétního chování a jednání žalovaného vedoucího k uspokojení stěžovatele, protože žalovaný vracel celkovou částku (7.306.200,-Kč) z jiného důvodu a v jiném (dalším) řízení. Dovodil proto, že ohledně jistiny tedy nebyla vzata zpět důvodně podaná žaloba, a proto rozhodl tak, že náklady tohoto řízení musí naopak hradit stěžovatel straně žalované (blíže viz odůvodnění na s. 9-10 rozsudku Městského soudu v Praze, ke genezi celého případu pak podrobněji viz s. 7-9 rozsudku).
V dovolání stěžovatel ve vztahu k nákladovému výroku namítal, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této souvislosti poukazoval na to, že žalobu vzal co do jistiny zpět pro chování žalované, která mu vrátila celou kupní cenu, přičemž zaplacení její části se domáhal v tomto řízení.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 10. 2014, č.j. 33 Cdo 1787/2014-246, dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele není ani v této části přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Tento svůj závěr Nejvyšší soud podrobně odůvodnil odkazy na příslušná ustanovení o.s.ř., judikaturu k dané otázce a komentářovou literaturu.
Zdůraznil zejména to, že žalobu je třeba chápat jako celek, když nejen petit, ale i žalobní tvrzení (důvody žaloby) vyjadřují, proč se žalobce domáhá žalovaného plnění. Použití §146 odst. 2 věty druhé o.s.ř. proto přichází v úvahu pouze tehdy, je-li příčinou zpětvzetí výlučně (jen) chování žalovaného. Bylo-li touto příčinou chování osoby odlišné nebo chování obou stran v řízení (např. proto, že došlo k dohodě o sporných nárocích), o nákladech řízení bude rozhodnuto podle §146 odst. 2 věty první o.s. ř.
Ve vztahu k posuzovanému případu pak s ohledem na rekapitulaci klíčových momentů sporu upozornil Nejvyšší soud na to, že žalovaná v časové souvislosti s další žalobou plnila stěžovateli na základě mimosoudní dohody, jejímž obsahem byla vzájemná povinnost obou účastníků k vrácení plnění z neplatné smlouvy o výstavbě, a že neplnila na nárok uplatněný žalobou, v níž nebyla vyjádřena vzájemná vázanost nároků účastníků. Vzal-li tedy stěžovatel žalobu zpět, pak to nebylo výlučně pro chování žalované, když nároky účastníků z neplatné smlouvy byly vzájemně podmíněné a podle mimosoudní dohody rovněž stěžovatel plnil žalované. Protože při rozhodování o nákladech řízení nebyly splněny podmínky umožňující aplikaci §146 odst. 2 věty druhé o.s.ř., a byl to stěžovatel, kdo z procesního hlediska zavinil zastavení řízení, bylo podle přesvědčení Nejvyššího soudu namístě o nákladech řízení rozhodnout podle §146 odst. 2 věty první o.s.ř., tak jak to učinil Městský soud v Praze (podrobně viz s. 6-8 usnesení Nejvyššího soudu).
VI.
Jak je z výše naznačené stručné rekapitulace ústavní stížností napadených rozhodnutí patrné, obecné soudy se otázkou náhrady nákladů řízení řádně zabývaly. V odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na příslušné právní předpisy a tyto aplikovaly na konkrétní případ stěžovatele. Závěry, ke kterým dospěly, přiměřeně podrobně odůvodnily a srozumitelně také nastínily, jaké úvahy je k učiněným závěrům vedly. Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu tak ani tato rozhodnutí na základě polemiky vedené stěžovatelem přehodnocovat.
Stěžovateli se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo a Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2016
Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu