ECLI:CZ:US:2016:4.US.1322.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1322/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti Radka Mikláše, zastoupeného JUDr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 14. 1. 2015, č. j. 59 Co 294/2010-599, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 26. 4. 2016 ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku odvolacího soudu ve věci zbavení rodičovské zodpovědnosti. Podle stěžovatele byla napadeným rozsudkem porušena jeho ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 6, 8 a 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 5 dodatkového protokolu č. 7 k této Úmluvě a čl. 32 odst. 4, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V projednávané věci je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání, na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat. Tento požadavek je přitom třeba chápat nejen formálně, ale i materiálně, a tak nemůže být splněn mimo jiné podáním evidentně vadného opravného prostředku. Proto pokud dojde k odmítnutí dovolání pro vady, pak ústavní stížnost směřující proti dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, a případně i jemu předcházejícímu rozhodnutí nalézacího soudu, musí být považována za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a naopak přípustná v takovém případě může být jen ústavní stížnost směřující proti onomu odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz).
V projednávaném případě dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje jeho přípustnost. Ústavní soud si proto podání vyžádal a po jeho posouzení musel dovolacímu soudu přisvědčit, neboť shledal, že v dovolání zcela absentuje část, ve které by se stěžovatel, byť náznakem, pokoušel otázku přípustnosti vymezit a podání tak nevyvolává žádné pochybnosti o své nedostatečnosti z pohledu základních zákonných náležitostí dovolání. Ústavnímu soudu proto nezbylo než konstatovat nepřípustnost stížnosti (srov. obdobně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3189/13, II. ÚS 2194/14, I. ÚS 1496/14, IV. ÚS 3347/2015 a další).
Přestože stěžovatel doložil Ústavnímu soudu kopii plné moci, jíž zmocnil k podání stížnosti advokáta, stížnost sepsal a podal k poštovní přepravě zjevně sám. S ohledem na skutečnost, že primární důvody nepřípustnosti stížnosti spočívají v okolnostech, jež by byly dány i za situace, kdy by stížnost skutečně sepsal advokát, nevyzýval Ústavní soud stěžovatele k doplnění stížnosti advokátem sepsaným podáním, neboť by to na výsledku rozhodnutí o stížnosti nemohlo nic změnit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2016
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj